Když jsem si pročítal téměř tři roky starou recenzi na předchozí desku Vere Modus, přemýšlel jsem, co se vlastně změnilo. Mnoho věcí stále platí. Kapela je pořád (nejen) na české scéně nenápadná a nikam se nerve. O to silnější ale hraje hudbu. A zcela podle sebe. Lambda je na třetí desce svá a tvrdohlavě brnká svou instrumentální písničku. Ale k nějakému posunu také došlo.
Pokud na XIII něco zaujme na první poslech, je to zvuk, který je hutnější a pestřejší než v minulosti. Takhle nějak hraje dospělá kapela, která našla svůj zvuk. Samotná hudba je propracovanější a v detailu ukrývá mnoho zajímavých drobností. Posluchač musí být opět ve střehu, protože na písničkovou strukturu se ani tentokrát nehraje, spíš se tu volně vrství různé kytarové motivy, z nichž pak zcela přirozeně vyplynou další. Celé to plyne jako taková tichá voda. Ale víte, jak to chodí s tichou vodou…
První dvě skladby nejsou nikterak převratné. Otvírák a rovnou titulní skladbu chápu jako uvedení do světa kapely, druhá Gate pak staví v podstatě na jednom jediném gradujícím nápadu. Zato něco podstatně zajímavějšího se začíná odehrávat od třetího songu dál. Tady jako kdyby se kapela zahřála na provozní teplotu a začala doopravdy ukazovat, co všechno se z omezené nabídky dvou kytar, basy a bicích dá vykouzlit. Lambda rovnou odpovídá, že i bez zpěvu to může být plnokrevná muzika, které nic neschází. Ve třetí skladbě zvuk obohacují i klávesy, i když až podprahově, a hodně vzdálený a nesrozumitelný lidský hlas. Čtvrtý song s názvem Vishnu má nepřekvapivě sympatický orientální nádech. Pátý song Lvmen, jehož název je snad v tomhle hudebním ranku naprosto všeříkající, má uprostřed boží tappingovou mezihru, která pak vygraduje v další ještě naléhavější part – stoprocentně nejlepší moment celé desky. Celé to je pompézní, ale ne kýčovité. Kolik tam dohromady je kytar? Šest? Nerdovské rozpoznávání jednotlivých nástrojů je v instrumentální tvorbě tak nějak běžná součást hry.
Není jednoduché Lambdu k někomu přirovnat. Na instrumentální stoner se to už vyhýbá žánrovým klišé. Na kultovní pouštní rock Yawning Man je v tom jen malé množství písku. Na instrumentální scénu v čele s Russian Circles je to zase hodně rockové. Ve finále se to neblíží ničemu, což je asi nejlepší výsledek. Lambda si v ošidném světě instrumentálních kytarových kapel našla vlastní místo bez jakéhokoli kopírování.
Verdikt: 70%
Lambda našla vlastní cestu, jak tvořit podmanivou kytarovou hudbu. Není mnoho kapel, které hrají takhle po svém.