Keith Flint byl složitá osobnost, což vygradovalo jeho tragickým koncem. Jeho trnitá cesta životem začala už v dětství. „Můj táta byl násilnická píča,“ vypálil před devíti lety Flint zostra v rozhovoru pro časopis FHM. „Jako děcko jsem nosil číro a pamatuju si, že mě jednou otec odtáhl do kadeřnictví. Ale protože to byl jenom proužek vlasů, ustříhli mi to blbě, vepředu trochu zůstalo a vypadal jsem jako Tintin. Ta potupa, když jsem pak přišel do školy, se rovnala mentální trýzni.“
Další rodinná traumata se prohloubila, když se Flintovi rodiče přestěhovali z Londýna do tichého předměstí Chelmsfordu v Essexu. Pro mladého pankáče to znamenalo prakticky nulový kulturní život, a když kvůli otcovu despotickému chování začali žít rodiče odděleně, Keith se definitivně utrhl ze řetězu. Ve škole během hodiny vaření přetáhl učitele válečkem, což mu zajistilo vyhazov a umístění do zvláštní školy. Flintovi bylo tehdy patnáct let. Rozhodl se úplně na školu vykašlat, odstěhoval se od rodiny do města Braintree, začal se živit jako pokrývač střech. V roce 1988 vyrazil nazdařbůh do Afriky a na Blízký východ, protože zkrátka nevěděl, co dělat… A právě v tento bezpochyby těžký moment se jeho život začal obracet k lepšímu.
Být sám sebou
„Když jsem se vrátil (do Braintree), někdo mi vyprávěl, že se mezitím rozjela acid house a rave scéna. Říkal jsem si: Do prdele, ty mi to popisuješ stejně napínavě, jako kdybych ti já popisoval svou cestu stopem do Izraele… U toho jsem zkrátka chtěl být.“
A tak na jaře 1989 přišel do místního klubu The Barn, kde dělal rezidentního dýdžeje Liam Howlett, budoucí skladatelský mozek The Prodigy. Flint byl nadšený z jeho mixů i autorských skladeb, a přesvědčil dýdžeje, aby ho nechal – spolu s kámošem a dalším budoucím členem kapely Leeroyem Thornhillem – během Howlettových setů trsat na jeho muziku. A v tom poznal svou budoucnost.
Moment, kdy se Flint postavil za mikrofon a stal se hvězdou.
„Miloval jsem jeho hudbu a najednou bum ho, stal jsem se její součástí. Nikdy jsem nebyl mozkem kapely, to byl vždycky Liam. Ale společně jsme tvořili kompletní balíček. Jako dítě jsem pořád bojoval za to, abych mohl být tím, kým jsem chtěl. A najednou ten boj skončil. Byl jsem konečně sám sebou.“
Když se záhy k trojici, resp. dýdžejovi a dvěma tanečníkům přidal i MC Maxim Reality, Prodigy byli kompletní. Flint měl v kapele pozici tzv. hypemana, nehrajícího člena, jehož úkolem je zběsilým, originálním či komickým tancem hecovat na koncertech publikum a maximálně sem tam přidat nějaký backvokál. Prodigy nebyli v tomto ohledu nijak originální, podobné týpky měli v kapele i Happy Mondays nebo Fugazzi. Jenže Keith Flint byl tak výraznou osobou, že se (na rozdíl od řady jiných hypemanů) stal tváří kapely a následně ikonou elektronické scény.
„Jsem něco mezi dvorním šaškem a uprchlíkem z blázince,“ vyprávěl Flint ve zmíněném rozhovoru pro FHM. „Občas sám sebe popisuju jako chodbu v domě. Myslíte si, že už jste uvnitř, ale pořád jsou tam někde dveře k mému skutečnému já. A já vás sleduju a pak po vás skočím. Sejmu vás, kurva, k zemi.“
Oddělené životy
Flintův přechod od hypemana k frontmanovi přišel s deskou The Fat of the Land, jejíž příběh (a Flintův přerod) jsme v Headlineru popsali předloni u příležitosti jejího pětadvacátého výročí. Doplňme zde proto alespoň Howletta, který v roce 2017 v rozhovoru pro The Quietus vzpomínal, v čem tkvělo Flintovo kouzlo: „Keith se moc nemaže se sdělením a texty. Vlastně je v tom až příliš jednoduchý. Neříkám, že by lidé měli být jako Keith, ale měli by se držet té jednoduchosti a přímočarosti. Texty dokážou v hudbě udělat zmatek a komplikovat ji. Keith ale není zpěvák a ani se jím nesnaží být. Takový už je Keith. A proto je tak skvělý v tom, co dělá.“
Právě v Howlettových slovech můžeme vyčíst důvod pozdějších problémů, které zasáhly jak Prodigy, tak samotného Flinta. Když v roce 2002 vydala kapela singl Baby’s Got a Temper (mimochodem, klip se točil na Kladně), byl to propadák, čemuž trochu pomohl i přeplácaný text o rohypnolu. „To byl úplný kýbl sraček,“ ohlížel se později Howlett za skladbou. „Nechal jsem Keithovi moc volnou ruku. Jeho texty jsou hodně introvertní, jenomže o tom naše kapela není.“
Člověk by si možná řekl, proč si dělat těžkou hlavu s jedním nepovedeným singlem? Jenže Baby’s Got a Temper byl první singl po pěti letech, naposledy totiž Prodigy vydali veleúspěšný Smack My Bitch Up v roce 1997.
Flintovu image fanoušci milovali, jiní se jí děsili.
Bylo potřeba na úspěch navázat a pokračovat dál. Což se nezdálo, že klapne, a tak po blamáži se singlem kapela škrtla plány na desku a vztah Liama s Keithem se začal drolit. Howlett si vybudoval vlastní studio, aby měl další tvorbu Prodigy víc pod palcem, a Flint na následující studiovce Always Outnumbered, Never Outgunned dokonce chyběl. „Bylo to, jako bychom žili oddělené životy,“ vzpomínal na těžkou dobu Keith v rozhovoru pro NME. „Já žiju v Essexu, on v Londýně. Chcete svému kámošovi zavolat a pokecat, ale taky se ho chcete zeptat, jak to teda bude s další deskou. Takže ta komunikace prostě vyšumí. Přestanete spolu mluvit.“
Několikaletá pauza logicky dopadla na Flintovu psychiku. „Vysypal jsem si do řady tabletky a pak zobal jednu za druhou tak dlouho, dokud jsem prostě neodpadl. Nejsem typ člověka, co by seděl doma s rukama v klíně a poslouchal Joni Mitchell. To si spíš omlátím hlavu o stěnu.“
K tomuto období se vrátil i v rozhovoru pro FHM: „To byly hodně zlý časy. Pil jsem a přeháněl to s fetem. Problém byl, že máte kurevskou hromadu prachů a času a jediné, co chcete, je se nějak zabavit. Kromě toho, že jsem byl debil, tak mi bylo ještě všechno u prdele.“
Šťastné dny…?
Nakonec to dopadlo dobře, Flint a Howlett k sobě znovu našli cestu a v roce 2009 už desku Invaders Must Die natočili Prodigy zase spolu, jen bez Thornhilla, který krátce předtím odešel. Ale určitý pocit hořkosti, nebo spíš nutnosti vytěžit maximum ze současnosti, protože kdo ví, co budoucnost přinese, už ve Flintovi zůstal napořád. V rozhovoru pro FHM pravil nekompromisně: „Na stáří si nic nešetřím. Všechno hned protočím. Vždycky jsem měl v hlavě zafixováno, že až s hudbou skončím, tak se zabiju. Přísahám bohu, že nemám sebevražedné sklony, to je skvělá zpráva. Ale chvíle, kdy si začnu srát do postele, bude zároveň moment, kdy si to půjdu raději rovnou hodit.“
Flint se vyhrabal i ze svých závislostí, nicméně vnitřní démoni už ho nikdy neopustili. „Dostal jsem se do bodu, kdy jsem musel přestat, protože jinak by ze mě byla koktavá troska. Měl jsem nakročeno k totální čistotě, jakmile jsem vystřízlivěl, jediná moje posedlost byla zůstat v kondici a soustředěný. Ale čas od času chci z týhle planety stejně odlítnout. Takže si sem tam dám brko nebo pár piv, aby mi v životě zůstala trocha té psychedelie.“
Propadák, kvůli kterému Prodigy raději zastavili práci na desce.
Zmíněný rozhovor zakončil slovy: „Řekl bych, že k lidem, které mám rád, se chovám velmi štědře. Ale dokážu být i sobec. Vyrostl jsem tak, že se o mě nikdo nestaral. Takže když se o sebe nepostarám já, kdo jiný by měl? Nebojím se toho, kým jsem. Chci se jen ohlédnout za sebou a vědět, že jsem žil způsobem, který sám považuju za plnohodnotný a naplňující. To je všechno. Šťastné dny.“
Pocty, které nekončí
Flintovo tělo bylo nalezeno ráno 4. března 2019. Policisté na místě konstatovali smrt, jejíž příčinou bylo oběšení. Ta zpráva zamrazila nejen elektronickou scénu. Flint byl ikona, skrze svou image ze sebe udělal popkulturní postavičku, kterou mnozí milovali a jiní nemohli vystát.
„Kdysi jsem randil s jednou holkou, co byla z trochu snobské rodiny,“ vzpomínal v jednom rozhovoru. „Byla skvělá a nohama na zemi, ale její máma jednoho dne otevřela Guardian a tam byla moje fotka. Zelené vlasy, sápu se přes bednu, slintám z pusy, prostě pošuk Flint v klasickým kurevským rauši. A u toho byl titulek: Co byste dělali, kdyby si vaše dcera přivedla domů tohle? Její rodiče mě tehdy nenáviděli přímo fanaticky.“
Takový byl zkrátka Keith Flint. Hvězda elektronické scény, která se dokázala zasmát sama sobě, a když došlo na problémy, rozkoly i trápení, uměl Flint říct věci na rovinu. Jeho přesah na hudební scéně i v šoubyznysu jako kdyby potvrdily všechny ty pocty, kterých se po své smrti dočkal. Vzpomínala na něj řada britských hudebníků napříč žánry, ale hold mu vzdala i Donatella Versace. Když představovala jednu ze svých kolekcí, oblékla a načesala modely podle Flintova vzoru. A svérázný hold, který rozchechtal i autora tohoto článku, vysekli herní vývojáři z Ubisoftu. V jednom úkolu ve videohře Assassin’s Creed Valhalla potkáte v Essexu postavičku nápadně připomínající Flinta, který za aplausu venkovského publika (hra se odehrává v 10. století) huláká: „Smack my bishop!“, tedy Profackuj mého biskupa.
Na Flintovu památku se pořádalo několik akcí a charitativních sbírek se zaměřením na mužské mentální zdraví a v jeho odkazu pokračují i Prodigy, kteří na koncertech nadále svého zpěváka připomínají projekcemi. Keith Flint se svých pětapadesátých narozenin, které by oslavil 17. září, bohužel nedožil. Ale není pochyb, že jeho připomínka bude součástí scény ještě dlouho.
Poslední singl z fenomenální desky The Fat of the Land.