Na rozlehlé ploše téměř 73 minut se zpěvačka v patnácti skladbách ohlíží do své minulosti. Při vzpomínkách tak nemine matku Joan, New York, kde vyrůstala, i otce, kterému věnovala předchozí album Get Well Soon (2011). Tentokrát v křehkém úvodu Joan Says – Amber Shade popisuje, jak jí matka předává starou fotografii: „Je to způsob, jakým bych si přála, abys mohla zůstat navždy / Nebojácná a plná lásky.“
Hned první skladba alba ve zkratce necelých šesti minut nastiňuje, jak bude v dalších minutách album znít. Niterná atmosférická nálada se po dvouminutovém intru rozjíždí díky chytlavě melodické kytaře Luthera Russella, zpěvaččina partnera a producenta alba. Právě proplétání se hlasu SBT s vynalézavou kytarovou hrou je určující pro celou desku. A vůbec nevadí, že jako v případě úvodní skladby jde o poměrně jednoduchý song, který stojí na repetitivnosti. Jde totiž o atmosféru, pocit a jeho vyjádření. „Všechno se zlomilo, tak můžu říct: Seru na všechno a odcházím.“
Na základě toho, čím si v životě prošla, není SBT na albu přehnaně optimistická. Dlouhá hudební odmlka byla dána tím, že řešila, zda bude mít děti, nebo ne. Podařilo se jí otěhotnět, potratila. O to víc byla přesvědčena, že jediný smysl má stát se matkou. Hudba tak šla na druhou kolej a nápady se vrátily až v době covidu. A čeho je člověk nejvíc naplněný než vlastních zážitků a vzpomínek.
Singlová 13th Street Nr.1 je groovy věc, která se postupně rozjíždí za stálé kytarové drobnokresby. Jde o vypravěčský song ve stylu Boba Dylana nebo Lou Reeda. Melodie rotuje dokola, basa a bicí ženou skladbu dál, ale hlavní je příběh vzpomínek, který SBT vypráví.
K dalším vrcholům alba patří singl The Gift, pozitivním nádechem rozvibrovaná, zvonivě kytarová The Box, hudební zosobnění Ameriky, které není zbytečně sofistikované, ale atmosféra skladby je tak silná, že posluchače vtáhne a nepustí. Nebo Work, v níž SBT slova na jazyku mazlivě převaluje, zároveň je však schopna se do zpěvu opřít a posunout jej do jindy nezpívaných výšek.
Ryzí podstatu alba představuje Cathy Says, kdy niterný zpěv doprovází jemná kytara. Nejde o vyjádření rozdrásanosti, jen ukázku vědomí toho, o čem život je a že v něm nejsou jen slunné dny. Jinou polohu nabízejí Happiness, Something-Anything a Sheep, jejichž psychedelický a space zvuk evokuje Pink Floyd ze 70. let.
Jestli je Cathy Says zosobněním novinkového alba SBT, tak epická The Tunnel je ryzí podstatou celé její tvorby. Závěrečná Creature of the Night se na konec alba se svou lehkostí skvěle hodí. Posluchač má při skladbě, která by ideálně zapadla do soundtracku filmu Magnolia, čas se zaposlouchat do klavírní linky a zároveň při vzdušném zpěvu zadoufat, že některé dny budou zase fajn.
Verdikt 80%
Joan of All je hudebně barevné album, jemuž svědčí více poslechů. Právě při nich má člověk šanci hlouběji do něj pronikat a odhalovat finesy, které deska přináší. SBT a Luther Russel jsou sehraný tým, jenž se skvěle doplňuje. Na albu je to slyšet.