Američtí deathcore titáni Lorna Shore mají prsty nejen v renesanci celého žánru, ale zároveň i v jeho postupném zprofanování. Zlom přišel už s EP …And I Return to Nothingness, kdy se k nim upřela masivní pozornost, a s nástupem frontmana Willa Ramose se jejich status ještě umocnil. Od té chvíle se o Lorna Shore mluví jako o jedné z nejzásadnějších kapel současného extrémního metalu. Obstojí i jejich novinka v záplavě obřích očekávání?
Na první poslech je nutné uznat, že I Feel the Everblack Festering Within Me rozhodně není špatná nahrávka. Má špičkový zvuk, do detailu propracované aranže, chytře vystavěné pasáže, které fanoušky rozhýbou přesně tak, jak mají, a monumentální orchestrální vrstvy, co všechno ještě násobí. Celek působí jako obrněný buldozer, který vás semele na prach a nenechá poskládat zpátky. Tady však superlativy končí. Za naleštěným kabátem číhá dost nepříjemné zjištění. Nové album působí spíš jako sbírka B-stran z éry Pain Remains. Chybí moment překvapení, chybí mu invence a co je snad nejhorší, chybí mu zapamatovatelnost. A to je u kapely, která chce dál růst, fatální. Nejde o to mít chytlavé refrény, které vám uvíznou v hlavě jako dotěrný hmyz, ani o sladké melodie. Jde o to, aby bylo čeho se chytit a aby se posluchač k písním chtěl vracet.
Místy zní Lorna Shore skoro jako Nightwish na steroidech. Orchestrální pasáže sice dodávají atmosféru, ale často působí až příliš uměle, jako kdyby někdo v garáži slepoval soundtrack k béčkovému hororu. A pocit zklamání během poslechu nezmizí. Všechny postupy jsme už slyšeli, a to nejen na posledních deskách, ale i v ještě starších počinech jako Flesh Coffin nebo Maleficium. O to víc mrzí, že kapela, jejíž členové jsou bez debat špičkoví muzikanti, se spokojila s recyklací.
Varováním přitom byly už předchozí singly. Brutální Prison of Flesh sice drtí jako parní válec, ale ničím nepřekvapí. Unbreakable a Oblivion zase cílí na emoce až příliš okatě. Pak tu je Glenwood, skladba, která se zjevně snaží zopakovat úspěch Pain Remains, jenže působí spíš jako její vyčpělá kopie. Skalní fanoušci tohle možná ocení, dostanou přesně to, co čekají. Ale co ti, kteří kapelu objevují poprvé? Nebo je celé to rozčarování jen pohledem zvenčí a Lorna Shore vědomě sází na jistotu?
I Feel the Everblack Festering Within Me fanoušky rozdělila. Zatímco jedni ji staví na piedestal jako desku roku, druzí kroutí hlavou a mluví o zbytečné nahrávce. Pravda bude někde mezi. Deathcore dnes není uzavřená škatulka jako kdysi. Nabízí mnohem víc prostoru pro experimenty, než kolik z něj Lorna Shore na aktuálním albu vyždímali. Jediným skutečným highlightem zůstává War Machine, dravý deathmetalový kus, který funguje jako studený závan čerstvého vzduchu do jinak přezdobené parády. Ten kontrast ukazuje, že by to šlo i jinak.
Hodina blast beatů, growlů a kulometných riffů tentokrát Lorna Shore mezi vrcholné počiny roku nevystřelí, ale zároveň je neshodí do průměru. Výsledek visí někde mezi. Monstrózní, technicky vymazlený, ale obsahově neuspokojivý. Potenciál mají tihle Američané obrovský, to ví každý. Otázka je, jestli se příště dokážou vymanit z vlastní šablony. Protože pokud něco I Feel the Everblack Festering Within Me naznačuje, pak to, že nadešel čas, aby se Lorna Shore podívali do zrcadla a příště se nebáli zariskovat.
Verdikt: 65 %
Silná deska s průměrnými nápady neudělá z prdu kuličku. Lorna Shore se sice drží v popředí aktuální deathcore scény, nové album ale rychle zapadne do šedi desítek dalších nahrávek a neohromí tak, jako předchůdce.