Martin Chobot býval členem skupiny Ewy Farne a stále je jejím manželem. Z pop rockera se na své první sólové desce přesunul do role písničkáře. Ne toho folkového, jak si písničkáře obvykle u nás představujeme, ale toho, jemuž se obvykle říká singer songwriter čili autor, který si své písně zpívá sám. Chobotův debut má jen devět skladeb a trvá pouze půlhodinu, ale zpěvák a kytarista i na tak krátkém úseku toho o sobě prozradí víc než dost.
Pootevřené dveře jsou kolekcí písniček všedního dne. Nic vznešeného, i když závěrečná písnička má chorálový charakter, spíš jde o takové ty věci, které člověku běží v hlavě při procházce se psem nebo před usnutím. Civilní problémy, které má v různých podobách každý, v nichž se utvrzujeme o svém bytí. Chobot si své nálady zpívá jen jako by pro sebe a je jen a jen na posluchači, aby je zvedl a sám si z nich ukrojil množství, se kterým se ztotožňuje. Kdo chce, ten si určitě nějaký verš, jenž je mu blízký, najde. Prostě typická stypkovina.
Album má zvláštní konstrukci, možná Chobotem ani nezamýšlenou. První tři písničky jsou o fobiích, které pronásledují každého třicátníka – obavy ze stáří („mládí není nastálo“) a celý sortiment strachů, najmě civilizačních. „V náruči nejbližších najednou mizí,“ zpívá v titulní písni, která je v prvním plánu o dětském strachu ze tmy a rodičovském strachu ze zodpovědnosti, ale přeneseně obecně o strachu ze tmy, která zahaluje budoucnost. Ta „náruč nejbližších“ zazní v plné síle v následující písni Tak jsme se hledali, kterou Chobot zpívá se svou manželkou, jež slovy i pozitivní energií v hlase projasňuje jeho svět: „Tak jsme se hledali / až jsme se našli / spolu v bohatství, v chudobě / ve zdraví i kašli.“ Dojemná věc.
Partnerský svazek pomáhá Martinovi přidat do života více odvahy a sebejistoty: „Co by to bylo za život, kdyby se nám hned všechno splnilo,“ zpívá v následující knopflerovsky znějící písni To všechno z lásky, v níž jeho zpěv znovu také podporuje svým výrazným hlasem paní Chobotová.
Jenže pocity ze začátku desky se vrací: „Je mi nějak divně / zalykám se / jako bych vypil slanou vodu…“ líčí je v Gravitaci. Ale už to není ta beznaděj. Jakýsi jeho vlastní druhý hlas mu odpovídá: „Tak se na něj vykašli / to by dál bylo na mašli / vždyť jenom úplnej blázen / nechal by se ostatními srážet na zem.“
Autorův příběh má otevřený konec: „Možná i pár let, než dostaneš se z nejhoršího / ale dokud je to zlé, ještě nic neskončilo.“
Chobotovy písně jsou velmi úsporně aranžovány. Akustické kytary, trochu elektriky, piano, rytmika, pokud nějaká vůbec, kapka violoncella. Zní to spíš jako kvalitní demosnímky. Vzniká pocit, že by měl na skladbách ještě dál pracovat. I to podtrhuje jakýsi otevřený konec. Ale k tomu, aby zaujaly na plné pecky, chybí hlavně bohatší zvukové dotažení a také faktor překvapení. V půlce skoro každé písničky si už citlivý posluchač dovede domyslet, co bude dál. Hudebně i textově.
Verdikt: 75 %
Chobotův úsporně pojatý debut zaslouží pozornost hlavně kvůli obsahu a písničkám samotným. Bude hodně zajímavé sledovat, jak se Martinův osobní příběh bude na příštích deskách dále vyvíjet.