Obrázek k článku RECENZE: Depeche Mode přemýšlí  o smrti. Temně rostou  s každým poslechem
| Jarda Konáš | Foto: Anton Corbijn (Sony Music)

RECENZE: Depeche Mode přemýšlí o smrti. Temně rostou s každým poslechem

Album Memento Mori už od oznámení budilo zájem. Nejen že jde o první studiovku po šesti letech, zároveň představuje novou kapitolu Depeche Mode bez zesnulého Andyho Fletchera.

Po vydání pilotního singlu Ghosts Again bylo velmi zajímavé sledovat na sítích reakce fanoušků. Někdo byl nekriticky nadšený, další to odmávl s tím, že čekal víc, třetí jen pokrčil rameny a byl rád, že Depešáci mají venku něco nového. Stejný přístup nejspíš čeká i celou desku, protože Memento Mori rozhodně nehraje nic na jistotu, naopak. Jde o album smutné, zadumané, hluboké a podvolilo se tomu i celkové tempo. Poslech jedné skladby za druhou připomíná křížovou cestu. U každé se dá zastavit a rozjímat nebo jít klidně dál a všechnu tu krásu i zamyšlení v sobě nechat doznít až na samotném konci.

Je pravda, že Ghosts Again není nijak zvlášť silný singl, který by obstál v konkurenci toho, co se dnes v rádiích hraje. A protože zároveň ze všech skladeb nejlépe naplňuje singlová měřítka, můžeme už teď říct, že žádné velké hity se nekonají. Jenže o ně tu evidentně od začátku vůbec nešlo.

Gahan s Gorem prý měli základy materiálu na album hotové ještě dřív, než došlo k smrti Andyho Fletchera. Ten odchod, jeho dozvuky a myšlenky, které ve svých přátelích vyvolal, jsou přesto cítit téměř z každé skladby. Memento Mori je temná, smutná deska, kde si duo Gahan–Gore klade ty nejtěžší a nejzásadnější otázky našeho života: co se stane, až to přijde? Budeme připraveni? Budou připraveni naši blízcí? Smrti se zde nijak nevzdoruje, není odmítána ani odsunována v rockerském duchu: „Proč to řešit, když je pořád mejdan?“ Není ani reflektována rutinním vzdycháním „už se kácí v našem lese“. Je tu od počátku přijata jako hlavní motiv alba, jako cosi, s čím už musíme nedílně počítat, a je jen na nás, jak se ve zbývajícím čase připravíme na ten moment, až to přijde.

Výše zmíněné může znít jako zbytečně depresivní výklad, ale Memento Mori zkrátka tyto těžké otázky na posluchače přenese. Což ještě umocňují texty, které jsou z Gahanových úst klasicky srozumitelné na první poslech, ale zároveň v sobě obsahují hloubku, sdělení a úvahy mezi řádky. To je jeden z důvodů, proč Memento Mori vyžaduje od posluchače čas. Během prvních několika poslechů nejde rozhodně zachytit všechno.

To samé platí i pro hudbu, která se nijak nevrací ke kořenům a používá ty nejmodernější synťáky a aranže, zároveň je to v jádru tak čistý synthpop a new wave, že by Memento Mori klidně zapadla mezi desky z druhé půlky osmdesátek. Technicky a produkčně by zněla jinak, to ano, ale to autorství je tady stejně bytelné a nezaměnitelné. Jen to na povrch probublá postupně, něco na první, něco na desátý poslech.

Není to dokonalé album. Někomu budou chybět hity, někdo se nepřenese přes to těžké téma, které tu skutečně na posluchače padne jako deka, a raději se rychle vrátí ke starším nahrávkám. Stejně tak se v tuto chvíli nedá moc odhadnout, co Depeche Mode vydrží v setlistech do příštího či přespříštího turné, osobně tipuju, že toho moc nebude. První polovina desky zní navíc opravdu poněkud monotónně, teprve s Caroline’s Monkey se Depešáci melodicky trochu víc odvážou a Gahan se z truchlícího pozůstalého změní zpátky v toho nevyzpytatelného našeptávače, co dokáže silou hlasu svádět někoho na scestí, někoho ke vzrušení. Zbytek tracků už se hudebně trochu víc rozhýbe, je melodicky i rytmicky rozmáchlejší, ale ne moc. Pořád je to svým způsobem pietní deska, která jako kdyby ke konci jen naznačovala, že příště už se nám snad zase bude dýchat líp.

Memento Mori je fascinující nahrávka. Táhne ji silné téma značící pravděpodobně nejvýraznější předěl v historii kapely. Je těžká, místy drásavá, a proto pro řadu lidí možná trochu náročná na poslech, rozhodně náročnější než většina starších alb Depeche Mode. Ale takový je už holt život, jsou chvíle, kdy jím bezstarostně kráčíme kupředu, a občas i momenty, kdy se musíme posadit ke stolu a s ustaranou hlavou v dlaních přemýšlet, co dál, jak se s tím vyrovnat a nabrat síly do dalších dní. Gahan a Gore si tento okamžik nedávno prožili společně a přetavili ho do nahrávky, jaká se už u nich možná nebude nikdy opakovat.

Verdikt 85%

Silné temné album plné vážných myšlenek. Logicky tak nenabízí moc hitů, ale je nepřehlédnutelné a nezpochybnitelné coby milník v životě kapely.