V době tmelení žánrů a míchání zajetých přístupů člověk už zřídka kdy narazí na desku, která by ho zaujala svou originalitou nebo zkrátka něčím, co do té doby ještě neslyšel. O to menší pravděpodobnost je, že na něco takového posluchač narazí v našich končinách. Na albu Kdo se bojí, musí do lesa se Michal Skořepa opravdu vyřádil a také hodně otevřel.
Po poslechu předem zveřejněných ukázek mi, nevím proč, do hlavy naskočilo staré akustické album Visor om slutet (2003) od finských folk-metaláků Finntroll. Tato akustická deska má jedinečnou, až trochu pohádkovou atmosféru se syrovými horrorovými motivy. Zejména skladba Kdo se bojí, musí do lesa si drží obdobnou náladu, při které máte pocit, jako byste uvízli v kouzelném lese plném skřítků a jiných nadlidských bytostí. Jenže jak ukazují další skladby na desce, Skořepovi šlo o mnohem víc než jen o zhudebněnou pohádku pro dospělé.
Na rozdíl od zmíněných Finntroll elektrickou kytaru neodložil a jako první chod naservíroval devět skladeb ovlivněných nejen milovaným grungem, ale také baladami či klasickou hudbou. U některých je poutavá jejich naléhavá atmosféra opřená o dynamický hlas, který baví poměrně častými změnami poloh. To vše je navíc prezentováno skrze velmi osobní zpověď stvořitele projektu, který jako by nabízel pohled do sebe samého.
Vyjma některých, méně výrazných písní, se celek pěkně poslouchá, což je jasná známka toho, že Skořepovi šlo i o pevnou koncepci desky. Běžného posluchače asi nejvíce zaujmou skladby Parawolizovanej a Kdo se bojí, musí do lesa, na které si Pan Lynx pozval hosty. Zatímco nejsvižnější a nejrockovější song Parawolizovanej obohatili bratři Homolové z Wohnoutů, kteří si tak zavzpomínali na svou starou „tvrdší“ éru, na eponymní skladbě dominuje hlas Michaela Kocába. Právě mysteriózní hlas Pražského výběru zde parádně funguje. Bezesporu se jedná o vlajkovou loď celé desky.
Napjatá atmosféra je dominantním prvkem desky, což demonstrují i písně Cililynx, Výlety do temnoty nebo závěrečná Katedrála. Někde Pan Lynx sáhne po elektrické kytaře, jinde po klavíru a jinde zase po akustice. Vše ovládá s lehkostí a nedělá z nahrávky otravný mišmaš. V podstatě jediná stopáž, která mi do celku příliš nepasuje, je rocková balada Na dně postele, která vyčnívá veselejší nebo chcete-li pozitivnější náladou. Ale zřejmě i tahle bílá vrána má pro autora svůj vnitřní význam.
Bez ohledu na drobné nedostatky je debutová nahrávka Pana Lynxe významným oživením domácí rockové a alternativní scény. Nehledá inspiraci v přehlcených žánrech a směrech, naopak vyniká svou originalitou, která tkví v rozpolcené osobnosti Michala Skořepy a jeho citu pro svébytnou nahrávku plnou nápadů. Jen houšť takové muziky!
Verdikt: 89 %
Debut Pana Lynxe alias Michala Skořepy nabízí solidní nahrávku plnou naléhavé atmosféry a bohatého instrumentálního podkladu. Už teď jsem zvědav, s čím dalším Pan Lynx přijde příště. Laťku si totiž nastavil hodně vysoko.