Na úvod je třeba říct, že pokud si sebou Ben Cristovao táhl z minulosti nějaké hejtry (kteří v éře singlů jako Na zdraví nebo Bomby mohli pálit ostrými), dotyční by při poslechu Spektra mohli konečně změnit názor. Jde totiž o silné album plné zajímavých a velmi dobrých skladeb, jehož celkovou úroveň pomáhají zvedat i přizvaní hosté.
Když se vám na desce sejdou David Koller, Richard Müller, Anna Veverková, fiedlerski, Jan P. Muchow, Mirai Navrátil nebo Annabelle, tak to zkrátka nemůže dopadnout blbě. Ben Cristovao se navíc vrátil ke kytarám, se kterými si dřív zablbnul na EP JENTAK, a sednou mu výborně. S kapelou za zády a hutnějším rockovým zvukem je to úplně jiný Cristovao, než jak ho známe z jeho virálních hitů. A je zábava tu proměnu poslouchat.
Škoda, že k tomu furt píše stejné texty. Cristovao celou kariéru střídá dvě tváře, starého klátiče a pátrače po femme fatale, a pokračuje v tom i na Spektru. Solidní kytarový otvírák Vedle tvý mamky (Motherf*ucker) je o tom, jak si ho domů přitáhne jedna dívka a on skončí s její mámou. Taktéž Kartáček by měl slušně nakročeno k tomu oslovit publikum zvyklé na klubový rock, ale ta bůhvíkolikátá varianta textu o dotěrné fanynce potenciál podkopává. A do třetice podobný případ: když v našlápnutém duetu s Kollerem Dokonalý pár slyšíme „chtěl bych za tebou jít / chtěl bych u tebe být,“ trochu zamrzí, že tohle gymplácké rýmování pánové nepřenechali raději Argemě.
Cristovao zůstává signifikantní i jako zpěvák. Češtinu a frázování si ohýbá stále stejně volně jako na předchozích deskách, a koho to tahalo za uši, ten bude mít problém i na Spektru. Na druhou stranu, v posledních letech se ukazuje, že Cristovao češtinu neprznil, jen předběhl dobu a jako první pracoval s formou, do níž se náš jazyk u nejmladší generace hudebníků vyvinul.
Síla Spektra spočívá především v tom, že každá skladba dokáže zaujmout sama o sobě, nic tu není jen tak do počtu nebo na jedno brdo. Je tu svižný party song Krásnej den s Paulie Garandem, vyklidněná bossa nova Člověk s Annou Veverkovou, Nekonečno s Richardem Müllerem je dramatické finále. Pozor, tak silné závěrečné skladby bývají na mainstreamových deskách raritou.
Elektronická Múza v produkci DollaPhilla svým tanečním tempem přesně uprostřed alba příjemně zpestřuje kytarové pojetí alba… A tak bychom se mohli zastavit nad každou skladbou. Není tu žádná vata a ta půlhodinka uteče jak nic.
Spektrum je, alespoň z mého osobního pohledu, nejlepší Cristovaova deska. Je dobře, že na kytary nezanevřel a vrátil se k nim nyní s plnou parádou. Kéž by mu to vydrželo, nový repertoár má potenciál oslovit publikum, které ho doteď ignorovalo, a dostat zpěváka třeba na úplně jiná pódia, než na jaká byl zvyklý. Otázka samozřejmě je, zda si to přeje. Ten Eden, kam má zamířeno, totiž přeci jen vyprodávají jiné písničky…
Verdikt: 80 %
Výrazný posun ve zvuku i repertoáru Cristovaovi sedl na výbornou. Sice se nevymotal ze staré image a okoukaných textařských postupů, ale hudebně je Spektrum zábavná deska plná nadprůměrných až vynikajících skladeb.