Třetí den triumfovali Bring Me The Horizon, vzpomínalo se s Avril Lavigne a na festivalu vystoupila kapela Dogstar, v níž hraje Keanu Reeves. A Ecstasy of Saint Theresa odehráli comebackový koncert. Co se ale v areálu dělo dál?
Royal Republic čím dál silnější
Stejně jako večerní famózní Bring Me The Horizon, i Royal Republic už se s publikem Rock for People znají z dřívějška. A stejně jako u Bring Me The Horizon vzájemná chemie narostla o parník. Royal Republic na to jdou jednoduše – dělají přímočarý rock`n`roll a dělají ho rádi. A milují bavit publikum. Vždycky dokonale oblečení, tentokrát v parádních černých křivácích, a naladění. Zahráli i několik nových písní z desky LoveCop a i ty fungovaly parádně. Před koncertem jsme s nimi mluvili, takže se můžete těšit na rozhovor v Headlineru. - Šárka Hellerová
Švédové Royal Republic kombinují nejen monarchii s demokracií, ale i osmdesátkový rock, pop, punk nebo boogie, mezi kterými ladně proplouvají, protože žánry pro ně evidentně nemají žádné hranice. To vše s neodolatelnými tanečními rytmy a chytlavými slogany. Můžete Royal Republic slyšet klidně úplně poprvé a stejně se třeba s rýmem jako Full Steam Spacemachine hned chytnete. Stejně tak s mantrou "I wouldn't stop movin', if I could stop movin'". Nechyběl ani jejich asi největší hit Tommy Gun. V něčem mi pohled na švédskou kapelu vzdáleně evokoval Queen, ne snad kvůli královskému jménu nebo kníru frontmana, ale tou žánrovou bezbřehostí a hladkým doplněním rocku o zábavnou taneční rytmiku jako v některým Deaconových basových linkách. Pro show pak nebylo potřeba o moc víc než pár světel a prostě ti čtyři chlápci v kožených bundách, ze kterých sálala neskutečná energie. Tohle příště nutně potřebuju vidět v klubu. - Ondřej Kubín
Šídlo X kritici - Karel Gott, Lucie Bílá, prezident a rakovina
Když má někde vystoupení náš pan šéfredaktor Honza Vedral, to by bylo abychom se tam nedorazili podívat! Tentokrát navíc nebyl sám - Jindřich Šídlo, známý novinář a glosátor si do svého panelu pozval krom Honzy i kolegu Pepu Vlčka a Petra Adámka. Bál jsem se, aby to nebylo jen vzpomínání a mudrování, jaké to psaní bylo dřív jiné, než je teď. Ale nakonec jsem se dobře bavil a dokonce se i zasmál – třeba větě, že když dáte do titulku Karla Gotta, Lucii Bílou, prezidenta a rakovinu tak máte zaručenou čtenost. Tak schválně, kdo z vás si tento střípek přečetl jen kvůli tomu? - wlado
PS: Pokud vše klapne, těšte se na záznam!
Rozlučka se Sum 41
Na konci ledna Sum 41 v Torontu odehrají svůj poslední koncert, a pak, pokud si to nerozmyslí, už je na pódiu neuvidíme. Pokud tohle byla rozlučka s českým publikem, které je miluje, rozloučili se dobře. Deryck Whibley fanoušky během koncertu upozorňoval, že to je naposledy, což působilo možná trochu pateticky, na druhou stranu, kapela má právo si na vlně svého závěrečného turné trochu ujet, když mezitím fanouškům dá to, pro co jí milují. A o to se Sum 41 včera snažili v maximální míře. Za rok touhle dobou už by podle vlastních plánů měla být skupina minulostí, ale 14. června 2024 byli v Hradci přítomni teď a tady. - Šárka Hellerová
Lazy Habits a wlado tančí!
Můj největší loňský objev! Já vím, že to ode mne čtete často, ale tahle kapela je úžasná. "Co se to sakra děje? Vždyť já vidim wlada tancovat na trumpety," smějí se mi kamarádi z redakce, ale já sem spokojenej (jestli to teda nikdo nenatočil..) Lazy Habits, to je hlavně energie, groovy hudba inspirovaná rapem a neworleanským jazzem, soulem - samé báječné věci smíchané v jednom hrnci. A nakonec postava neúnavného performera vpředu Jamese Collinse s hubou jako kulomet. Přitom je to inspirující a skromý člověkem, jak jsem zjistil posléze během rozhovoru, který vám budeme moc naservírovat v nějakém z příštích čísel našeho magazínu. - wlado
Foto: Marek Reinoha
J.A.R. největší pódium sluší
Odpoledne na hlavní stagi zahráli čeští veteráni J.A.R. Těch jednotek akademického rapu (a funku a rocku) se z repráků linulo poměrně hodně, takže jsem poprvé za tři dny využil koncertní špunty. Když jsem hlasitost srazil o pár decibelů, najednou se mi objevily v mixu třeba žestě, které jsem nejdřív přes brutální basové tóny ani neslyšel. Hlasitost stranou, rytmika Jarům šlapala skvěle, jak se na takový funk rock sluší. Zazněly písničky z jejich výborné nejnovější desky jako Sláva nazdar výfetu i staré pecky jako Bulhaři. Jen nevím, jestli bylo potřeba říkat: "My vám teď hrajeme tu negerskou hudbu..." Vlastně by mě zajímalo, co by na to říkal Ice-T, který o den předtím na stejném pódiu taky měl pár zbytečných keců. - Ondřej Kubín
Stál jsem dál a sylšel jsem lépe. J.A.R. jakoby pro tak velké pódium byli stvořeni. Neuvěřitelná energie a preciznost, s jakou to naživo sázejí jenom vynikla. A že hráli odpoledne? To bylo jedno. Opět se potvrdilo, že tahle kapela je prostě naživo jistota. A ty kecy na hraně i za hranou, ty k tomu zkrátka patří. Vždyť kolik povznášející ironie v sobě člověk musí mít, aby "věnoval" píseň Dominiku Ferimu! - Honza Vedral
Missio se vrátili ve velkém
Zatímco se většina fanoušků ještě loučila se Sum 41 na jejich posledním koncertu, na druhé straně areálu začínala texaská kapela Missio, které v Praze před pár lety zrušili koncert první covidová opatření jen několik hodin před nástupem na scénu a oni potom jako jediní Američané přijeli na speciální ročník Rock for People HOPE. O žánrových kombinacích tady mluvíme často, ale je potřeba to zmínit i u Missio. V základu je to elektronická taneční hudba, ale každý rocker, který by se nechal odradit, by udělal velkou chybu. Matthew a David střídali jeden nástroj za druhým - kytary, baskytary, klávesy, launchpady. Navíc je doplňoval ještě doprovodný kytarista a bubeník, což zase jednou potvrdilo můj názor, že živé bicí u těchto žánrů udělají moc. Taneční rytmy, rockové nářezy s moshpity, pomalá balada nebo krátká a přesvědčivá promluva o závislostech, úzkostech a podobných psychických problémech... tahle texaská Mise měla všechno. - Ondřej Kubín
Záludný úprk za Mňágou
Občas je potřeba udělat něco kontra. A tak jsem se po dvaceti minutách fenomenálních Bring Me The Horizon, kteří zapalovali pódium i publikum nehoráznou rockovou show, v tichosti sebral a šel vedle do stanu na Mňágu a žďorp! Nějak mě po všech těch hlučných kytarách přepadla chuť trochu si zazpívat. A s kým jiným by to mělo být? Mňágu jsem viděl poprvé s novým kytaristou Kubou Červinkou. Nevím, zda to bylo vstřícným publikem Rock for People, ale přišlo mi, že kapele dodal nový entuziasmus a v písničkách to skvěle fungovalo. A když Mňága zahrála cover 22 dní od Mekyho Žbirky a písničku mu poslala "tam nahoru", přiznám se, že jsem měl v očích slzy dojetí. - Honza Vedral