Slovenský bard Richard Müller se svým chraplákem čaruje už téměř čtyřicet let. Většina lidí ho bude znát hlavně díky hitům jako Po schodoch, Baroko či Štěstí je krásná věc, občas ale vydal desku, která neměla hity, nicméně celistvostí, konceptem a zvukem se vymykala zbytku tehdejší produkce v našem regionu. Platí to například pro Monogamný vzt‘ah a platí to i pro novinku Čierna Labuť Biela Vrana, kterou si už teď troufám označit za jednu z nejzajímavějších letošních mainstreamových desek. Ne že by Müller někdy hrál popík, ale za enfant terrible československého středního proudu ho snad můžeme označit bezpečně.
Na nové desce dělá od základů všechno jinak, než co jsme u něj v posledních letech viděli. Texty napsal osvědčený Peter Uličný a hudbu na novinku znovu složil Ondřej Gregor Brzobohatý, produkci si ale tentokrát vzal na starost Jan P. Muchow a zmínit si zaslouží i výtečná sestava doprovodných muzikantů. Kytarista Josef Štěpánek hrál s Wabi Daňkem, Radůzou nebo Hanou Hegerovou, bubeník Roman Vícha s Ivanem Králem, Lenkou Dusilovou či Yvonne Sanchez, basák Jakub Vejnar s Anetou Langerovou, Jamesem Harriesem nebo Hudbou Praha.
Nejsem příznivcem vypisování jmen v recenzích, většinou je to jen vata, když recenzent neví, čím by text zaplnil. Ale v případě Müllerovy nahrávky si hudebníci zkrátka zmínit zaslouží, protože je to zajímavá sestava, která desku dál utáhne, i když přestanete vnímat zpěváka. A to jsou tu ještě výtečně zpracované dechy a smyčce, kdy se ve studiu nenechali strhnout módou rozmáchlých aranží, oboje tu jen probublává kdesi pod hlavním sdělením a výrazněji vystoupne jen v momentě, kdy má píseň chytnout pod paží a vytáhnout ji k finální gradaci. Takhle se to má dělat, a ne naplácat to úplně všude jenom proto, aby to znělo epicky!
Se skvělou sestavou ovšem souvisí má jediná výtka k desce. V momentě, kdy přijdou komornější skladby a kapela se téměř odmlčí, trochu to ztrácí drive. Ne že by to bylo vyloženě špatné, ale Müller doprovázený jen klávesami nebo akustikou je zkrátka opět ten Müller, jak ho roky známe. Pozbývá to wow efekt, který je jinak pro poslech Čierna Labuť Biela Vrana typický.
Tolik ke kritice, pojďme se podívat na další silnou stránku alba, a sice texty. Tolik hořkého humoru, poetických povzdechů i glosování se jen tak neslyší. Když píseň Na Pohrebe Lásky otevřela slova „Splín se večer změnil na otázku: pustit si plyn či Led Zeppelin?“, dal jsem se nahlas do smíchu, a nebylo to rozhodně naposledy. „Hlas na tísňové lince říká: nevěště se, jste v pořadí.“ Čierna Labuť Biela Vrana je plná sarkasmu, který zabalený do textového formátu připomíná místy Krchovského či cyničtější polohu Ivana Wernische. A s trochu přivřenýma očima se ty texty dají číst jen tak bez muziky jako poezie. Bravo, kdo by to byl čekal?
Čierna Labuť Biela Vrana je skvělá deska. Má pár slabších míst, ale jinak má pořád co nabídnout a čím bavit. Texty, kapelou, samotným Müllerem, který s chutí mění polohy od barového vypravěče po cohenovského lyrika. Nejsou tu sice hity na první dobrou, ale komu by scházely, když deska funguje jako celek a zaslouží si posluchačovu pozornost od začátku do konce? Pro mě jedna ze slovenských nahrávek letošního roku.
Verdikt: 90 %
Pozoruhodná deska dokazující, že Müller má pořád co říct. Velkou část práce odvedl skvěle sestavený tým spolupracovníků a hostů, za poslech stojí album i díky jízlivě vtipným textům.