Obrázek k článku RECENZE: U2 místo nového alba vaří ze zbytků. Výsledkem je i tak solidní deska
| Jarda Konáš | Foto: Kurt Iswarienko

RECENZE: U2 místo nového alba vaří ze zbytků. Výsledkem je i tak solidní deska

Dvacet let od vydání How to Dismantle an Atomic Bomb vydávají U2 sesterskou nahrávku. Nejde však o zbytky, některé věci jsou zajímavější než vše, co od té doby natočili.

U2 byli v roce 2004 evidentně ve formě. Při práci na How to Dismantle an Atomic Bomb toho složili a nahráli tolik, že je z toho teď nové album. Hudebníci o něm mluví svědomitě jako o „stínové desce“, aby bylo jasné, že to není žádná kompilace béček a vyřazených skladeb. Což v principu je, ovšem když už se tyhle archivní rarity mají vydat a prodávat ve světě, takhle to má vypadat.

Bono v posledních letech v rozhovorech opakovaně říkal, že s U2 chtějí vydat rockovou desku. Tvrdší, se syrovějším zvukem. To se zatím nestalo, ale How to Re-Assamble an Atomic Bomb tu definici naplňuje taktéž. Co na tom, že jde o dvacet let staré skladby? Když to funguje a člověk nemá nutkání přeskakovat na další track…

Těžko říct, nakolik se na výsledné syrovosti podepsal fakt, že nově vydaným skladbám zkrátka v rámci postprodukce nebylo dopřáno tolik péče. Novinka je silně kytarová nahrávka, kde se v písních kapela chtěla víc opřít do zvuku a nelámala si moc hlavu se singlovým potenciálem. Otvírák Picture of You je sympatické zasalutování směrem k The Who, Happines zase skvěle zachycuje indierockový zvuk, kterým před dvaceti lety žila celá ostrovní kytarová scéna. Někdo v tom uslyší Franz Ferdinand, další třeba The Shining, zapomenutou superskupinu členů Stone Roses a The Verve. Díky tomu je How to Re-Assamble an Atomic Bomb zajímavá nejen pro fanoušky U2, ale obecně i nadšence do britských kytarovek. Pro pamětníky slouží jako cesta časem do dob, kdy se kouřilo v klubech, hitparády válcovali Strokes a v televizi běžely pořady o tvrdých kytarách. Kdo by to při poslechu U2 v roce 2025 čekal, že?

Dá se však How to Re-Assamble an Atomic Bomb vnímat jako plnohodnotná deska? Jako další zářez v diskografii kapely? Spíš ne. Na to jí chybí kompaktnější produkce a učesanější zvuk, takto se pořád pohybujeme spíš v oblasti sesbíraných rarit. Ovšem rarit, které skutečně stojí za poslech a pro fanoušky i za koupi desky.

Verdikt: 76%

Něco mezi plnohodnotnou deskou a kompilací vyřazeného materiálu. Tak dlouho U2 plánovali rockovou desku, až vydali dvacet let starý materiál. Ovšem rockové parametry splňuje do puntíku.