90%
Ale Hey What v tom srovnání obstálo. Mimi Parker a Alan Sparhawk na něm prokazují, že našli svůj hlavní výrazový prostředek v limitaci a kompresi, a přirozeně posunuli to, s čím začali na Double Negative, k ještě větší abstrakci. Tradiční nástroje jako kytara a bicí syčí a prskají, nahrávka je drsná a zneklidňující, ale přesto je to album mnohem melodičtější a jakoby vzdušnější než předchůdce. Dle mého názoru k tomu přispělo zejména, že jejich nádherné harmonické vokály jsou převážně nezkreslené processingem, jsou hlasitější a nad chroupajícími zvuky destrukce a pustošení nabývají mnohem zajímavějšího významu. A možná i, že na něm absentuje basa. Je to první album, na němž hrají pouze Sparhawk a Parkerová (baskytarista Steve Garrington skupinu opustil v roce 2020). Ale vlastně tam vůbec nechybí. Kytary, bicí a vokály jsou tak pohlcující, že vlastně ani nemáte čas si všimnout, že tam není. Low na Hey What technicky vzato nabízejí méně, ale takovým způsobem, že to působí jako více.
Album otevírá supersonická hymna White Horses, ve které kytara „zprzněná“ do jakéhosi koktavého sténání doprovázená skřípající rytmickou stopou (u které vůbec netuším jaký nástroj ji má na svědomí) přechází do více než minutu trvajícího pulsu, který zrychluje, aby plynule přešel v následující song I Can Wait a stal se jejím základem. Následujícím songem All Night album jakoby ožívá. Mohutná melodie klidných vokálů stojící proti chrčícím nástrojům dohromady skvěle fungují tvoří jednu z nejlepších skladeb alba. Nádhera!
Je to prostě 46 minut organizovaného chaosu, v jehož každém koutě se ukrývá krása a melodie, a ve kterém nás Low nepřestávají překvapovat, třeba minutu trvajícím acapella zpěvem, který otevírá song Days Like These. V něm se dva hlasy spojují v jeden, přerušený něžně jemnou kytarou nebo falzetem Parkerové rozplývajícím se v mlze uprostřed strhující kytarové destrukce ve skladbě More.
Celé album zakončuje třeskutá sedmiminutová katarze bobtnajících zpětných vazeb a srdceryvných výměn akordů v závěrečné The Price You Pay (It Must Be Wearing Off) končící společným zpěvem „Musí to vyprchat“ a příslibem spásy mizícím v nedohlednu.
Sparhawk a Parkerová vytvořili písně, které jsou stejně odosobněné jako cokoli, co kdy vydali, ale současně mají i větší sílu. Hey What je velmi chytré album, které si skvěle pohrává s hudebními vlivy a konvencemi, aby vytvořilo něco většího. Možná se mnou leckdo nebude souhlasit, ale domnívám se, že přesto (nebo možná právě proto), že je o poznání přístupnější a písničkovější než Double Negative, tak ho překonává svojí překvapivostí, která je přirozená a samozřejmá.