Česko-slovenská parta John Wolfhooker letos slaví deset let existence a čtvrtou řadovou deskou uzavírá období, ve kterém se z pozice mladých a zblázněných rockerů vyšvihli mezi přední kapely domácí alternativní scény. Z basáka Filipa Vlčka se stal uznávaný domácí producent a také bratři Rony a Aďo Janečkové jsou dnes díky produkční práci a angažovanosti v nejrůznějších projektech žádanými muzikanty. Na vlně úspěchu se po celou dobu veze i frontman Martin Čupka, jehož hlas zní s každou novou deskou lépe a lépe. A progres celé kapely je znát i na nejnovější nahrávce The New Past, která je po produkční stránce parádně vyladěna.
Její příběh otevírá stejnojmenný singl The New Past, jenž dynamicky skáče nahoru a dolů. Nápaditě tvrdé sloky se vážou na chytlavý a trochu poklidnější refrén. Pěkně zde vyniká hlavní zpěv, který přechází z čisté formy do vysokých screamů i rapového frázování. Právě pestré využití mnoha poloh hlasu a ostrý kytarový sound od začátku navozuje myšlenky, že kvarteto zkusilo nahrát moderní a progresivní metalovou desku, jež tak trochu plynule naváže na předchozí 313.
Už druhý song Drive to však záhy vyvrací. Poklidná poprocková skladba v sobě skrývá i jedno lehce bluesové sólíčko a najetý start tak okamžitě padá do příjemné pohody. Sice i zde si kapela drží tvrdší kytarový sound, přesto to po nabušeném úvodu spadne a zbyde jen napjaté očekávání, co se vlastně bude dít dál.
A přijde vypalovačka. Falling Down je přímočarý hit, za který by se nestyděly ani ty největší poppunkové skupiny. Je to přesně ta písnička, u níž si vybavíte slunečné kalifornské pláže plné skateboardů a vypuštěných bazénů. Ostatně přesně v tomto duchu Wolfhookeři ještě pár měsíců před vydáním alba singl doplnili o povedený videoklip. Písnička parádně graduje zběsilým sólem Ronyho Janečka, který se na desce vůbec hodně vyřádil.
Pozornost na sebe strhává pátá skladba Free Your Mind, a to díky účasti Redzeda, který si s John Wolfhooker střihl svou vůbec první „metalovou“ kolaboraci. Redzedův ječák ve stylu Ozzyho
Osbourna do tvrdší skladby pěkně vplul, přesto mi připadá, že pro tak speciálního hosta si John Wolfhooker mohli připravit instrumentálně zajímavější skladbu. Hodně pasáží se zde opakuje a písničce dodává na zajímavosti především závěrečný breakdown s lehce blackmetalovým řevem.
Když už jsem si myslel, že se deska v druhé půlce definitivně zlomí do tvrdší rockmetalové polohy, John Wolfhooker mě opět vyvedli z omylu. Skladby jako Addictionary, Ice Queen nebo Paper Hearts hodně koketují s popovými prvky. Emotivními party zejména po zvukové stránce hodně baví, ale v kontextu celé desky jejich zařazení úplně nerozumím. Navíc se mezi ně vklínila i nejtvrdší skladba desky Kingdom Fall, která poklidnější náladu rozbíjí zatěžkanými kytarami a místy až brutálním vokálem. Výsledkem je pocit nejednoznačnosti.
Té ještě přidává závěr desky se songem Cobalt Blue, v němž se objevuje druhý host, japonský rapper Judicious Broski. Ve skladbě, která experimentuje s elektronickým soundem, jeho hlas zazní jen v samotném závěru, a to ještě v tak nevýrazné formě, až mi to připadá jako nevyužitá šance.
Z alba je znát, že John Wolfhooker šli především po chytlavých singlech než v duchu koncepčně promyšleného celku, který by od začátku do konce nabízel přechody a emoční zvraty. Dokonce ani po stránce zvuku mi jednotlivé části nepřipadají sjednocené, a kdybych kapelu neznal, řekl bych, že je to spíš best of výběr než řadové album. Samy o sobě totiž písničky z The New Past zní povedeně.
Verdikt 78%
Hudební otevřenost a soustředění na singly John Wolfhooker trochu svázalo nohy. Stanovení konkrétnějšího hudebního směru by jim jistě prospělo. Na druhou stranu si i díky experimentům John Wolfhooker nadále drží nálepku jedné z nejoriginálnějších skupin domácí rockové scény.