I o tom jsme si s Alice povídaly před jejím koncertem na Rock for People. Otevřeně o spoustě let trápení s panickými atakami, o zneužívání v hudebním průmyslu, ale i o ceně opravdového přátelství.
Vzhledem k tomu, o čem všem je tento rozhovor, jsem v závěru jejího koncertu na festivalu měla slzy v očích. Když si totiž člověk uvědomí, co všechno tahle křehce působící mladá dáma musela zvládnout, aby mohla dělat to, co miluje, a přinášet tolika lidem radost, snadno se dojme.
Před časem jste se přestěhovala z Berlína. Jste už definitivně Londýňanka?
Teď si myslím, že už to je natrvalo. Sice ještě pořád občas trávím nějaký ten čas v Berlíně, ale mí rodiče i bratr žijí ve Velké Británii. Zkrátka přišla doba, kdy cítím, že je nejvyšší čas se svým způsobem usadit a být nablízku rodině.
Které z těch dvou měst je blíž vašemu srdci?
Nesmírně těžká otázka. Berlín budu vždycky milovat, protože tam to všechno začalo. Moje hudební kariéra, label, první zkoušky s kapelou, všechno. Ale nebudu lhát, v Londýně jsem chtěla žít už od dětství, od takových osmi let. To město je dokonale vzrušující a moct být blízko rodině je ohromné plus. Tedy Londýn. Bohužel pro Berlín.
Na druhém albu se hodně věnujete vztahům. Je to téma, s nímž pracujete při psaní písniček i teď?
To, co přijde, bude hlavně o přátelství.
Jak jste k tomu dospěla?
Když jsem se postupně srovnávala s těžkým rozchodem, s tím, že jsem přišla o všechno, o člověka, který byl dlouho nedílnou součástí mého života, došlo mi, že mám něco nesmírně cenného. Přátele, kteří tu pro mě vždycky byli, jsou a budou. Loni přišla příležitost vyjet na turné se skvělou kapelou, úžasnými lidmi, s nimiž jsem si sedla natolik, že se z nás také stali velmi blízcí přátelé. Navíc to dopadlo tak, že jsme spolu začali tvořit. Všechno to, co má přijít, jsou do značné míry plody, které zrají díky pocitu sounáležitosti a vědomí opravdového přátelství.
Hodně vás tedy ovlivňují noví přátelé?
Staří přátelé i noví přátelé. Například moje úplně nejnovější písnička Charlie Brown je o kamarádovi, o němž jsem si vždycky myslela, že je naprosto úžasný člověk. On sám se ale vidí jinak. Hodně o sobě pochybuje, není si jistý svými schopnosti a nadáním. Je zvláštní, když je člověk, dejme tomu, v místnosti plné dalších lidí a úplně všichni do jednoho si o něm myslí, že je skvělý, obdivují ho, jen on sám nevidí, jak je báječný. A o tom ta píseň je. Říká, že všechno je v pořádku, ty jsi v pohodě, jsi úžasný, dokonalý. Snad pomůže co nejvíce lidem vidět se takoví, jací opravdu jsou.
Máte tu zkušenost taky? Ten pocit, že nejste dost… cokoli.
Rozhodně. Každý, každičký den. Minimálně dvakrát denně mám v hlavě, že selžu. Pochybuji úplně o všem, co dělám. Mám pocit, že si něco nalhávám, na něco si hraju, nikam nepatřím. Takže ten pocit znám velmi dobře. Myslím, že každý něčím takovým čas od času prochází. Někdo častěji, někdo méně často, také intenzita je různá. V takových chvílích jsou opravdoví přátelé ten největší poklad, když přijdou a řeknou vám, že jste fajn, a tím ve vás vybudí skrytou sílu.
Musela jste s tímto nebo i po zmiňovaném těžkém rozchodu využít terapeutickou pomoc?
Ano, potřebovala jsem chodit na terapii, asi dva nebo tři roky.
Kdy to bylo?
Před covidem a v průběhu. Moc mi to pomohlo, určitě jsem se po každé návštěvě cítila mnohem lépe.
Šlo o klasickou psychologii nebo o něco, řekněme, alternativnějšího?
Vyzkoušela jsem toho víc, nejlepší zkušenost mám s hypnoterapií.
S čím vám nejvíce pomohla?
Se strachem z pódia. Vždycky jsem měla děs z toho, že musím vyjít na pódium. A díky hypnóze jsem byla schopna, respektive můj hypnoterapeut mi pomohl, ten ohromný strach překonat.
Chodila jste k němu v průběhu covidu?
Přesně tak. I k tomu jsem tu dobu využila, protože před tím jsem na pódiích zažila nespočet panických atak. Bylo nevyhnutelné s tím pracovat.
To je opravdu nedávno. Myslela bych si, že mluvíte o úplných začátcích kariéry. Vždyť už vystupujete docela dlouho.
Jenže jsem vlastně nikdy neměla čas a prostor s tím něco dělat, takže ten problém přetrvával. Měla jsem to vždycky a v průběhu těch všech let, co vystupuji, se to postupně zhoršovalo. Až nedávno byla příležitost se do toho pustit.
Zhoršil to nějak i váš rozchod?
Jednoznačně, ačkoli to byl zase jiný strach. Pocit, že ztrácíte někoho, koho milujete, plus pocit bezcennosti. Najednou nevidíte smysl života, protože jste toho ze sebe až příliš vkládali do toho druhého člověka. Určitě jsem se na terapiích snažila zpracovat více záležitostí, tou hlavní však rozhodně byly panické ataky, protože mi znemožňovaly žít normální život a fungovat na pódiu.
Teď už jste úplně bez panických atak?
Nechci říkat, že ano, dokud bez nich nebudu podstatně delší dobu, ale rozhodně teď už vím, jak s nimi zacházet.
Zkoušela jste i nějaké léky?
Nejsem ten typ člověka. Nerada beru jakékoli léky, nicméně někdy jsou situace, kdy se tomu nedá vyhnout. Před vystoupením to pro mě rozhodně není řešení, protože chci být na pódiu bdělá a vědomá, nechci mít zamlžené myšlení.
Máte nějaký rituál před vstupem na pódium? Něco, co vás třeba zklidní.
Mátu. Hodně máty.
V jaké formě?
Mátový čaj. Mátové listy. Vůně máty. Mátová žvýkačka. Všechno mátové.
Levandule je taky výborná, ale zároveň uspává.
Přesně tak, a to bych před koncertem neocenila.
A ještě citron a pomeranč, éterické oleje.
Ty také používám, ano. Pomáhají, jsou osvěžující a mají na mě přesně opačný účinek než levandule – vždycky mě krásně probudí.
Ještě nějaké další terapie?
Už asi dva roky chodím pravidelně na terapii, která mi pomáhá s tím, jak naložit se životem. Podle mě by každý měl chodit na terapii, už jen proto, aby pochopil, kde se vzaly určité vzorce a návyky, podle kterých a s nimiž žije.
Řada lidí se uchyluje k meditacím. To není váš případ?
Meditace jsou také účinný způsob, ale na to potřebuji klid. Na turné mi to nejde. Pokud však mám prostor a čas na zklidnění, meditace velmi hezky pomáhá, když cítím úzkost nebo jsem vyděšená. Dechová cvičení mě taky mnohokrát zachránila. Naštěstí jsem ani jedno už nějakou dobu nepotřebovala.
Jsme ženy, a tak mě napadá: Napadlo vás někdy věnovat se v písničkách i ženským otázkám?
Určitě je to velké a silné téma, o kterém přemýšlím.
Myslíte, že to ženy mají v muzice těžší než muži?
V rockové a alternativní hudbě je rozhodně mnohem méně žen než mužů. Všímám si pozitivního trendu. Žen určitě mírně přibývá. Samozřejmě, ať už se podíváme na line-up jakéhokoli festivalu, převažují mužští interpreti a kapely. V hudebním průmyslu je dost žen, muži však rozhodně dominují.
Dá se s tím něco dělat?
Co můžu dělat já sama, a také to dělám, je vytvářet hudbu takovou, jak to cítím, protože jedině tak může rezonovat s publikem. Když osloví dost lidí, pak tím třeba dokážu inspirovat, ukázat, že to jde, a nepřímo přivést k hudbě a do hudebního byznysu víc žen.
Zažila jste s muži v hudebním byznysu nějaké nepříjemnosti?
Ano. Jak jsem říkala, je to odvětví, kde muži jasně dominují, takže ani mně se nemilá zkušenost nevyhnula. Už jen to, že ve mně vyvolávali pocit nejistoty a závislosti na nich. Někdo, s kým už nespolupracuji ani nejsem v kontaktu, se ke mně choval dost nepřijatelně. Jeden producent mi celou dobu dával najevo, že veškerý můj úspěch je jeho zásluha, přestože písničky jsem napsala sama. Znepokojující na tom je, že takoví lidé můžou kohokoli snadno ovládat.
Jak?
Přijdete do prostředí, kde jste úplný nováček. Jste mladá, nezkušená. Tomu člověku dáte plnou důvěru, protože on je profesionál, v hudebním průmyslu se pohybuje už dlouho, má zkušenosti, kontakty, ví, co a jak chodí, co je potřeba udělat, má respekt a dělá na vás ramena, protože „nosí kalhoty“. A přesně na to jsem ze začátku naskakovala, ačkoli mi instinkt říkal, že něco je špatně. Pracovali jsme spolu dost dlouho. Až když jsem ten instinkt začala poslouchat, našla v sobě dostatek síly a podívala se na různé situace jakoby shora, došlo mi, že na něm závislá být nemusím, co všechno je špatně a že se o sebe dokážu postarat sama. I tak jsem měla trochu děs z toho, jak by mohl mé kariéře uškodit.
Bylo takových případů víc?
Bylo jich víc a určitě se ještě objeví další. V hudebním průmyslu je spousta lidí, kteří si myslí, že je potřebujete, a dokážou vás zmanipulovat tak, že tomu věříte.
Jak se před tím uchránit?
Musíte mít dostatek síly a sebevědomí na to říct, že vám to nepřipadá správné a že odcházíte.
A nastavit si hranice.
Přesně! To je to nejdůležitější. Mít jasně dané hranice. Vyžadovat respekt. Mít jeden druhého na stejné úrovni. Byť by to byl člověk starší a s více zkušenostmi. I tak to musí být padesát na padesát. Nemůže jednat ve stylu: Ok, jsem moudřejší, znám tenhle průmysl lépe, budeš dělat, co ti říkám.
Samozřejmě takhle může jednat i žena.
Je to tak, nicméně zatím je muzika řízena spíš muži, takže i těch zneužívajících je mnohem víc právě z mužských řad. Myslím si ale, že už se to začíná měnit. Žen přichází čím dál víc, ať už jsou to umělkyně, nebo ty, které dělají ostatní důležité věci, bez nichž by nemohly existovat koncerty a podobně, jen potřebují dostat prostor a víc pozornosti.
Jste zvyklá pracovat na nových písničkách, i když jste na turné?
Svým způsobem pořád, protože nápad se může objevit kdykoli, ale takové to už řádné skládání a práce na finální podobě nového materiálu, to si nechávám na potom. Na dobu bez koncertního zápřahu.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Maximálně si užívám festivalové léto a to, že můžu být znovu na pódiích. Kromě koncertů se těším na to, že se usadím. I když… usadit se… špatný výraz. Spíš je to vytvoření si pevné základny pro život, protože to je to, co opravdu potřebuji. Chci si v Londýně vybudovat prostor, který pro mě bude opravdovým domovem. Když zrovna nebudu vystupovat, chci trávit víkendy s rodiči. Tady to budování si teď hodně užívám. Naplno si užívám všechno, co jsem nemohla, když jsem žila v Německu.
Seznamte se
Brzy třicetiletou britsko-německou zpěvačku a skladatelku Alici Merton vynesl na mainstreamové výsluní hitový singl No Roots. Před šesti lety vydala první EP, o dva roky později debutové album Mint a loni další plnohodnotnou desku nazvanou S.I.D.E.S. Výborná písničkářka s hudebním vzděláním, která strávila víc než třetinu života v Kanadě a Americe, si zakládá na nezávislosti, proto své nahrávky vydává na vlastním labelu.