Její debut má rebelský říz, který tu od Radůziných začátků chyběl. A to je co říci, protože ženský šanson s harmonikou má v Čechách své výrazné, byť pro nezainteresované jen málo viditelné místo!
Rozálie Havelková se má o co opřít. Otec Ondřej Havelka, král retra českého swingu, ale taky výborný režisér, babička herečka Libuše Havelková, dědeček Svatopluk Havelka, skladatel vážné hudby a jeden z generace geniálních českých autorů filmové hudby. To vše může být výhodou i nevýhodou. Všechno se totiž měří prizmatem jejích předků. Rozálie se ale nemusí opírat o svůj rodokmen, Pánbů jí nadělil velký talent.
Korzetiér je Rozáliin hudební debut. Obsahuje čtrnáct velmi osobních skladeb, šansonů, v nichž se sama doprovází na akordeon. Ve většině skladeb nepotřebuje žádné jiné doprovodné hudebníky, protože všechno utáhne sama. Dokonce ve chvíli, kdy se k ní v písni Sevilla připojí flamencová kytara, vzniká dojem až čehosi nepatřičného.
Především plný respekt k Rozálii jako interpretce. Nemusí být vynikající zpěvačka s bůhvíjakou technikou, ale své písně umí podat. Inu, herečka. Věříte jí skoro každé slovo. Někdy sice zabočí trochu do patosu, třeba v tangu Živá mrtvola, ale i tam se to dá vydýchat. A když v písni Neodvratné většinu skladby odrecituje, což fakt není snadná věc, smeknete.
Její písně jsou velmi osobní zpovědi, často nevybíravým způsobem peskující nějakého chlapa, ale Rozálie má schopnost svou zkušenost zevšeobecňovat, tedy oslovovat ty, kdo prožívají něco podobného, většinou smolného nebo nešťastného, a postavit je na svou stranu. Podobně to dovedla před lety Hana Hegerová.
Nejsilnější efekt důvěryhodnosti mají ty její skladby, v nichž k někomu (obvykle jako by v duchu) promlouvá. Typická je třeba Morda, která začíná oslovením nějakého chlapa („Že prej stejně máš rád obě / To řeks mi v posteli…“), ale druhá půlka je překvapivě ve třetí osobě („Hlavně, že na skejtu jezdí / Snad nezlomí si vaz…“), čímž vzniká efekt samomluvy. Podobnou samomluvu objevíme třeba i v písni Pětadvacet na holou („Pivo s brkem u Vltavy vodletělo na jih / Nebreč, holka, vzpomeň si, kolik zažili jsme jich / Roky jsme se koupali v čepovaný Plzni / No řekni mi, kdo tehdy nás tak zprznil.“)
Jak z citovaných úryvků vyplývá, Rozálie není nic křehkého a někdy se dovede vyjadřovat způsobem, který česká civilizace považuje za neženský („Bavíme se o všem, ale nejvíc jde o ptáky“) nebo brutální („Kde bych bejvala byla / kdybych z hlavy neblila / Ty jedy, že nic nezmůžu.“). O to dráždivěji zazní lyrické tóny jako v Mezi vlnami nebo Bzzzzz s až bolestnými slovy „Láska smůlu nosí / Stejně jako já / Brodíme se bosí / Mezi střepama…“
V pozadí řady písní cítíme strach ze stáří nebo proher, většinou proher z nešťastné lásky. To je téma, které Rozálii nejvíc sedí. Když v písní Řvát, možná nejsilnější z alba, zpívá, že „Unavená krev / Teď proudí do mejch střev / Kde utopí ten vřed tvojí lásky“, běhá posluchači mráz po zádech.
Rozálie je navíc výborná harmonikářka, která dovede akordeonu poručit, aby zněl podle toho, co zpívá. V roce 2012 v jakési inscenaci hrála pouliční zpěvačku, a to je přesně poloha, která jí i jako akordeonistce sluší. Jen třicátá léta dvacátého století vyměnila za dvacátá léta století jednadvacátého. Brilantně se pohybuje od klasických hudebních forem jako tango, valčík, flamenco nebo manouche k riffům, které by v jiné instrumentaci mohly vyznít jako hardrockové songy.
Ve svých pětadvaceti se Rozálie v Korzetiéru stává starší, než opravdu je. Její debut má sílu, která z ní dělá mluvčí určité sociální skupiny žen, v jejichž životech se mísí existenciální bolest s touhou žít naplno, i když je toho příliš mnoho, co je spoutává. „Mládí, holka, toho není nikdy dost / Než se nadějem, zbyde z nás jenom kost.“
Verdikt: 80 %
Debut, jak se sluší a patří!