Noel Gallagher patří k muzikantům, jejichž skladby poznáte i v podání opilého trempa. Dá se namítnout, že po rozpadu Oasis trochu změkl a vydal se ambicióznějším směrem. Mladší brácha Liam zůstal věrný britpopu, ať už s pohrobky Oasis Beady Eye, nebo sólově. Noelova hudba s High Flying Birds je výpravnější, hlubší, a to nejen co do struktury skladeb, ale i technického provedení a aranží. Jen v kapele jich je sedm a Council Skies nahrávalo téměř třicet dalších hudebníků. Dechy, smyčce, sbory, dojde i na akordeon.
Vznikla tak široká paleta hudebních poloh, v nichž se Noel Gallagher zjevně rád rochní, ale v žádné se nechce opakovat. Zároveň si zachoval svůj jasný tvůrčí rukopis, pořád lze každou skladbu zahrát jen tak na kytaru a zrovna titulní Council Skies nejspíš řada buskerů v ulicích anglických měst zařadí do repertoáru. Kromě silné melodie nabízí i milý text o snílkovství, vnímavosti a lásce, to na kolemjdoucí zabírá.
Podobně příjemné texty Gallagher nabízí i na zbytku desky. Ano, umí být dramatický, ale neprovokuje ani neždíme city. Council Skies je nečekaně optimistické album rozkročené jednou nohou v současném rocku, druhou pak překračuje dekády zpátky do éry roztomile dřevního a později psychedelicky nadýchaného beatu až kamsi k The Troggs, The Hollies nebo The Turtles. Třeba taková skladba Love Is a Richman. Kdybyste ji zařadili na soundtrack filmu Piráti na vlnách, zapadla by tam, až by to zacvaklo.
Otázka ovšem je, nakolik tohle všechno bude bavit zatvrzelé fanoušky Oasis. Na prvních dvou albech šlo z Noela Gallaghera jeho původní kapelu ještě cítit, minimálně tam byla atmosféra skladeb, které si sám odzpíval. Už na předchozí nahrávce Who Built the Moon? se ale začal duchu Oasis vzdalovat a teď, s odstupem dalších šesti let, už se nedrží ani na oběžné dráze původní kapely. Není to ani dobře, ani špatně, je to legitimní autorská volba a posun. Nicméně pravdou je, že teď, když si jejich sólovky poskládáme všechny vedle sebe, se staří fanoušci najdou spíš v Liamových nahrávkách. Ty zůstaly pořád tak trochu humpolácké, tak jako byla image bratrů Gallagherových celé devadesátky. Noel Gallagher ve srovnání s tím působí jako u rýsujícího prkna stojící megaloman, co potřebuje všude orchestr. A tak se s každou další sólovkou tvůrčí cesty bratrů Gallagherových víc a víc rozcházejí, na posledních deskách oba působí jako úplně odlišný typ rockerů.
Council Skies je skvělá deska. Ta třičtvrtěhodina uteče jak nic, není tam žádná vata ani monotónnost. Noel toho ovšem dosáhl skrze spolupráci s obřím kolektivem, který se do budoucna bude nejspíš dál nafukovat. Stal se z něj principál širokého rockového tělesa. V této roli se evidentně našel, radost z tvorby a pečlivost jejího dotažení je na nahrávce cítit z každého taktu. Jen je třeba se smířit s tím, že pokud se Oasis nedají znovu dohromady, od Noela sólově už hudbu v podobném duchu čekat nemůžeme.
Verdikt: 82%
Skvělá deska plná zajímavých skladeb. Možná trochu pompézní, někoho zklame, že po Oasis už tu není ani stopa. Ale Gallagher je i po těch letech stále fascinující autor.