Víc než polovina skladeb autorsky patří nositeli Grammy 2015 Ondřeji Pivcovi, tehdy členovi skupiny Gregoryho Portera. Zbytek je směsí všeho možného – soulových songů a evergreenů. I když jsou dvoje klávesy místy od sebe těžko rozlišitelné, je jasné, že všechno je především v Pivcově režii.
Trochu soul jazzu si dáváme hned v úvodní Socountry. Možná je někde vzadu nějaký countryový motivek, ale v celkovém vyznění to country není. Spíš to vyzní jako souboj dvojích hammondek. Ale je to svižný úvod do desky, kde hrají Pivcovy varhany hlavní roli.
Orgatron je ve stylu reggae, dokonce s malými náznaky dub music. Čtveřice hraje uvolněně, jako kdyby se s houpavým jamajským rytmem mazlila. Všechno na závěr pokryje sólo na moog. Vyznívá stejně efektně, jako když jsme v sedmdesátkách obdivovali první jazzmany se syntezátory. Kde jsou ty časy!
You Are So Beautiful zpočátku ani nedokážeme určit. Tahle píseň je notoricky známá v provedení Joe Cockera jako srdcervoucí ploužák, ale tady je v rychlejším tempu a s úplně jiným frázováním zpívajícího Pivce. Bohužel přes vocoder, což vyznívá až nedůvěryhodně. Jistě, zajímavý experiment, který patří do kolekce neobvyklých jazzových předělávek, ale s vocoderem vyzní barově a bez emoce, kterou si píseň žádá. V druhé polovině zaujme efektní souboj varhan se syntezátorem.
Pak si začnou povídat varhany s klavírem. Heart at Midnight je v pomalém tempu a s krásným, lyrickým sólem klavíru v úvodu. V druhé polovině si to pro změnu užije syntezátor. Popůlnoční hudba jak se patří. Příjemně jemný závěr láká k tomu, aby člověk zavřel oči a začal snít.
Pivcova Nine Hearts Wonder přijde přesně včas, aby člověk neusnul. Výrazný riff dělí skladbu na sólové úseky jednotlivých klávesových nástrojů. Aspoň že dojde také na bicí sólo, po němž udělají tečku za skladbou Hammondky. Naživo by dokázala strhnout posluchače k několika nadšeným aplausům.
Close to You, kdysi velký hit sourozenců Carpenterových, zase pokazí vocoderový Pivcův vokál, který přichází jako ze záhrobí. Možná že beze zpěvu by to vyznělo mnohem lépe. V klubu by se to asi dalo vydržet, ale z desky je takový zpěv nepříjemný. Když pak ze zpěvu vyjedou hammondky s jedním z nejefektnějších sól na desce, je všechno zapomenuto. Ale i tak je to trochu tuhé.
Trenér. To jsme zase v době pravověrného fusion jazzu a začátků moogu v jazzu před skoro padesáti roky. Skladba se točí kolem velkého syntetického sóla. Spíš výplň desky.
Přichází chvíle Pivcovy velké exhibice. Jeho sólový bezdoprovodový kousek je opravdová paráda. Back in the Day začíná jakoby kolotočovým tématem, ale pak se rozvine sólo v duchu gospelové hudby. Silná atmosféra.
Svižný T-Dance patří do kategorie cooking, to znamená, že klávesista „vaří“ v duchu vášnivého soulu. Jimmy Smith tohle přivedl k úplné dokonalosti a Pivec & Co. se mu tady v některých okamžicích přibližují.
Tečkou za albem je sedmiminutový Pivcův Spring Hangover, nepochybně vděčná skladba do koncertního repertoáru. Konečně i trochu prostoru, do něhož může z přítmí vystoupit basista Jan Jakubec a po něm znovu i Filip Ernst. Oba si své chvilky v popředí zaslouží, protože jejich práce je pod nánosem kláves málo znát, neboť všichni včetně Jana Steinsdőrfera tvrdě pracují na muže, pod jehož jménem je deska vydána.
Verdikt: 71%
Při hlasování v letošních jazzových Andělech se jen těžko najde deska, která by mohla Největším hitům (roku?) 4000 konkurovat. Ale ta kytara nebo saxofon albu fakt chybí.