Devatenáctá studiovka a takový nářez! Iggy snad ani nestárne, kmotr punku válí jako zamlada a předvádí se snad ve všech polohách, v jakých jsme ho během kariéry slyšeli, ba dokonce jako kdyby si chtěl ještě přihodit něco, co si zatím nezkusil. Every Loser je ukázkový Iggy: glosátor, provokatér, trochu mravokárce, trochu komik. V textech si občas vyřizuje účty s někým, kdo ho naštval, jindy naopak míří na celou společnost a vypichuje přetvářku, sobeckost, rozmazlenost a řadu dalších symptomů současného světa.
V textech je Iggy věcný a trefný, snadno mu rozumíme a ztotožníme se s jeho emocemi. Ale ještě větší zážitek přináší textařská stránka v momentech, kdy začne tu svou chraplákovou deklamaci. Jako vypravěč je Iggy odzbrojující a já bych si přál, aby někdy načetl nějaké audioknihy.
Pak je tu samozřejmě ten druhý Iggy, nasupený pankáč, co chce pěkně od plic celému světu říct, co si o něm myslí. A taky že to tu udělá, „fuck“ se na Every Loser ozve snad sedmdesátkrát a nikdy, skutečně ani v jednom jediném případě, není to slovíčko použito jen tak z plezíru jako laciná přisprostlá výplň. Nikdo v branži neumí „fuckovat“ tak elegantně jako Iggy.
A co muzika? Tady Iggy samozřejmě nezklamal, ale je možné, že se budou fanoušci rozcházet v názoru na vývoj z posledních let. Iggy totiž dokazoval, že rozhodně nehodlá pořád zpívat to samé dokola, ba co víc, dokonce chtěl dělat něco úplně jiného. Préliminaires, Après, Post Pop Depression i Free jsou výtečné desky, pro Popa bezpochyby autorsky osvobozující, ale Iggy na nich spíš experimentoval, chtěl hlavně bavit sám sebe bez ohledu na to, co si budou fanoušci myslet. Every Loser je v tomto směru úplně opačná nahrávka, tady zase skáče rovnou po hlavě mezi lidi do kotle.
Je to retro deska, už úvodní Frenzy, vydaná jako první singl, je tak ryzí návrat k proto punku, že to snad ani věrněji udělat nešlo. Ideální otvírák a bezpochyby to bude jeden z vrcholů Iggyho koncertů v následujících letech. A podobným způsobem věrné a přirozeně podané nostalgie bychom mohli postupovat skladbu za skladbou. Je tu post punk, new wave i starý dobrý bigbít jak z jukeboxu v motorkářském baru.
Navíc je to všechno fenomenálně zahrané. Není divu, když kapelu tvoří Duff McKagan z Guns N‘ Roses, Chad Smith z Red Hot Chili Peppers a jeho bývalý parťák, kytarista Josh Klinghoffer. A do toho se protočí řada hostů, zabijáčtí bubeníci Travis Barker a dnes už zesnulý Taylor Hawkins, kytaristé Dave Navarro a Stone Gossard a řada dalších muzikantů podobného formátu. Ti všichni tu hrají jako o život. Bodejť by ne, asi každý z nás, kdo by měl možnost dělat ve studiu Iggymu doprovod, by do toho řezal hlava nehlava. Slyšet tuhle partu s Iggym za mikrofonem je zážitek.
Samozřejmě, můžeme to odmávnout s tím, že producent Andrew Watt takhle prostě točí. Model „legenda u mikrofonu a hvězdní kámoši za zády“ úspěšně aplikoval už na deskách Eddieho Veddera nebo Ozzyho Osbourna. Až jsem si při poslechu říkal, jak dlouho tohle ještě bude Wattovi procházet? Stává se totiž předvídatelným producentem, a to nemůže fungovat věčně. Ale zatím mu to vychází skvěle.
Every Loser je výborná deska. Iggy na ní bez přehánění omládl a je vidět, že si s Wattem vzájemně rozumí. A rozuměla si i kapela ve studiu. Všechno tu do sebe skvěle zapadlo a Every Loser bude v rámci rockové scény patřit nejen mezi první, ale také mezi nejlepší nahrávky roku.
Verdikt: 90 %
Výtečná deska, na které Iggy servíruje přesně to, kvůli čemu ho všichni milují. Vzadu ho jistí báječná kapela a není tu jediná píseň, která by zněla jako vata.