V intru alba Rebel with the Blue Violin, kde slyšíme sólové elektrifikované housle s distorzí, prokukuje celkový rebelský a neurvalý nádech celé nahrávky. Rozbité tahy tónů vyboostrované do ztrácejících se vazeb mi připomínají mojí milovanou druhou vlnu norského blackmetalu. Za takové intro by se nemuseli stydět ani Immortal. A tak započíná cesta Rebela s modrými houslemi!
Úvod skvěle pasuje k následujícímu coveru od Led Zeppelin, písničky Kashmir s až orientální harmonií. Zde mistr Šporcl exceluje sólem na uklidněnější zvuk houslí přes celou píseň a kopíruje tak vokální part. Hudba kapely, která zde doprovází, působí velmi sofistikovaně. Bohužel skladba v takovéto pouze instrumentálním provedení ve své stopáži osmi minut může působit značně repetitivně a snad i únavně. I když závěrečné sólo ve výšinách à la kytara Jimmyho Page konec pozvedá.
Následuje asi největší populární hit kapely Led Zeppelin – Stairway to Heaven. Je zde pojatý v takové velmi lehké akustické verzi. Propouští z původní psychedelické melancholie pouze typické „hammodovy klávesy“ v začátku. Part houslí zde opět kopíruje hlavní zpěv Roberta Planta. Je zde dodržena původní dynamika písně, kdy bicí nastupují až po dlouhé baladické pasáži zpěvu a vybrnkávané kytary. Housle v tomto celkovém přiostření nahrazují legendární kytarové sólo.
Až s neskutečnou svižností zahajuje kapela další cover, tentokrát od Pink Floyd, pravděpodobně opět jeden z jejich nejpopulárnějších kusů z pera Rogera Waterse. Na řadu přichází příběhová skladba Another Brick in the Wall (Part 2), která přes své velmi tíživé a jednoznačné sdělení nachází místo v mnoha rozjuchaných playlistech kulturákových kapel. O instrumentaci zde platí, co bylo řečeno u předchozí písně. Skvěle šlapající kapela věrně sledující originální skladbu dává vhodný prostor pro housle, které jako v jiných případech nahrazují hlavní vokál. V této písni pak více exhibuje a exceluje i kytara Sebastiana Skalitzkyho – dvorního kytaristy Vinohradského divadla a opět zde přichází ke slovu krásně plný zvuk hammondek Ondřeje Kabrny.
Po tomto velmi progrockově psychedelickém zahájení přichází čas na východoevropskou odpověď na hard rock, rockové balady, synťákový pop a v zásadě na celou populární kulturu: Elán a jejich veleslavnou Vodu, čo ma drží nad vodou. Slavná filmová melodie ústřední postavy kapely Elán, skladatele Vaša Patejdla a pravděpodobně nejslavnější píseň kapely, která však původně nebyla pevnou součástí repertoáru. V prostředí končící polistopadové populární kultury ale zlidověla velmi rychle a i přesto, že se zdá i ona být nedílnou součástí veškerých zábavových a hodových slavností kulturákového ražení, je to stále kompozičně a v zásadě i svým sdělením výtečná skladba. Její zařazení i zvolený způsob instrumentace dává smysl.
Vedle toho následující „hit“, kteří posluchači mohou znát jako slavnou píseň Charlese Aznavoura, kterou se českém prostředí snažil proslavit Karel Gott a jejíž verze je dle přeloženého názvu uvedeného v tracklistu nového alba Pavla Šporcla na této desce, byl dle mého zařazen trochu nešetrně. Na původní verzi, kterou Šporcl ale necoveruje, je zajímavého mnoho, textem počínaje. Vedle toho Gottova verze s textem Zdeňka Borovce je klasickou „mistrovou“ dobovkou, jejíž obsahové sdělení i formulační možnosti dnes spadají spíš do velmi úsměvného soudku. Obecně zařazení písně Když jsem já byl tenkrát kluk, která pojednává o stárnutí muže, jenž s nostalgií starce křičícího na mraky komentuje padlý svět svého mládí, mezi jinak velmi rozjuchané, nesmrtelné či věčným mládím oplývající písně nepůsobí příliš příčetně.
Beatlsárna Let it Be, která patří k vážnějším písním hudebních velikánů a mnohdy navozuje onu správnou sentimentální a lehce přenositelnou náladu, zde ale spíše v kontextu zbytku nefunguje. Možná i proto, že následuje hned po Gottově dojímání se nad světem chlapectví.
Zato zařazení Purple Haze jako rozskákané a šílenstvím nasycené hymny dětí Woodstocku mě zaujalo. Interpretace Hendrixovy nezaměnitelné divoké kytary na housle zejména v první části jsou opravdu bravurní. Je to pravděpodobně nejzábavnější kousek v celé nové kolekci.
„Stounovské“ (I can’t get no) Satisfaction, které následuje, sice posluchače houpe dál na vlnách barevných let lásky a míru, i když po Purple Haze je to spíš postup k méně organické instrumentaci a skladba působí trochu chladně.
Následující autorská skladba Boundless – Bezbřehý má možná až ironický název. Zmiňuji to, protože její aktuální verze je, oproti té, kterou Šporcl vydal před deseti lety, skutečně zajímavou písní. Původní Boudless byla spíš ukázkou dobové produkční bezbřehé nudy, která ze zajímavého kompozičního nápadu pocházejícího z hlavy mistrného instrumentalisty vytvořila generickou hudbu k dronovým záběrům Islandu z reklamy ve výtahu. Současná Boundless se nese v důvěrně hřejivé až sentimentální náladě. Opět zde exceluje kapela, hammondky a na konci i postprodukční práce na echo efektech.
Cover The Sound Of Silence od Paula Simona a Arta Garfunkela se nese ve velmi podobném duchu jako Let it Be. Stejně jako ona je slabším místem celé kolekce.
Skladba Surprise je další z mistrových autorských skladeb, která (původně) žánrově spadá do crossoverů populární hudby s klasickými nástroji, jak je známe například od poskakující divy Lindsey Stirling nebo v starší minulosti od Vanessy Mae. Zde v podstatě v rytmických kulisách tvrdého techno beatu zaznívají pronikavé tóny houslí a vytvářejí dojem techno-vážné hudby. Surprise zde dostává přijatelnější orchestraci rockové kapely. V tomto případě možná produkce sáhla až moc ke zvuku stadionového rocku. Nicméně skladba je funkčnější než její pár let starý originál.
Smoke on the Water by v kolekci rockových balad a sedmdesátkových hitů nemohla chybět. I když je asi většina rockových posluchačů tímto notorickým rockovým motivem už otrávena, protože píseň ve skutečnosti coverovali už úplně všichni, zde rozhodně pozornost přitáhnout dovede. Kapela se zde sice velmi věrně drží původní podoby písně, avšak nejprotřelejší z riffů, který nesmrtelnou píseň startuje, je zde opět prováděn Šporclem. Stejně jako v dalších písní pak housle nahrazují vokální part.
A na závěr jedno překvapení. Je až s podivem že Pavel Šporcl sáhl při výběru po této písni, která datem svého vzniku spadá prakticky do současnosti. Desku totiž uzavírá What Was I Made For? od dvaadvacetileté americké zpěvačky Billie Eilish, která se stala Oscarem oceněnou písní v divácky úspěšném filmu o panence Barbie, který jako fenomén opanoval populární kulturu v minulém roce. Pokud ale původní populární píseň neznáte, pravděpodobně k Vám Šporclova verze dvakrát nepromluví. Zásadní na původní verzi je totiž text, který reflektuje emotivní a společenské sdělení úspěšného snímku. Jinak se jedná o velmi standardní popovou baladu, která kompozičně bezezbytku splňuje znaky populární písně, ale u toho její kvality víceméně končí. Přenést pak takovou píseň do této „šporclovské“ podoby se mi jeví od začátku jako nápad neschůdný a výsledný produkt – píseň mi dává zapravdu. Tečku velkého mistra modrých houslí za grandiózním finále jsem si představoval jinak.
Verdikt: 51 %
Rebel s modrými houslemi Pavel Šporcl je bezesporu talent, který si dlouhé roky, pro mnohé možná svébytným způsobem, vydobývá pozornost na pomezí vážné a populární hudby. Jeho aktuální příspěvek do vlastní diskografie, která se v minulosti nesla ve znamení nahrávání klasické hudby, lehké klasiky, filmových písní či folklóru, je tedy určitým vykročením z komfortní zóny a je jasným vzkazem o jeho vlastním hudebním vkusu v populární hudbě. Výběr je to ale přes profesní kvality nevyvážený a výsledek rozháraný.