Videohovor ho zastihne v Los Angeles, kde nečekané volno využívá k nahrávání nové muziky. Do České republiky, kam letos zavítá nejméně dvakrát, jelikož po dubnových koncertech v Praze a Brně se vrátí se Stingem na Colours of Ostrava, se těší na publikum, jež podle něj v instrumentální hudbě hledá hlubší porozumění. A také na svého přítele zpěváka Dana Bártu. Dominic doufá, že se k němu i letos na chvíli přidá. „Celá kapela ho má ráda, je s ním zábava. Vidíte, to je příklad chlapíka, který podle mě nemá vůbec žádné ego. Je v pohodě, je velmi talentovaný a věří v hudbu,“ říká Dominic Miller v rozhovoru pro Headliner. JazzFestBrno ho uvítá 15. dubna v klubu Cabaret des Péchés.
Vy jistě taky věříte v hudbu…
Jasně že ano. Ale neznamená to, že vždycky vše voní po růžích. Musíme tvrdě pracovat, abychom mohli dělat to, co máme rádi. Každý den není ráj. Aby hudba přirozeně plynula, musíte umět velmi dobře pracovat se všemi ingrediencemi. Jednou z těch nejdůležitějších je prostor – jak využijete prázdná místa. Lepší než do všeho nacpat své názory je nechat trochu volnosti, abyste se sladil s posluchačem. Aby to byla interaktivní záležitost. To tvoří podle mě dobrou hudbu – že vás zahrne.
Po zastávce v Berlíně jste v lednu zahájil rok koncerty v Kanadě. Jaké byly?
Fantastické, poprvé jsem se tam totiž vydal s vlastní hudbou. Byl jsem v Kanadě mnohokrát se Stingem, ale tentokrát jsem měl pocit, jako bych začínal nový vztah nebo šel na rande naslepo. Je v tom určitá zranitelnost, ze které vznikají dobré momenty. Místo toho, aby člověk na pódium nakráčel se vším sebevědomím, se trochu oťukáváte. Když jdete na první schůzku, taky nemáte připravené, co přesně budete říkat, to by mohlo druhého snadno odradit. Potěšilo mě, že to bylo překvapivě úspěšné turné.
Proč překvapivě?
Nemyslel jsem, že mě tam bude vůbec někdo znát. Užili jsme si to s mou úžasnou kapelou, se kterou budu zase hrát na jaře, kdy přijedu i k vám. Mám dvě práce. Hlavní úvazek je se Stingem – každý rok průměrně hrajeme sedm nebo osm měsíců. Zbývající čas využívám pro koncerty s vlastní kapelou a je pro mě velmi důležité dělat obojí. Oba světy se navzájem podporují. Pokud bych se rozhodl pro jeden, nebyl bych šťastný. Obávám se, že bych se nerozvíjel. Pro Stinga je taky důležité, aby měl kolem sebe lidi, kteří vyrážejí do světa sbírat nové zkušenosti, triky a hudební suvenýry.
Hovořím s vámi, když jste v Los Angeles. Co tam podnikáte?
Nečekaně jsem měl trochu volna, protože Sting zrušil ze zdravotních důvodů několik koncertů. Tak jsem se zastavil v LA, kde nahráváme. Potom letím domů do Paříže, kde mě čeká velmi vzácný týden volna. Kromě srpna nás potom čekají koncerty až do konce roku. V Minneapolis hrajeme s Billym Joelem a pak hurá do Jižní Ameriky, kde to miluji. Narodil jsem se tam a miluji zdejší publikum. To teda platí všude – baví mě, jak se v různých zemích liší atmosféra.
Jaká bývá v Česku?
Lidé u vás dokážou porozumět příběhům, které vypráví instrumentální hudba, protože hudbu milují – přemýšlejí o ní do hloubky. To mě baví, protože chci vyvolávat myšlenky, dělat hudební vtipy a poznávat, jaký mají lidé smysl pro humor i jak prožívají tragédii. Nicméně vyprávím vám tu o svých plánech, ale já neumím žít jinak než jeden den po druhém. Jasně, máme plány, ale o můj kalendář se stará manažer. Nevím, co všechno se stane, to rozhodují vyšší síly. Kdybych moc přemýšlel o tom, co mě čeká, dostal bych se do deprese, že se nikdy nedostanu domů.
Jak vypadá váš hudební život, když jste zrovna vzácně doma?
Když jsem byl doma naposledy, musel jsem pracovat na novém albu, které jsem nedávno nahrál s bubeníkem Zivem Ravitzem a Santiagem Ariasem, hráčem na bandoneon. Obvykle ale doma nechci hudbu řešit – chci jen být se svou ženou, užívat si děti, pokud jsou zrovna poblíž, a hrát si se psy, kteří mi dávají pocit, že svět je v pořádku a záleží jen na lásce a harmonii. Obojí je mimochodem důležitou součástí mé práce. Bez lásky nemůžu hudbu dělat. A harmonii potřebujeme všichni.
V nedávném rozhovoru s Rickem Beatem jste probírali, jak jste jednou ze zvědavosti klikl na tutoriál s názvem „Nejlepší riff, který kdy Sting napsal“. Ukázalo se ovšem, že jde o váš kytarový riff v písni Shape of My Heart. Být sideman musí být občas náročné pro ego, že?
Když pracujete s dalšími hudebníky a je v tom jakýkoli náznak ega, nemůžete se posouvat dál. Není kam jít. Jste zablokovaní. Muzikanti tohle vědí. Je to základní rozdíl mezi lidmi, kteří jsou úspěšní, šťastní a dělají svou práci na nejvyšší úrovni, a mezi těmi, kdo to tak nemají. Znám spoustu geniálních hudebníků, kteří věří, že to je o nich. Ale není. Na vás nikomu nezáleží, důležité je vaše umění. To má sílu. Vás lidé vůbec nemusí znát.
Je to v dnešní době opravdu tak? Lidi přece zajímají i samotní tvůrci.
To je bohužel pravda. A vlastně to začalo už v osmdesátých letech. Předtím mohli členové kapel jako byli Pink Floyd, Led Zeppelin nebo The Who chodit po ulici a lidi na ně maximálně s respektem koukali. Nikoho nezajímalo, co jedí a jaké mají vztahy. A najednou lidi začali šílet po fotkách, kde zrovna slavní lidé nemají svou nejlepší chvilku. Takže jasně, není to úplná novinka. Ale pořád mi přijde, že co jíte, není pro vaše umění absolutně relevantní. Vezměte si třeba Michaela Jacksona. A teď neřešme, že jeho život byl, řekněme, komplikovaný. Chci ale říct, že i když se narodil v době, kdy média zajímal každý aspekt jeho života, jediné spojení, které s ním mám, je skrze jeho hudbu, tanec a prezentaci toho, kým jako umělec je. Taky se radši podívám na obraz, než abych četli biografii malíře. Obraz mi řekne víc než dost. Když lidi přicházejí do hudební branže s přáním stát se hvězdou, občas minou cíl, přestože jsou obrovsky talentovaní. Publikum pozná, když jste upřímní.
Nedávno v Headlineru vyšel rozhovor Honzy Vedrala s vaším synem Rufusem a padla klasická otázka, jaké to je být synem slavného muzikanta. Jaké to ale je být otcem tak šikovných hudebníků, jako jsou vaši synové?
Mám dokonce tři skvělé syny! Rufus s námi několik let jezdil se Stingem a je součástí této hudební rodiny. Když Sting potřebuje dalšího kytaristu, je jeho první volbou. Zná ho odmalička. Když jsem ale s Rufusem na pódiu, neříkám si, to je tak skvělé, že jsem tu se synem. Beru ho jako dalšího hudebníka. Opravdu, necítím nostalgii nebo výjimečné emoce. Stejně to mám mimochodem i se Stingem a ostatními, na pódiu mě nezajímá, kdo jsou, ale jací jsou muzikanti. Když se naladíte na stejnou frekvenci, může se stát cokoli.
Takže pro vás nemá hraní se synem zvláštní význam?
Situace se výrazně liší mimo pódium. Když s Rufusem cestujeme a například procházíme kontrolami na letišti nebo stojíme ve frontě na kafe, uvědomuji si, jak zatraceně cool to je, že můžu tenhle den zažívat právě s ním. Mám s ním teď silnější vztah, než když byl dítě. Protože tehdy jsem byl pořád na turné. A on teď vidí, kde jsem byl.
Říkáte o sobě, že máte dobrý instinkt na příležitosti. Máte jich v současné době víc nebo míň než dřív?
Jsem ve fázi života a kariéry, kdy si musím vybírat. Pořád dostávám mnoho nabídek na všechno možné, produkování, hraní, aranžování, knihy i filmovou muziku. Pořád se ale snažím přijímat i nabídky na různé menší projekty, protože nikdy nevíte, co se můžete přiučit. Rád spolupracuji s mladými lidmi, trochu jim závidím, že ještě neví, co všechno je čeká. To je vzrušující pocit. V Paříži jsem například šel do studia s jedním mladým rapperem. Když je to zábava, mám možnost se něco naučit, a pokud najdu čas, jdu do toho.
Vidíte u mladých velký rozdíl v přístupu k hudbě? Slyšela jsem vás říkat, že dnes je hudba čím dál tím víc především zvuková produkce.
Vždy mě zajímal proces vzniku písní. Co je prioritou? Akordy? Text? Zvuk? Rytmus? Harmonie? Dnes se mi zdá jako zásadní změna to, že je v celém tom procesu zainteresováno daleko víc lidí. Dřív písničku napsal jeden nebo dva lidi. Když se dnes kouknete na nominace Grammy, v jakékoli kategorii je obvykle pod písní podepsáno tak sedm lidí. Vznik písničky je komunitní záležitost. Lidé dneska rádi spolupracují ve větších skupinách. O to víc platí, že pro ego zde není místo. Když myslíte jen na sebe, nemůžete komunikovat s ostatními. Energie se nepřenáší.
Seznamte se
S kytaristou Dominikem Millerem v Brně vystoupí baskytarista Nicolas Fiszman, klavírista Mike Lindup a bubeník Ziv Ravitz. Kromě své sólové tvorby Dominic Miller hraje se Stingem. Poprvé se pod jeho album The Soul Cages spolupodepsal v roce 1991, od té doby s ním nahrával všechny až po současné The Bridge. Millerovo jméno zaznívá i ve spojitosti s hudebníky, jako jsou The Chieftains, Level 42, Phil Collins, Youssou N’Dour, Chris Botti či Tina Turner. Vlastní sólový debut vydal v roce 1995 a jmenoval se First Touch. Dosud poslední sólovka se jmenuje Vagabond a vyšla v roce 2021.