Název kapely může někdo vnímat prvoplánově, ale Muir vždy jasně říkal, že sebevražda je nepřípustná. K muzice ho přivedl o pět let starší brácha Jim (majitel legendární značky Dogtown Skateboards). Když bylo Mikovi kolem deseti, dostával od něj k Vánocům a narozeninám desky kapel, jako byli Black Sabbath nebo UFO. A protože se mu líbily, začal svět rockové muziky objevovat důkladněji.
Nepřekvapí, že se v šestnácti odstěhoval z domova a bydlel společně s bratrem a dalšími dvěma spolubydlícími. Aby získali peníze na nájem, začali v pronajatém domě pořádat večírky. Ze vstupného vyzbylo víc než jen na zaplacení činže. Zároveň šlo o zábavu, a proto se parta rozhodla, že zkusí na jedné ze svých akcí vystoupit jako kapela. V začátcích to sice nebyla žádná sláva, ale nakonec se z mejdanové pohody vyklubala skupina, která proměnila styly a ovlivnila velkou řadu svých hudebních následovníků.
„Když jsme na začátku 80. let začínali, hrály punk rock jen bohaté bílé děti ze střední třídy, které se bouřily a snažily se naštvat své rodiče. Já se k punk rocku dostal, protože tam nebyla žádná pravidla. Vždy jsem říkal, že nezáleží na tom, jak se oblékáte: dělejte to, v co věříte, a dělejte to ze správného důvodu. Nesnažili jsme se zapadnout, dělali jsme jen svou věc,“ řekl Muir ke svým hudebním začátkům časopisu Louder.
I díky tomu, že její členové kašlali na ustálená pravidla a kanonické návyky, mohla čtveřice Suicidal Tendencies na začátku 80. let vtrhnout na hudební scénu v Los Angeles jako uragán. Napomáhalo jim v tom, že byli Latinoameričany, naštvanými příslušníky nižší třídy, kteří i vizuálně reprezentovali prostředí, z něhož pocházeli. Na sobě kostkované košile zdobené originálními, ručně malovanými vzory, které se zapínaly pouze prvním knoflíkem u krku. Zároveň byl už od začátku pro zpěváka Mika Muira typický šátek na hlavě.
Osobitost a odlišnost
Když ve svých začátcích Suicidal Tendencies bavili na mejdanech publikum, hráli to, co je všechny bavilo, a čím žili. Jako skatepunková kapela byli primárně součástí komunity, takže se nehroutili ani z toho, když je punkový časopis Flipside (vycházející v letech 1977 až 2002) za rok 1982 vyhlásil za nejhorší kapelu a největší kretény. Horší pro skupinu bylo, že kvůli fámám o tom, že jsou její členové součástí místních gangů a na koncertech Suicidal Tendencies dochází k neustálému násilí, bylo obtížné rezervovat si sály pro případná koncertní vystoupení.
Přes veškeré popsané nesnáze kapela v červenci 1983 u nezávislého labelu Frontier Records vydala svůj eponymní debut. Šlo o dvanáct věcí v drtivé většině napsaných Muirem, které nezabraly při poslechu ani půlhodinu. Jde o hardcorovou klasiku, které k úspěchu pomohl hned první singl Institucionalized. Nejen že ho hrála nezávislá a univerzitní rádia, ale dostal se také do rotace v té době stále ještě téměř začínající MTV. Muir ve svých textech dokázal vystihnout pocity značné části mladých lidí, ať už šlo o společenské odcizení a z něj plynoucí deprese, nebo zhnusení z reaganovské politiky té doby.
Šlo zároveň o dobu, kdy nejrůznější televizní kazatelé a moralistní skupiny brojili proti kapelám a textům řady z nich. Takoví Judas Priest by mohli vyprávět. Ostrozraku a sluchu mravokárců z Parents Music Resource Center (PMRC), zosobněných manželkou budoucího amerického viceprezidenta Ala Gora Tipper, neunikli ani Suicidal Tendencies. Establishmentu nevoněly názvy skladeb Fascist Pig nebo Suicide’s an Alternative / You’ll Be Sorry, ale nejzajímavější příběh se váže k songu I Shot the Devil. Muira zadržela v domě, ve kterém bydlel, FBI a vyslýchala ho v souvislosti s textem skladby I Shot Reagan. I na základě této zkušenosti došlo k přejmenování songu na I Shot the Devil.
I špatná reklama zůstává reklamou, a tak se popularita debutové desky Suicidal Tendencies šířila mezi hardcorovými fanoušky tak masivně, že se stalo nejprodávanějším žánrovým albem té doby. Zároveň se zcela proměnilo postavení kapely v hlasování časopisu Flipside za rok 1983. Suicidal Tendencies získali ocenění jako nejlepší nová kapela, nejlepší kapela s nejlepší deskou.
„První album je skvělé a jsem hrdý na to, co jsme dokázali. Když jsme ho natáčeli, ve skutečnosti ještě pro to, co jsme dělali, neexistovalo publikum. Prodat pět tisíc kopií byl v té době velký problém. Proto bylo překvapivé, že se líbilo i někomu jinému,“ komentoval sukces debutu Muir pro časopis Louder.
Kromě toho, že se Suicidal Tendencies na svém debutu nebáli přiznat vlivy Black Sabbath a dalších kapel tvrdého rocku, což se na tehdejší americké punkové scéně zrovna nenosilo, odlišili se i vizuálně. Členové kapely nenosili kožené křiváky a neměli vyholené hlavy, ale oblékali se jako členové gangů z oblasti, odkud pocházeli. Osobitost a odlišnost byla pro Suicidal Tendencies vždy zásadní.
Všechno po svém
S úspěchem, který kapela se svým prvním albem zaznamenala, a v době, kdy bylo standardní vydávat novou desku každý rok, překvapilo, že další album skupina fanouškům nabídla až za čtyři roky. Mezitím Muir založil vlastní nahrávací label Suicidal Records, na němž dal prostor řadě kapel z Venice, odkud pocházeli i Suicidal Tendencies. Zároveň kvůli zvěstem, které o kapele i nadále kolovaly, bylo obtížné získat kontrakt u některé z nahrávacích společností.
Caroline Records to přesto zkusili a i díky tomu vyšla v roce 1987 Suicidal Tendencies druhá deska pojmenovaná Join the Army. Její vznik provázely nejrůznější problémy. V kapele se protočila polovina členů. I na základě toho se poměrně výrazně proměnil zvuk skupiny. Soubor se na něm posouval od svých punkově-skateových začátků více k thrash metalu, což řada původních fanoušků odmítala akceptovat. Přes veškerou kritiku se ale Join the Army stalo první hardcorovou deskou vydanou nezávislým labelem, která se dostala do žebříčku Billboard’s Hot 100.
Jakmile se objeví takováto vějička, silnější hráči okamžitě zavětří. Kapelu proto podepsal label Epic Records spadající pod obří vydavatelství Columbia a v následujících letech měla nastat zlatá éra Suicidal Tendencies. Třetí desku How Will I Laugh Tomorrow When I Can’t Even Smile Today vydanou v roce 1988 nahrála, jak bylo u kapely obvyklé, opět pozměněná sestava muzikantů. Největší novinkou bylo ale angažmá producenta Marka Dodsona, který do té doby spolupracoval s metalovými kapelami a interprety, jako byli Ozzy Osbourne, Prong, U.D.O. nebo Metal Church.
Právě to definovalo zvuk na několika dalších deskách, které se později ukázaly jako ty v kapelní historii vůbec nejúspěšnější. Díky vlivu Dodsona a nového doprovodného kytaristy Mika Clarka, jenž na desku How Will I Laugh Tomorrow When I Can’t Even Smile Today napsal většinu materiálu, se původní hardcorové kořeny kapely protnuly s tehdy populárním a rozšířeným speed metalem. Když se k tomu přidala Muirova pěvecká zuřivost, pecky jako Trip at the Brain nebo Pledge Your Allegiance jasně určovaly, v jakém bodě se Suicidal Tendencies právě nacházejí.
Že šlo o úspěšné autorské období, dokumentuje i četnost, s níž kapela v následujících letech vydávala nová alba. To další Controlled by Hatred / Feel Like Shit… Déjà Vu z roku 1989 v sobě kombinovalo dvě původně vydaná EP z let 1987 a 1989. Nový basák Robert Trujillo na žádném z nich sice ještě nehrál, ale objevil se v klipech ke sladbám Waking the Dead a How Will I Laugh Tomorrow.
Už s budoucím basákem Metalliky v sestavě Suicidal Tendencies nahráli své opus magnum Lights… Camera… Revolution! vydané v červenci 1990. Sehraná kapela bez jakýchkoli personálních změn oproti předchozímu albu vyšvihla hudební skvost, který skvěle zapadl do doby, která přinášela výrazné změny. Ať už geopolitické, a to nejen v oblasti střední a východní Evropy, tak hudební, které měly gradovat o rok později nástupem kapel spjatých se stylem grunge.
Vždycky kontroverzní
Lights… Camera… Revolution! bylo oproti předchozím albovým počinům přístupnější, což skupině v rotacích MTV zajistilo ještě četnější frekvenci než u dřívější tvorby i nominaci na cenu Grammy za nejlepší metalové vystoupení. Zároveň však Suicidal Tendencies zůstávali věrní svému pohledu na svět. V Send Me Your Money se tak tvrdě pouští do televizní evangelistů, které Muir dekonstruuje jako falešné svaté a kazatele, jimž jde jen o to, jak z oveček u televize vymámit co nejvíce peněz. A i když to v branži táhli už celou dekádu, blížila se jim teprve třicítka a naštvanost snoubící se s kritickým pohledem mladé generace skvěle přetavili ve skladby jako You Can’t Bring Me Down nebo Alone.
S tím, jak rostla obliba kapely, stávala se logicky větším terčem pro nejrůznější kritiky. Kontroverzní jméno, image a komunita spojená s kapelou už zmíněné PMRC stále nedávala spát. Liberální volnomyšlenkářství se totiž jen obtížně snoubí s náboženskou rigiditou. Suicidal Tendencies se tak i nadále v hojné míře museli vyrovnávat s obviňováním, že navádějí mladistvé k sebevraždám a po vzoru Sokrata svádí mládež ze správné cesty. Naprosto paradoxní a příznačné zároveň bylo, že kvůli strachu pořadatelů Suicidal Tendencies až do roku 1991 pět let nehráli v téměř domovském Los Angeles a v jeho okolí v okruhu 400 mil. Kletbu v podobě zákazu vydaného orgány města Los Angeles zlomilo až předskakování tehdy obřím Queensrÿche na jejich americkém turné na jaře 1991.
Po téhle magické jízdě už nic nebylo jako dříve. Stále větší prostor v tvorbě Mika Muira dostávaly i další fazety jeho hudebních chutí. Na šesté řadovce The Art of Rebellion z roku 1992 kapela nabídla jedno ze svých vůbec nejvíce experimentálních hudebních představení. Přispěly k tomu opět personální změny (přišel například dnes aktuální nováček ve Foo Fighters Josh Freese), z Mika Muira se stal Cyco Miko a opět dokázal posunout své pěvecké představení. Šlo o ambiciózní projekt, jímž skupina prokázala, jak dlouhou cestu za dobu fungování v hudební branži ušla. Díky singlu Asleep at the Wheel zároveň kapelu začala hrát alternativní rocková rádia.
Právě různorodost byla tím, co Muira neustále lákalo. Skupinu se pořád pokoušel motivovat k širšímu stylovému rozkročení. Nesázel hudebně na jistotu, tou ale zůstávala energická a velmi kladně oceňovaná vystoupení kapely. I díky nim si ji jako předkapelu na začátku 90. let vybírala taková jména jako Ozzy Osbourne, Metallica nebo Guns N‘ Roses.
Zároveň Muir společně s basákem Robertem Trujillem dali dohromady boční funkrockový projekt, který nazvali Infectious Grooves. Odkazovali se v něm na ranou tvorbu Red Hot Chili Peppers. Možná Muir potřeboval okysličit, možná chtěl jen utéct úspěchu, kterého se Suicidal Tendencies dosáhli. Faktem je, že přes stále větší ohlas a lepší postavení kapely na scéně nebyl Muir spokojený. A udělal něco, na co by každý koule neměl. Úspěšnou kapelu na vrcholu sil v roce 1995 rozpustil.
Comeback přišel
Muir s Trujillem společně pokračovali dál s projektem Infectious Grooves, ale ani ten nakonec neměl dlouhého trvání. Trujillo dostal lano od kapely Ozzyho Osbourna, kterou později vyměnil za Black Label Society a Metallicu. Mike Muir se jako už poněkolikáté oklepal, sehnal nové muzikanty a Suicidal Tendencies resuscitoval k novému životu.
První ponávratový materiál vyšel na EP nazvaném Six the Hard Way v roce 1998. Muir a spol. se jeho prostřednictvím vrátili ke svým hudebním a stylovým začátkům. Fanoušci pozdější éry Suicidal Tendencies nadšení nebyli, ti pravověrní cítili naprostý opak.
První regulérní dlouhohrající album Freedumb vyšlo v roce 1999. Názory na desku se velmi lišily, ale většinou vyjadřovaly zklamání nad tím, že opakuje dříve slyšené. Zároveň Muirovi jako textaři vyčítaly názorovou vyměklost, která nekonvenovala s jeho předchozí tvorbou.
Možná i proto následující deska Free Your Soul and Save My Mind z roku 2000 znatelně hudebně přitvrdila a ve větší míře se vrátila k přímočarému hardcoru, s nímž kapela u fanoušků slavila úspěch. Energie, agrese a rychlost desky umožňovala opět ukázat nejrůznější polohy kapely, ať už byly více punkové, hardcorové, nebo trashmetalové. Do nového milénia tak Suicidal Tendencies vstupovali v dobré formě.
Byli opět tím, jak je popsal v minulosti deník Los Angeles Times – vším, čím má skvělá rokenrolová kapela být: hlasitá, vzrušující, úžasná na koncertním pódiu a především nebezpečně ohrožující autoritu.
V druhé polovině své více než čtyřicetileté existence kapela zvolnila tempo. Koncertovat nepřestala, měnit členy také ne (na tátu Roberta tak od roku 2021 na basu navazuje příští rok dvacetiletý Tye Trujillo), jen desek vyšlo výrazně méně. Neměnná naopak v životě lídra Suicidal Tendencies Mika Muira, kromě toho, že se nepustil do drog ani nezačal pít alkohol, byla jeho láska k muzice. Díky ní na legendární Suicidal Tendencies jako jeden ze svých hlavních inspiračních zdrojů odkazuje řada zásadních muzikantských jmen.
I proto je fajn si debut Suicidal Tendencies čtyřicet let od jeho vydání znovu pustit a připomenout si, čím to vlastně tehdy začalo.