Nevzpomínám si, kdy naposled jsem u poslechu nového alba české provenience zažíval takový pocit vytržení. November 2nd jsem měl zaškatulkované jako partu skvělých hudebníků, která ale už žije tak trochu z podstaty a – jakkoli je naživo stále skvělá – nedaří se jí vystoupit ze stínu báječného klubového nadšení 90. let. Saša Langošová vždy byla a stále je dobrá zpěvačka a výrazná frontwoman, Roman Helcl člověk zdravě postižený kytarou, ale jejich hity v čele s Tomcat Blues už přece jen zapadly prachem. K tomu se přidal ústup popularity kytarové hudby a fenoménu hudebních skupin obecně. A tak November 2nd chtě nechtě drhli kytary ve škatulce akademické party, která se líbí hlavně muzikantům, hudebním novinářům a spřízněným pošukům.
To se vydáním čtvrtého alba razantně mění. November 2nd sice stále hrají anglicky zpívanou hudbu vycházející z americké rockové tradice, ale od toho, co a hlavně jak dělali v minulosti, se desítka nových písní liší snad ve všech ohledech. Jejich album nejprve uhrane dotaženým zvukem – zní opravdu velkolepě, v tom dobrém smyslu tradičně, ale zároveň současně. Často nestandardně vrstvené i rytmizované písně jsou hutné, ale přitom v sobě mají lehkost a odpich.
Pocit z poslechu se popisuje nesnadno, protože na něj nejlépe sedí spojení nesourodých významů mohutný a samozřejmý. Ďábel se tu přitom neskrývá jen v kytarách, riffech či melodiích, ale v rytmice bubeníků Petra Ptáčka a Romana Víchy a baskytaristy Jakuba Vejnara. Díky nim mají nové písničky ve své DNA nenucenost a drajv a jsou rockové, nikoli rockerské. Nic z hudební složky přitom není zbytečně okaté. Hiphopové rytmy, oldschoolové soulové postupy i osmibitové zvuky, o kterých mluví producent Boris Carloff, na albu přítomné jsou a dobarvují jeho charakter, ale tak organicky a nenápadně, že bez předchozího upozornění nad tím člověka ani nenapadne přemýšlet. Jen podtrhují, že kapela žije dneškem, ne kroužením kolem zašlých ikon a totemů žánru.
November 2nd se ze své minulosti vymanili v mnoha ohledech, ale tím nejdůležitějším je, že už to najednou nezní jen jako umná variace na jednu písničku. Nové album je kompaktní, ale přitom vnitřně různorodé a bohaté. Na úvod je tu Light Are Out, kterou odpíchne správně temný a táhlý kytarově/klávesový riff, pak All Comes Down s trochu retro-popovým mixem Tchada Blakea, díky němuž November 2nd stvořili dost možná největší hit své kariéry, v němž se jim jako bonus podařilo nenápadně evokovat osmdesátkové Fleetwood Mac. Pískaný motiv noří What It Feels Like do filmové atmosféry, ve které dobře vyniknou střídmé „westernové“ kytary a hlavně silný refrén. A hned po „nářezu“ Love Me or Leave Me (Tx, Tn) přichází klenot alba. Nádherná soulová balada Last Kiss v sobě má něco ze starého světa Motownu, ale přitom si v ní November 2nd dokázali zachovat kapelní osobitost. Opravdu každá skladba tu nabízí jiný přístup a jiný pozoruhodný detail.
Za vypíchnutí přitom stojí nejen muzikantské a technické dovednosti či producentské nápady všech zúčastněných, ale také doprovodné vokály Élan Noelle. Ta svým plným, ale nepředvádivým zpěvem ve většině písní vytváří pronikavému hlasu Saši Langošové, který je tu často zefektovaný a trochu pokroucený, měkkou ambaláž. I díky ní vzniká ten nebývale harmonický celek nových songů, které dokážou zaujmout, aniž by trpěly jednorozměrností, natož podbízivostí. Kapela v nich dokázala zachovat vnitřní chytlavost, ale přitom posluchači nabízí dobrodružství z objevování.
Novinka November 2nd je ve všech ohledech dotažené album, u něhož není třeba brát české ohledy. Svým pojetím, zvukem a vybroušeností se suverénně pohybuje v kategorii formací jako Black Keys či Rival Sons a jediné hranice, které na něm skupina zná, jsou Hranice, ze kterých pochází.
Verdikt: 93%
Domácí album roku? Pro milovníky kytar, současně znějícího rocku bez riffařského honění, perfektního zvuku a produkce jsou November 2nd horký kandidát. Je to velkolepý návrat na scénu.