Jistě, Korn a Jonathan Davis jsou tu s námi celé ty roky, ale tak silní jako na starších deskách Follow You Leader či Issues v mezičase zdaleka nebyli. Album mimo vynikající zvuk a skvělé nápady nese i velmi náročné téma smutku po zemřelých, bilancování života a vykročení z kruhu pochyb o jeho smyslu po ztrátě milované osoby.
Deska Requiem je dobrá právě pro neochotu inovovat zvuk a přístup k produkci vokálů a kytar. Volba jít proti záměru nastíněnému na předchozím albu The Nothing, které se v kontrastu právě vydané nahrávky jeví jako skutečně depresivní a osamocené, se Korn vyplatila. Novotám se obloukem vyhýbají a místo hledání neotřelých přístupů sahají po letech ověřených atributech žánru.
A opravdu – přinášejí na světlo to nejlepší, co z milovaného i zatracovaného nu-metalu existuje. Je tu ostré skřečení připomínající škrábání nehtů o rezavý plech, zdvojené přeprodukované vokály v masivních refrénech, Jonathanovo typické metalové staccato prokládané jemnou polohou naléhavé depresivní výpovědi a zkrátka vše, co roky dobře definuje značku Korn. Zneklidňujícím dojmem, což u kapely Korn nikdy není na škodu, působí i texty, jež se údajně, stejně jako ty na předchozí desce, zabývají temnými osobními tématy zpěváka Jonathana Davise, zejména pak ztrátou jeho milované manželky. Je to zvláštní pocit, ale Korn přesto stvořili velmi civilní album, které se zabývá úplně běžnými pocity většiny lidí na planetě.
3. února 2022 (večer před oficiální releasem) kapela desku pokřtila, pokud se to tak dá říct, během zádušní mše. Úvod pastorky zároveň podtrhl smysl sdělení celého alba Requiem jakožto tradiční formy truchlení po milovaném, uctění památky a zároveň začátku léčení smutku v duši a nových životních etap. Vystoupení pro omezený počet hostů, kteří byli dopředu žádáni o smuteční oděv a pietní chování, proběhlo v hollywoodském kostele Sjednocené metodistické církve.
Vystoupení zahájené skutečnou skladbou Requiem od francouzského skladatele Gabriela Faurého ve sborovém podání se opravdu neslo ve velmi komorním duchu a nezbývá než uznat, že „smuteční publikum“ a celkově ztišená atmosféra celé mše prospěla i záznamu, jenž byl přenášen živě jako globální stream. Zanechání autentické akustiky kostela ještě umocnilo sílu dojmů z tryzny.
Set kapely byl dělen na dva bloky. Akustický začátek, odpálený nejspíš největším hitem Falling Away from Me v orchestrální aranži, představil kapelu v depresivní, nicméně velmi příhodné poloze. Značně emotivní vystoupení pak gradovalo v závěru, v němž kapela sáhla po svých tradičních nástrojích a zahrála blok písní z nejnovějšího alba. Bylo to důstojné a skvělé.
Nejsilnějším momentem silných třiceti dvou minut alba Requiem je pro mě píseň Penance to Sorrow, která je obuta do o něco více elektronických bot než zbytek alba. Mám pocit, že poslouchám nějakou vyřazenou píseň z druhé desky, která se do výběru nedostala jen proto, že tehdy ještě na téma truchlení nikdo ani nepomyslel. Stejný úžas zažívám u písně Dissconect.
Requiem je jedno z nejlepších alb, které kapela za svoji dlouhou kariéru vyprodukovala. Přitom se zdá, že je tu vše z minulosti – to všechno, co bylo kapele předhazováno jako přežitky. Přežitky v podobě depresivního myšího pískotu, přeprodukovaných kytar, nasekaných struktur beatů, mumlavého klapotu basy či bahenních kytar si doufám nu-metalová legenda nechá i do budoucna. I když po tak silném zážitku, jakým Requiem je, můžeme jen těžko předpokládat, že se Korn vyšvihnou ještě výš. I když nikdy není pozdě. Ani na nu-metal po padesátce.
Verdikt: 83 %
Requiem je jedno z nejlepších alb, které Korn za svoji dlouhou kariéru vyprodukovali. Nečekaný návrat na vrchol.