V březnu 2022 zemřel Taylor Hawkins, bubeník kapely Foo Fighters. Kapela byla v tu dobu na turné po jižní Americe, kde promovala svoje prozatím poslední album Medicine at Midnight. Je pochopitelné, že to celou kapelu zasáhlo, na venek působili jako kompaktní celek, “rodina” v tomto případě není patetické slovo. Nejvíce zasažen byl patrně frontman kapely Dave Grohl, který o Taylorovi mluvil jako o svém mladším bratrovi.
Brány večírku ve Wembley aréně (SSE Arena) otevíraly ve 14:30, celý koncert pak začínal o dvě hodiny později. Koncert trval do 22:30, tedy plných 6 hodin. Předtím se ještě hodinu v roli dýdžeje o zábavu staral producent Mark Ronson, tedy ten, který stvořil sound Amy Winehouse. V rámci jeho setu zazněly písně, které měl Taylor Hawkins rád - tedy povětšinou 70. a 80. léta, mimo jiné tedy písně od kapel ABBA, Faces, Cheap Trick nebo Bee Gees… Ronson si později zahrál i s výjimečnou sestavou, která se ten večer ve Wembley sešla.
Vzhledem k tomu, kolik přátel Taylor Hawkins a potažmo Foo Fighters na hudebním nebi měli a mají, bylo předem jasné, že celý koncert bude postaven na přátelství a osobních vazbách mezi jednotlivými vystupujícími. Bylo to ostatně patrné již z výčtu hudebníků, kteří se na akci mají objevit.
Jaké to bylo na místě?
Úvodní slovo koncertu obstaral samotný Dave Grohl. A pak už pódium patřilo Liamu Gallagherovi a písním, které už podle názvů nemohly být vybrány lépe: Rock and Roll Star a Live Forever.
Liama vystřídal u mikrofonu Dave Chappelle. Tento stand-up komik připomněl to, jak se seznámil s Taylorovým synem Shanem, kterému je dnes 16 let. Popsal, že když si asi před čtyřmi lety povídali poprvé, ptal se ho, jestli skejtuje. Na to mu Shane řekl, že ne, protože si nechce zranit ruce. „Řekl jsem: Co to je sakra za odpověď? Stačilo by obyčejné ano nebo ne,“ vyprávěl Chappelle. Na to prý Shane odvětil: „Nechci si zranit ruce, chci být bubeník jako můj táta.“
V průběhu celého koncertu jsme si tak mohli Taylora připomenout nejen jako skvělého bubeníka a hudebníka obecně (vedle zpěvu hrál ještě na kytaru a klávesy), ale prostřednictvím vzpomínek jsme ho poznali i jako starostlivého otce rodiny, který má vedle syna Shanea ještě dvě dcery.
Funkové rytmy praotce diskoték Nilea Rogerse vystřídali muzikanti a kapely nějak spojení s nešťastně zesnulým bubeníkem. Zahráli Chevy Metal, Ke$ha, Justin Hawkins z The Darkness (který se pak objevil ještě párkrát) a pak ještě Taylorova kapela Coattail Riders. Ve vší úctě, tento blok považuji za dramaturgicky nešťastný a nejslabší. Chápu, že udělat tribute koncert bez dvou kapel, se kterými byl Hawkins spojený (přičemž Ke$ha zpívala na jednom z alb jako host), by nebylo správné. Jenže Chevy Metal bez Taylora prostě zněl jako běžný revival rock s nepříliš dobrým zvukem. Ke$ha mi svým vystoupením do dramaturgie zapadala ještě méně, byť špatná zpěvačka není, její styl – něco mezi bosou vílou a motorkářkou– dle mého názoru neodpovídal příležitosti, ke které jsme se s fanoušky v Londýně sešli.
Další na pódium přišel Wolfgang Van Halen, syn legendárního kytaristy Eddie Van Halena. I on zdůraznil jistý podtext celé pocty. Seznámený divák měl totiž pocit, že jde do jisté míry o koncert „pohrobků“. Většina zúčastněných hudebníků totiž zažila období vyrovnávání se se smrtí v kapele. Dále totiž vystoupili například The Pretenders a prvním ze zlatých hřebů večera byly o něco později například skladby Back in Black a Let There Be Rock. Ty už zahráli samotní Foo Fighters, které na bicí doprovodil Lars Ulrich z Metalliky a za mikrofon se postavil další z „pohrobků“, samotný Brian Johnson z AC/DC.
Velmi mile postaveným playlistem mě překvapili Supergrass. Těšil jsem se na ně, jelikož je mi jasné, že zrovna tuto kapelu u nás pravděpodobně nikdy neuvidím. A odzpívali a odehráli zkrátka dobře. Chybět nemohl jejich největší hit Alright, který možná znáte z reklam.
To už bylo Wembley velice slušně obsazeno. Po setlistu Supergrass mohli diváci na jedné z mnoha velkoplošných obrazovek vidět Sira Eltona Johna, který je pozdravil a přidal svou osobní vzpomínku na Taylora. Vzápětí se na pódium znovu vrátil energický Josh Homme z Queens of the Stone Age. Tentokrát ale v doprovodu zbytku uskupení Them Crooked Vultures, kteří se jen pro tuto příležitost vrátili na pódium po více než deseti letech. A na basu je doprovodila další legenda: John Paul Jones z Led Zeppelin.
Na pódiu je vystřídali již zmínění Pretenders a američtí rockeři James Gang, kteří se kvůli téhle poctě v Londýně a dalšímu koncertu v Los Angeles sešli v původní sestavě po 16 letech. To, jak měli muzikanti Taylora Hawkinse rádi, bylo vážně dojemné. A rodinnou povahu koncertu podtrhnulo, že několik písní odzpívala i dcera Dave Grohla Violet. Po James Gangu se svými akusticky pojatými písněmi ovládla pódium, zatímco za ní se již chystali již zmínění Lars Ulrich a Brian Johnson.
To už jsme se ocitli v poslední třetině výjimečného večera, který neuvěřitelným způsobem gradoval Jak trefně poznamenal sám Dave Grohl, po každé z následujících kapel mohl koncert skončit a bylo by to OK. Po Larsovi a Brianovi na scénu přiběhl Stewart Copeland z The Police a po Next to You zahrál Every Little Thing She Does Is Magic, kterou bravurně odzpíval Gaz Coombes ze Supergrass. Jedním z mnoha výjimečných aspektů koncertu byla netradiční a možná se dáb říct, že i nepravděpodobná uskupení, která se dala dohromady jen na poctu Taylorovi. Například když s pohrobky Rush zahrál na bicí hvězdný Omar Hakim.
Taylor Hawkins dokázal i po své smrti publikum Wembley rozezpívat, to když se na obrazovkách objevily záběry z koncertu Foo Fighters právě z tohoto stadionu z roku 2008. Právě toto video vytvořilo skvělý přechod pro entrée dalších superhvězd. Brian May a Roger Taylor z Queen odehráli bligátní Under Pressure, Brian pak sám ve vzpomínce na Freddieho i Love of My Life v obvyklé obnažené verzi jen s kytarou.
Foo Fighters s hvězdami
Poslední část koncertu zaujímal set samotných Foo Fighters, kterým se za bicími vystřídalo několik bubeníků –nejprve „bubenický Bruce Lee" Josh Freese, dále Travis Barker z Blink–182, avizovaná dětská hvězda Nandi Buschell, syn Rogera Taylora Rufus a nakonec i zmíněný Omar Hakim.
Punc neopakovatelnosti koncertu přidalo vystoupení hvězdy nad hvězdy. Účast Sira Paula McCartneyho se dala po duetu s Grohlem na letošním Glastonbury očekávat, přesto bylo překvapující, jak přirozeně do skvadry hudebníků večera prostě zapadl. Přesto pro mne nejsilnějším momentem večera zůstala píseň My Hero, kterou na bicí s kapelou odehrál bubeník Oliver Shane Hawkins. Myslím, že Taylor by na něj byl hrdý. A že to vážně bylo lepší než ježdění na skejtu.
Na poctu Tayloru Hawkinsovi jsem jel jako fanoušek. A za sebe můžu říct, že tento koncert těžký úkol splnil. Vzdal hold velkému bubeníkovi, který hrál s „kdekým“, zůstal ale skromný. To byla myšlenka, která celou vzpomínkovou akci rámovala. Děly se tu velké věci, hrála velká jména, dramaturgie byla opulentní, přesto nechyběl důraz na drobnosti a věci obyčejně neobyčejné. Například to, že byl koncert simultánně překládán do znakové řeči.
Londýnská pocta Tayloru Hawkinsovi nabídla velmi silný zážitek, po kterém jsme ještě několik minut seděli v sedačkách a nechali na sebe působit hudbu i atmosféru celého místa.