Obrázek k článku RECENZE: Nad fracky Deaf Heart se vznáší Falco. Hity jsou, rozpaky také
| Josef Vlček

RECENZE: Nad fracky Deaf Heart se vznáší Falco. Hity jsou, rozpaky také

Deaf Heart jsou jednou z nejnadanějších českých anglicky zpívajících kapel a Curse of the Sophomore Album je jejich druhá deska. S délkou pouhých 26 minut a formátem dvou až tříminutových písní je snadno stravitelná, a tudíž nenudí. Má všechno, co má mít, dokonce i skladbu aspirující na hit, ale s každým poslechem roste u recenzenta pocit rozpačitosti.

S první písničkou jásot. Cinknutí, pak parádní basový riff a následně něco jako Depeche Mode v polovině osmdesátek. Thomas Lichtag přes filtr. A pak následuje Be Gone, nejlepší skladba desky, svižné tempo, typické pro britpop. Člověk má sice pocit, že už podobné „vyprávěcí“ skladby mockrát slyšel, ale je to prostě krásná a úhledná osmdesátka/devadesátka překlopená do současnosti. Třetí skladba Other World – je znát, že pánové rádi kráčí ve stopách Bowieho. Taky docela pěkný kousek, ale už v něm cítíme něco divného.

To se projeví hned na dalších písních – monotónní dutý zvuk bicích válcuje skladby, které jsou si kvůli němu podobné jak vejce vejci. Bicí nástroje jsou vytažené až tak moc do popředí, že na sebe strhávají příliš pozornosti. Svými jakoby výstřely válcují občas i zpěváka. Tohle je fakt hudba pro hluchá srdce. Na druhou stranu, kdybychom přistoupili na to, že Deaf Heart jsou čisté retro, mohla by kapela argumentovat tím, že takhle často vypadal hudební doprovod v půlce osmdesátek, když letěly elektrické pady. Například Falco. Píseň Calling je s jeho prvními hity dost příbuzná. Jenže i u Falka to bylo pečlivě odvážené, zatímco tady je to přepálené.

Přitom kapele nechybí invence. Be Gone není jediná zajímavá skladba. Deaf Heart jsou melodicky nápadití a za některé jakoby novovlnné momenty by je Ivan Král poplácal po ramenou. To by mimochodem byl pro Deaf Heart ideální producent. Čtveřice je zajímavá (až na ty bicí) i aranžérsky, mají evidentně hodně naposloucháno zejména z anglické scény. Navíc se snaží nejen o gradaci skladeb, ale i celku. I Am the Sword se sice uhlazenému stylu jejich písní svou neopsychedelií vymyká, ale jako vyvrcholení kolekce devíti písní je na správném místě. Najdete v ní krásný moment, když oproti megafonovému sólovému hlasu nastoupí dramatický sbor.

Strategie anglických vydavatelství v době vrcholící nové vlny bývala jednoduchá: Smlouva na pět alb. První spíš na blind, co kdyby se to u publika chytilo. Druhé na kvalitu, aby zaujalo alespoň kritiku. Třetí na byznys. Když se to bude prodávat, tak do ní stojí investovat dál. A když se třetí deska neprodávala, vydalo se ještě jedno koncertní album a kompilace „největších hitů“. Deaf Heart se svou druhou deskou splnili očekávání kvality, i když s lehce odřenýma ušima. Ne že by na jejich albu nebyly nápady, ale je na ní cítit uspěchanost a nedozrálost, zvláště ve studiové práci. Chtělo to víc času, odstup a nechat věcem jejich čas.

Verdikt: 65 %
Deaf Heart dokazují, že mají naposloucháno a umí složit rockovou písničku, dokonce i hit. Jejich druhé album by ale zasloužilo větší producentskou péči. Zatím jsou pořád na půl cesty.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.