„Bohužel, systém změnit nemůžeme. Ale naší kapele šlo vždycky o komunitu a spolupráci. To je všechno, co můžeme. Prostě hrát dál a držet se té myšlenky,“ prohlásil v rozhovoru pro Classic Pop frontman Graham McPherson přezdívaný Suggs. I když si s Madness politický obsah spojí málokdo, svoje kořeny v dělnické Británii nezapřou. Vznikli v sedmdesátých letech, což byla éra, kdy se téměř žádná objevivší se anglická kapela bez nějakého společenského či politického kontextu neobešla.
Madness jsou považovaní za jedny z nejslavnějších představitelů britského žánru 2 tone. Byli to kluci, kteří milovali reggae a ska, personálně se ale prolínali i s mlaďochy z rodící se punkové a new wave scény a to všechno se promítlo do trochu divokého kolotoče před ustálením sestavy. Bubeník Garry odešel po hádce, že neumí zahrát Rough Kids od Kilburn and the Highroads, saxofonistovi Leemu Thompsonovi stačila k odchodu taky jedna hádka ve zkušebně, a stejně se zase brzy vrátil. A fungování skupiny provázely ještě divočejší odchody, jak se brzy přesvědčíme.
První singl a hned komerční úspěch.
Fascinujícím zdrojem je v tomto směru tzv. Madness Timeline, komunitou spravovaný online archiv historie kapely. Z něj lze vyčíst, že v prvních dvou letech existence Madness až na výjimky nevystoupili ve stejné sestavě. Ale to už zkrátka patřilo k životu amatérských muzikantů, že se tak trochu nesli s větrem. Někdy z vlastní vůle, jindy z donucení. Když se později Suggse novináři ptali, jak se nakonec dokázali vycepovat k disciplíně, odpověděl výstižně na příkladu bubeníka Woodyho: „Ještě před námi hrál s kapelou Fat. Jednou si potřeboval vzít na týden volno, tak si za něj rovnou našli nového bubeníka. Woodymu se ani neozvali, jestli se nechce vrátit.“ V Madness měl pak Woody díky tomu docházku, která byla ostatním příkladem.
Všechny tyto zkušenosti paradoxně jednotlivé členy stmelily. Sestava, v jaké se Madness ustálili v roce 1978, vydržela s výjimkou krátkých epizod dodnes.
Začátky v Camdenu
V rozletu kapele pomohl Alo Conlon, majitel camdenské hospody Dublin Castle. V zadním sále vytvořil na konci sedmdesátek koncertní prostor, v němž nechal vystupovat mladé anglické kapely. Z klubu se rychle stala senzace. Bezpochyby šlo o hudební středobod Camdenu, na koncerty ovšem přicházeli lidé z celého Londýna. Setkávali se tu fanoušci, hudebníci, producenti i manažeři labelů. Když Conlon v roce 2009 zemřel, The Guardian majiteli klubu věnoval dojemný nekrolog, v němž vyzdvihoval, jak dobrý měl na muzikanty čich a jak důležitou roli hrál v kulturním rozvoji čtvrti. V jeho klubu odehráli první koncerty Coldplay, Blur, Supergrass nebo třeba svého času neznámá thrashová parta z Ameriky jménem Metallica. I Amy Winehouse tu začínala koncertovat a přivydělávala si jako servírka.
Z Madness udělal prakticky rezidentní umělce. Právě na malém pódiu Dublin Castle nabrali většinu prvních koncertních zkušeností a Conlon naopak z jejich vystoupení udělal zátěžový test pro budoucí plný klubový provoz. Suggs kdysi pro časopis Billboard vzpomínal, že se do Dublin Castle tak trochu velhali: „Pokud nepočítáme tradiční irské hospody, tak vlastně nebylo moc kde hrát, nic jako klubová scéna tehdy ještě neexistovalo. Museli jsme zalhat, že jsme jazzová kapela, aby nás vůbec pustili na pódium.“
Dnes je Camden úplně jiná čtvrť – plná barů, klubů a muziky na každém rohu. Při pročítání článků o tomto fenoménu často hudební historici a novináři zmiňují, že to byli právě Conlon a Madness, kteří stáli na začátku této změny.
Kapela? Ne, raději na fotbal
Sotva začala mít kapela úspěch, opět se objevily problémy s disciplínou. „Vykopli mě krátce předtím, než jsme začali dělat na debutové desce,“ vzpomínal Suggs pro The Guardian. „Zkoušeli jsme pravidelně v sobotu a kapelu začalo štvát, že jsem každý druhý týden chyběl. Chodil jsem raději koukat na Chelsea! A tak jsem jednoho dne listoval Melody Makerem a vidím inzerát: poloprofesionální kapela hledá zpěváka s profesionálním přístupem. Z uvedeného telefonu mi docvaklo, že mě vyhodili. Šel jsem se pak kouknout, jak jim to s novým frontmanem hraje, a došlo mi, jaký jsem byl vůl. Jenže pak odešel a já byl jediný, kdo znal ty písničky, tak mě vzali zpátky. Od té doby jsem se mnohem víc soustředil. Ale stejně jsme to neměli snadné. Hráli jsme mix blue beatu, ska a popu přímo uprostřed éry punku a disco. Na jednom koncertě po našem bubeníkovi hodili tác plný půllitrů, muselo to vážit jako skála!“
Po Suggsově návratu už nicméně bylo v kapele jasně nastaveno, co chce hrát a jak toho docílit. Žádné flákání, teď přišel čas něco vydat a vyrazit do světa. Nebo alespoň ven z Londýna. „Věci se začaly měnit,“ vzpomínal Suggs, „když jsme vyrazili na koncert Specials. Byli jako my, ale na raketový pohon. My jsme ve srovnání s nimi byli diesel. Po koncertě jejich klávesák Jerry Dammers vyprávěl, jak se chystá rozjet label 2 Tone a jak z toho bude nový Motown. Záhy z něj vypadlo, že nemá kde spát, tak jsem ho ubytoval v bytě mé mámy. Vydali jsme u 2 Tone singl The Prince a vůbec by nás nenapadlo, že někdy nahrajeme cokoli dalšího. The Prince se ale dostal na šestnácté místo singlového žebříčku a okolo nás najednou začali kroužit lidi z různých hudebních vydavatelství.“
One Step Beyond jako otvírák ve Finsbury rozeskákal dav až k zemětřesení.
The Prince byl zlomový nejen pro Madness, ale svým způsobem i pro britskou 2 tone scénu. Komerční úspěch dostal kapelu až do tehdy dost vlivného pořadu Top of the Pops, a když pak Madness vyrazili se Specials a Selecter na turné, úspěch The Prince zařídil, že do publika našli cestu i lidi, co se jinak o žánr nezajímali.
Madness si nakonec plácli s vydavatelstvím Stiff Records, k čemuž se váže zajímavá historka. Spoluzakladatel Dave Robinson, který do labelu přivedl třeba The Damned nebo Pogues, byl na Madness zvědavý, ale kvůli přípravám na svatbu neměl čas zajít na koncert. A tak si jednoduše Madness pozval jako svatební kapelu. „Dodnes vidím ty ksichty, když jsme začali hrát,“ vzpomínal Suggs pro Guardian. „Nevěsta za náma furt chodila a ptala se: ‚Nemůžete zahrát něco od Hot Chocolate?‘ Když jsme mezi hosty spatřili Elvise Costella, seskočili jsme z pódia, čapli ho a rozjeli conga line.“ (kubánský tanec podobný „mašince“, pozn. red.)
Úspěch i tlak
Svatebčany sice Madness nenadchli, ale ve Stiff Records měli jasno. Pak už to šlo rychle, mezi podpisem smlouvy a dotočením debutové desky One Step Beyond… uběhlo jen deset dnů. „Přišli jsme do studia, kde Specials zrovna dotočili album,“ vzpomínal Snuggs. „Ještě se tam válely kousky pásků, tak jsme je natáhli do přehrávače a chtěli si jejich novinku poslechnout. Byla tam jistá rivalita. Měli jsme se rádi, ale chtěli jsme natočit lepší desku než Specials. Jenže jediné, co jsme z těch pásků slyšeli, byl zvuk virblu.“
Madness i tak Specials překonali, minimálně z komerčního hlediska. Svým způsobem se z One Step Beyond… stala senzace. Ne že by Británie neznala ska nebo reggae, naopak. Žánr tam měl už tehdy dlouhou a bohatou tradici. Ale Madness ho dokázali představit mnohem širšímu publiku. Debutová deska se vyšplhala až na druhé místo prodejnosti a v žebříčku vydržela celý rok, což byl pro žánrovou kapelu nezpochybnitelný úspěch.
Stejně vysoké umístění v prodejnosti získalo i druhé album Absolutely vydané o rok později. To ovšem obsahovalo i singly, které se dostaly do hitparád a rádií. Madness to dokázali. Stali se kapelou známou po celé Británii, ovšem zaplatili za to klasickou daň v podobě únavy a ztráty energie.
„Nechci vám říkat, co se mi v roce 1980 honilo hlavou, to by nešlo otisknout,“ tvrdil před třemi lety saxofonista Lee Thompson v rozhovoru pro GQ. „Rozhodně to ale byla zkušenost jak na horské dráze. Pořád jsme byli na turné a vlastně jsme neměli ani čas se zastavit a trochu se zamyslet. Být pod Stiff Records bylo přínosné, ale myšlení Davea Robinsona bylo přesně v duchu: ‚Vyždímejte je do sucha, ať makaj, ať se nezastavujou!‘ To je zpočátku zábava, ale časem…“
Thompson dodal, že kombinace tlaku na skládání nových písní a intenzivního koncertování vedla ke špatným výkonům na pódiu. Hudebníci na sebe museli koukat, kdy že se vlastně má skončit, a některé skladby hráli pokaždé jinak. Publiku to nevadilo, nepotřebovalo učesanou, do puntíku sehranou kapelu, bralo to jako součást autenticity. Madness však věděli, že to není známka alternativy, ale jen jejich nedostatečného času na přípravu.
Byly momenty, kdy se jejich fanoušci projevovali na hranici davového šílenství. „Hráli jsme v Turíně,“ vzpomínal Thompson „a byla tam hromada Italů, co už nesehnali lístek. Začali se dovnitř tlačit okny, pak rozrazili dveře do sálu, hrnuli se dovnitř a najednou je zahalil kouř. Policajti začali do davu házet kouřové granáty. Vypadalo to jako jeden oblak kouře, ze kterého lezou pěsti a kopance a pendreky. Tom a Jerry hadr. Když se kouř konečně rozptýlil, ukázalo se, že se v sále naslepo mydlili jenom policajti. Fanoušci se mezitím zdekovali. Dneska je z toho veselá historka, ale tehdy nám došlo, jaké štěstí máme, že žijeme v Anglii. Taky jsme mohli být kapela třeba v jihoafrické diktatuře.“
Nejúspěšnější singl v Británii.
Právě tyto zkušenosti vedly k tomu, že Madness obsahově trochu zvážněli. Ne úplně, ale Suggs ve svých textech začal reflektovat vážnější témata a zbytek kapely ho v tom s přibývajícími zkušenostmi podporoval.
Čím dál víc pop
K výrazné změně docházelo i v hudbě. S třetí deskou 7 začali Madness pomalou proměnu ze žánrové kapely v mainstreamové hvězdy. Pořád hráli 2 tone, ale častěji zapojovali popové prvky, kladli větší důraz na klipy a v roce 1982 se samostatně vydaným singlem House of Fun konečně dobyli první místo v britské hitparádě. Ovšem opět, nebylo to zadarmo.
„Kde je kurva refrén?“ křičel na kapelu Dave Robinson, když si přišel poslechnout výsledek nahrávání samostatného singlu, na jehož vydání se ve Stiff Records pečlivě připravovali. Měl smůlu, refrén nebyl. Tedy byl, ale kapela za něj považovala část, z jaké byl nakonec ve finální verzi jen bridge. Robinson se tady projevil tak autoritářsky, jak to jen všechna klišé o hudebních manažerech můžou vykreslit. Klávesista a hlavní skladatel Mike Barson musel na místě sednout k pianu a vymyslet refrén. Ten bylo potřeba dodatečně nahrát a dostříhat do zbytku singlu. „Dneska by to byla hračka, se všemi těmi crossfades a Pro Tools, ale tehdy to byla noční můra,“ popsal pro web Sound on Sound producent Alan Winstanley, který tehdy na nahrávání dohlížel. „Nechtěli jsme to celé točit od začátku, a tak jsem vzal bicí a na to pak stopu za stopou lepil jednotlivé nástroje a dodatky z refrénu. Suggs ale úvodní slovo Welcome zpíval do původního tempa, takže ať jsem se snažil, jak chtěl, po spojení bylo slyšet vždycky jenom elcome s polknutým W. Takže Suggs nakonec stejně musel do studia a přezpívat to znova. A to všechno jenom proto, že pan producent chtěl refrén.“
Ve zmíněné historce je důležitá postava klávesáka Mikea Barsona. Byl to on, komu v kapele jako prvnímu došly nervy a rozhodl se skončit. Což byl samozřejmě problém, protože byl zároveň spoluautorem velké části skladeb.
To je konec!
Madness nezastavovali, naopak. Čtvrtá deska The Rise & Fall přinesla Our House, singl, který konečně dostal kapelu na špice hitparád i v Americe, a hudebníci se připravovali na nový rozměr popularity, účinkování ve vlastním sitcomu.
„Dostali jsme nabídku na seriál,“ vzpomínal kytarista Chris Foreman. „Napsat ho měli autoři Černé zmije, ale když jsme se o tom začali bavit, Mike prohlásil: ‚Hele, já do toho nemůžu jít. Protože, víte… já končím.‘ Čekal jsem, že k tomu dojde. Působil, že na něj začíná padat únava a jeho písničky se začaly čím dál víc objevovat na B-stranách. To by naštvalo každého autora, tam jsem měl vždycky své songy já!“
Klávesák své rozhodnutí popsal následovně: „Jednu z věcí, přes které jsem se nedokázal přenést, byl fakt, že jsem skládal písničky jako šílenec. Čtyřiadvacet hodin denně jsem poslouchal rádio a říkal si: tohle je skvělý, tohle bych mohl zkusit taky, tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí. Začal jsem skládat jako maniak, přesně ten týpek, co ostatní v kapele sere. Dokud jsme měli hity, bylo to super, jste ten, koho všichni chválí, jak je to super. Ale pak se pár věcí nepovede, lidi na vás čumí úplně stejně, ale teď už si jenom stěžují. Čas od času se to dá vydržet, ale permanentně? Proto jsem odešel, bez pozornosti druhých jsem se zase cítil dobře.“
V labelu začala panika. Dave Robinson, který při natáčení House of Fun donutil Mika sednout a na místě dopsat refrén, měl jasno: „Myslel jsem si, že je konec. Barson byl základní ingredience kapely. Nechci nikomu křivdit, pořád měli textaře, pořád byli schopní přinášet nápady, ale právě melodie Mikea Barsona byly to, díky čemu to všechno tak dobře fungovalo. Když se ke mně doneslo, že končí, došlo mi, že máme problém.“
A nejúspěšnější singl v USA.
Konec dobrý, všechno dobré
Mike Barson odešel v roce 1983 a od té doby to šlo s Madness z kopce. Sice pomalu, ale setrvale. Zkoušeli to všelijak. S novými klávesáky, s hostujícími klávesáky, dokonce se na klávesy učili někteří původní členové, ale každá další nahrávka budila menší zájem. Madness nezbylo, než v roce 1986 oznámit konec. Někteří zbylí členové včetně Suggse to zkoušeli dál jako The Madness, ale ani jim to nevydrželo déle než pár let.
Tenhle příběh má však happy end. V roce 1992, po vydání bestofky Definitive Madness, se kapela dala dohromady, aby nejslavnější skladby přehrála na open air koncertě v londýnském parku Finsbury. A nastalo zemětřesení, doslova. Davy fanoušků roztřásly zem tak, že v okolí naměřili 4,5 stupně Richterovy škály. „Naši fanoušci už tehdy byli chlápci ve středních letech, řada z nich měla pořádné pupky. Ve Finsbury se takových lidí rozeskákalo 45 000 najednou,“ smál se vzpomínce Suggs v rozhovoru pro web festivalu Glastonbury.
Z Finsbury vznikl živák a Madness zbytek devadesátek zůstali v kontaktu – párkrát projeli Británii v rámci vánočních turné, nárazově se objevovali na dalších akcích. A v roce 1999, po třináctileté pauze, přišli konečně s další studiovkou.
Od té doby už ze scény nezmizeli. Britský mainstream má sice dávno úplně jiné hvězdy, ale to Madness na velikosti nic neubírá. Theatre of the Absurd Presents C’Est La Vie je v pořadí třináctá deska. Vyjde 17. listopadu a kapela si vůbec poprvé ve své historii nahrávku produkovala sama. Suggs, Mike, Chrissy Boy, Mark, Lee a Woody to spolu pořád táhnou dál, ba co víc, v tiskových materiálech uvedli, že novinka je vůbec první album, na němž se při nahrávání všichni stoprocentně shodli. Inu, nechme se překvapit, vydání je za rohem.