Fenomén korejského popu a jeho předních jmen, jako jsou BTS, byl ještě donedávna pro české posluchače jednou velkou neznámou. Jak to u velkých a nových věcí nejen v hudebním průmyslu bývá, našel si velmi specifický žánr cestu k veřejnosti především přes mladší generace.
Korejský pop je jako velmi rozvětvený strom, v podstatě ale jde o hudební trh nebo spíš síť trhů, které spravuje několik korejských firem „na zábavu“ a orientuje se přitom na Západ. Většinu z předních uskupení tohoto žánru, jež trendují v žebříčcích hitparád a poslouchají je miliony mladých posluchačů po celém světě, fakticky vytváří jejich vydavatelé. A to mnohem víc, než si člověk znalý západního trhu s hudbou umí vůbec představit. Příprava kariéry, vydávání nových alb či videoklipů, které jsou jednou z nejpodstatnějších částí tvorby, je nebývalou zátěží. Nároky na tvůrce v některých případech připomínají výcvik ve vojenském táboře či – jak je tomu třeba v případě BTS – studium na filozofické fakultě.
Zde narážím na celkem zajímavý a i poměrně náruživým konzumentům BTS skrytý fakt, že tematika celého projektu a většiny alb nestojí jen na obdivování západní kultury, napodobování hiphopových atributů a natahování vizuálů do výšin tak nemyslitelných, že je ani nelze dohlédnout. Ale že BTS jsou pevně ukotveni v psychologii a filozofické percepci světa dle Carla Gustava Junga či Hermana Hesse. Kdo tyto koncepty zná, možná dle názvů alb a písní jako Persona či Ego tuší – nicméně si myslím, že pro významnou část, především mladších posluchačů, zůstává celá tahle velmi zajímavá a nečekaná linie ukryta.
Většinu spíše upoutají perfektní vizuály a svítící lightsticky – tolik nutný doplněk návštěvníků živých vystoupení tvůrců korejského popu. U těch se zase nejedná pouze o svítící tyčky ve tvaru mikrofonu, jimiž děti mávají pod pódiem na své milované idoly, ale sofistikovaná elektronická zařízení, která je možno centrálně ovládat a pomocí nich tak tvořit hromadné světelné efekty a světelná „chorea“. Jinak je to jako v jiných částech světa populární hudby – fankluby plné fanoušků, idealizace tvůrců, product placement ve videoklipech a podobně.
Co se k-popovým releasům obecně nedá upřít, je honosnost produktů, které alba a vydání provází. Veliké krabice obsahující tučné fotoknihy s portréty tvůrců, sběratelské karty, plakáty, polaroidové snímky… vychází nezřídka kdy v několika barevných či tematických verzích. Zde je pak znát nesoulad mládí, které takové produkty konzumuje, a jejich podoby, jež v podstatě kopíruje rozsáhlá kolektorská vydání po 50 letech těch největších desek historie populární hudby. Zajímavé také je, že ona „západofilie“, která je jasně definována přejímáním snad všech trendů posledních deseti let a jejich recyklace v rámci žánru, je vykoupena přiléváním vlastního obsahu. A tak se tu dá vidět participace na globální kultuře pomocí vlastního tradičního jazyka a estetiky, které většina západního světa nerozumí.
O jejich dosahu mluví zejména velmi sofistikovaně organizované a především velmi početné fankluby. Výmluvný je „hashtag“ #army, který fanoušci používají a který ve virtuálním prostoru postupně vytlačil na druhá a další místa příspěvky skutečných armád a bezpečnostních složek, jež hashtagy se stejným slovem logicky používají také.
O světě a dalších zvučných jménech korejského popu by se dalo napsat mnoho. Zájemce o studium jungiánství v estetice BTS bych odkázal na vyčerpávající publikaci Map of the Soul – 7: Persona, Shadow & Ego in the World of BTS od Steina Murrayeho.
Jaká je ale nejnovější a velmi očekávaná antologie tvorby BTS nazvaná Proof? Kromě velikášského vydání, jehož základní verze vyjde zhruba na dva tisíce korun, obsahuje tři disky, ke každému z nich po knize s podrobnými texty a kredity k písním, plakát, photobook a sběratelské karty, vyšlo Proof také v menší kompaktní verzi. Samotná antologie je výběrem 44 písní, z nichž 3 z nich jsou zcela nové, neuvedené. Ostatní materiál se skládá z demosnímků a alternativních verzí nahrávek. Zajímavá je koncepce tří disků, z nichž první má údajně představovat minulost, druhý současnost a třetí budoucnost. Skladby na druhém disku údajně vybírali členové početného chlapeckého uskupení sami, což je samozřejmě pro mnoho fanoušků velmi přitažlivá informace.
Písně, které Proof obsahuje, se dají žánrově řadit k hiphopu a R&B, čemuž odpovídá i stylizace a texty nových písní – zejména pak Run BTS. Rapový vliv je patrný také z již dříve nahrané písně Born Singer, která je velmi volnou „coververzí“ s použitím písně Born Sinner od amerického rappera a producenta J. Colea, jež je v antologii zahrnuta také.
K antologii vyšel zároveň nový videoklip na píseň Yet to Come, jenž partu chlapců ukazuje v poměrně střízlivě pojatém vizuálu se školním autobusem. Antologie je sama o sobě velmi obsáhlá a její celková „rap-centričnost“ může přivábit i posluchače, kteří nejsou znalí žánru ani kapely BTS. Doprovodný materiál je velmi dobře zpracován jak v rámci doplňujících informací k nahrávkám, tak i jako velmi estetický kus věci.
Verdikt: 90 %
Myslím, že je to jednoduše jeden z lepších a dotaženějších kousků v jejich početné diskografii. Pokud má být Proof tečkou za téměř deseti lety zběsilé kariéry a nepřetržitého tvůrčího toku, je dle mého tečkou důstojnou.