Jedenáct let, tak dlouho si museli fanoušci The Hives počkat na novou desku. The Death of Randy Fitzsimmons je konečně zde a dopadlo to skvěle. Pořád jsou to Hives tak, jak si je publikum kdysi zamilovalo, ale netěží z nostalgie. Měli nápady, měli chuť skládat, zároveň nic nelámali přes koleno, nechali ustálit situaci v kapele, na kterou dopadl covid i zdravotní problémy některých členů. Výsledkem je sice dlouho odkládaná, ale kvalitní deska.
Úvodní Bogus Operandi je singl jak víno. Bezpochyby se zařadí mezi stálice v setlistu, protože jde o jednu z největších vypalovaček – to opravdu nelze nazvat jinak – jaké kdy Hives měli. Rozechvívající nájezd, riff, co rozkotlí publikum, a chytlavý refrén, v němž se frontman Howlin‘ Pelle může vyřádit. Hit jak z kapelní příručky.
Paradoxně je to v jistém smyslu nejobyčejnější skladba na desce. Hives bývá vytýkáno, že hrají pořád jednu písničku dokola, a Bogus Operandi tak skutečně může působit. Ale tohle jsou zkrátka esenciální Hives, syroví garage rockeři odkojení punkem a rokenrolem. Kdo by jim vytýkal, že je to baví i po letech hrát?
Na Death of Randy Fitzsimmons ovšem najdeme řadu skladeb bořících škatulku kapely jedné písničky. Ne že by nebyly na předchozích deskách, ale na novince jsou Hives žánrově i zvukově rozkročení šířeji než dřív. Je tu rockabilly, je tu punk, růžky vystrkují country i bluesrock. Třeba taková What Did I Ever Do to You? je možná jednou z nejoriginálnějších skladeb Hives. Z minimalistického úvodu, kde se do sebe zaklesnou beatboxový podklad s elektronickou linkou, vygraduje do nekompromisního finále jak z moderní kovbojky. Podobným způsobem by se dala rozebrat řada skladeb na novince. Ne všechny, ale půlka určitě. Ta druhá půlka sice na nápadech trochu ztrácí, Hives tady balancují mezi žánrovým cvičením a vatou, jenže dřív, než se dostaví pocit opakování, to stejně zase něčím rozčísnou.
Je to ten typ alba, na němž neuslyšíte nic, ale opravdu nic nového, nebo dokonce přínosného, to už vůbec ne. Ale stejně z něj máte radost. Hives evidentně svůj materiál pilovali, některé skladby už roky hrají naživo. Netlačili na pilu, nehnali se do studia. Nechali The Death of Randy Fitzsimmons dozrát a nahráli ho v momentě, kdy na nahrávání měli chuť, ne proto, že je do toho někdo či něco tlačilo. Z nahrávky je to slyšet, působí uvolněně, radostně, jako kdyby si Hives chtěli zahrát primárně pro vlastní zábavu. Samozřejmě se dá namítnout, že takhle přece Hives zněli vždycky. Mělo to šťávu, humor, člověk se u jejich muziky tak trochu usmíval, když ji slyšel poprvé i posté. To je pravda, ale charakteristický zvuk kapely není to samé, co obsah jednotlivých nahrávek. V tomto ohledu proto The Death of Randy Fitzsimmons překonává minimálně dvě poslední alba, kde se Hives přece jen víc opakovali, a nezachránily to ani tehdejší singly.
Verdikt: 78%
Na to, že jde o šestou řadovku kapely s pověstí opakovačů, podali Hives vynikající výkon. Nemotají se na místě, hrají, co je baví, a rozhodně nekrmí posluchače pořád tím samým dokola.