Album nečekaně začíná spíše standardní rockovou písní Dneska mám volno, která v rámci historické tvorby Daniela Landy připomíná to lepší. Rozhodně v sobě nese nádech rané tvorby, a to i částečně puberťáckým sdělením. Po poslední desce Žito, jejíž celkové vyznění – i přestože přicházela s velikášským konceptem turné, sportovní show a zázraků v zádech – bylo vcelku patetické a unylé, působí otvírák nové desky svěže. A když prosvitne vulgarismus v textu, posluchače ovane pocit prvních dvou Landových sólovek.
Halekavost toho songu připomíná hospodskou rockovou tvorbu raných devadesátek – za všechny Průša je úchyl od Tří Sester, jejíž akordová progrese je dokonce Landově nové písni až moc podezřele podobná.
Elán nasazený první písní bohužel padá hned s tou následující. Instrumentální část Hlavolamu nese známky muzikálového přístupu. Objevuje se teatrální deklamace ve stylu rockové pianovky, jak to posluchači znají od Landy z písní, jako je Protest song nebo Krysař. Text bohužel nenese silný příběh ani silné obrazy, ať už apokalyptického rozpadajícího se světa anebo národního patosu, jak by se od kontroverzně vnímaného tvůrce dalo očekávat.
Poslední nula se hudebně a zvukově navrací ke kořenům Landovy sólové tvorby, k Valčíku. Je zde syrovost devadesátých let, velmi typicky rozpoznatelná česká rocková produkce, Landova teatrálnost i neoddiskutovatelná hudebnost. Bohužel absence dobrého textu, nebo jen srozumitelného sdělení, ať už kontroverzního nebo běžného, podráží jinak poměrně zvučnému songu nohy.
Z mého pohledu tragické jsou i texty dvou následujících písní. Ukolébavka, píseň vydaná jako singl před deskou, i následující Reality show se lyricky potácejí nad propastí marnosti a sebelítosti. Z obou písní mám pocit, že Dan Landa to zabalil. Z berserka v ringu, šíleného motivátora sportovců, potápěče se žraloky, buditele a burcovatele, zbyla jen stará opelichaná fena, která už jen ze setrvačnosti hájí svoje témata jako štěňátka která dávno odrostla a utekla do světa a jinak jen zbůhdarma štěká po světě věci, kterým už dávno nikdo nerozumí.
Když náhodou prosvitne z textu silný obraz, jako se stane v „Reality show“ použitím platónské metafory společnosti jako posádky lodi, je následně zabit záplavou slovní výplně v podobě výčitek, sebelítosti a perspektivy sebe sama jako malé zranitelné osoby, proti které stojí úplně celý svět. Tohle není českej lev, to je pejsek na řetězu, který není schopný převzít odpovědnost za realitu, a tak ji prohlásí za show – divadlo. Přitom je píseň hudebně asi nejzajímavějším kusem celé desky. Začíná na Landu netradičně samplem brumle, neboli židovské harfy, kterou následuje dětský sbor a chorusová až postpunková kytara.
Písnička Anička Malinová, tak jak už tomu bylo u Landy v minulosti, reflektuje historické téma české společnosti – v tomto případě konkrétní historickou postavu, přítelkyni parašutisty Gabčíka, oběť Heydrichiády. Již v minulosti byla česká národní historie a československé hrdinství náplní textů písní Daniela Landy, ještě nikdy však nevěnoval text konkrétní ženě a jejímu osudu. Text ani klip, který k písni vznikl, však zajímavosti tématu neodpovídá, spíše naopak klouže k nudě a vatovistosti.
Píseň Hoří horizont vznikla už v roce 2018 a byla nově produkována. Může být klidně přiřazena k Reality show a Ukolébavce. Je to jedna velká stížnost na to, že skončilo vše dobré, a pro obyčejného člověka už zůstává jen ohlodaná kost. Landova oslava průměrnosti či podprůměrnosti je tady opravdu na míle vzdálena vzpurnému a dobově hrdému skinheadovi z devadesátých let. Lyricky zde funguje pouze humorný dovětek o tom, že Landa nemá hasicí přístroj, který by použil na plameny vzdouvající se na horizontu, ale text není úplně aktuální ukázka Landova současného rukopisu.
Měl jsem za to, že Blanický manifest považovala většina příčetných konzumentů české populární hudby za dobový výstřelek, ke kterému se po covidu nebude nikdo včetně Dana Landy vracet. Moje překvapení, že Landa zařadil kolaborační song na nové album, bylo opravdu velké. V hromadné písni stanuli po boku Landy hudební osobnosti české populární kultury, které se v období celosvětové pandemie měli potřebu vymezit proti bezpečnostním opatřením zřizovaným státem. V klipu a písni sekundoval Bláha z kapely Divokej Bill, Vojtek z Kabátu, "Izzy" Izziáš z Dogy, Protheus z Dymytry a dokonce i Černý z Čechomoru. Infantilitu a touhu po vyslyšení v produktu demaskoval kde kdo, a já mám za to, že je s podivem, pokud dneska někdo vůbec sdělení toho textu chápe. Bohužel zařazení tohoto tracku a posledního kusu mě definitivně přesvědčuje o tom, že Daniel Landa posledních deset let žije ve světě, kdy jemu, neohroženému svalnatému muži, neustále někdo ubližuje.
Domnělý mesiáš instrumentálně vystupuje nad ostatní skladby svojí promyšleností a muzikálovostí. Flétny i zmínka v textu ihned asociují Krysaře. Ten je nakonec přiznán v úplném závěru písně, několika tóny z původní melodie. Tento malý interdiskografický vtípek vnímám jako to lepší, co Daniel Landa v rámci nové desky přinesl a to i přestože slova písně samotné jsou úplně stejně nenosné jako ostatní texty na albu a v tomto případě je jejich intelektuální strohost podtržena prapodivným frázováním, které v minulosti u Landy v některých hitech fungovalo, ale zde připomíná spíš studenta, který se špatně našprtal "Života bído, přec tě mám rád" a slovo po slovu deklamuje otrocky text.
Minový pole, poslední z kusů, podle kterého se celá deska jmenuje, stojí naoko ve více naštvané a tvrdé poloze. Témata posledních let, mezi kterými česká společnost rozdělená, sloučená, či pod vedením Daniela Landy a jiných (i opuštěná), kličkuje jako pěchota proklaté divize, tu rezonují ze všech směrů. Text však v závěru nenabízí žádné řešení a ani povzbuzení pro domnělého pěšáka kličkujícího mezi nášlapnými minami. Jen poraženectví a „tatínek vám vyhlásí válku z tepla domova.“ Ostatně, jak jsme si všichni za lockdownu zvykli.
Deska má trochu přívětivější koncept než předchozí nahrávka. V několika písních se Landa dotýká svojí rané a z hlediska jeho historie i nejzajímavější tvorby.
Verdikt 44 %
Hudebně se jedná o průměrnou českou rockovou nahrávku, která netíhne k přehnané muzikálovosti a teatrálnosti, jak bylo opět v minulosti Landovým zvykem. Lyricky je to ale dlouhá stížnost na zlý svět, k vtipnosti, o kterou se Landa v minulosti snažil, anebo i hrdému odkazu Čechů se zde téměř nedostává. Nedovedu si představit koho, kromě posluchače, který setrvačně nakupuje všechny produkty od svého oblíbeného tvůrce, může deska uspokojit. Podle textů mám pocit, že album Minový pole musí štvát i samotného Landu.