O Beabadoobee jsem se poprvé doslechl někdy kolem roku 2017 při poslechu jejího až demáčového singlu Coffee, na který jsem narazil v práci při prodírání se databází hudby pro sestavování playlistů a hledání zajímavých novinek v mé oblíbené škatuli indie popu a folku. Sympatická sedmnáctiletá holka mě zaujala svou jemnou barvou hlasu a příjemnými chytlavými melodickými songy, které zpočátku prezentovala v podstatě jen se svojí akustickou kytarou. Zároveň je nepřehlédnutelná díky filipínským kořenům, pihaté tváři a v posledních letech i bohaté aktivitě na sociálních sítích, která u současné mladé generace patří ke klíčovým způsobům, jak o sobě (a své muzice) dát vědět.
Beabadoobee se začala pomalu transformovat v kapelní verzi a troufnu si říct, že zlom přišel se singlem She Plays Bass (2019), resp. EP Space Cadet, které přineslo i svěží stejnojmenný hit. Rok nato (2020) vyšlo regulérní album Fake It Flowers. O dva roky později se již slušně rozjetá Beabadoobee přihlásila s albem Beatopia, které přineslo opět pár velmi slušných zářezů – parádní singl See You Soon nebo bossa nova pecku The Perfect Pair. Dvouletý interval dodržuje a rok 2024 přináší desku This Is How Tomorrow Moves.
Pamatuju si, jak jsem si před pár lety říkal, jestli se někdy odehraje návrat devadesátek. Ne že bych po něm hudebně toužil. Považuju devadesátá léta v mnohém za klíčová, ale jako dítě devadesátek mám pocit, že jsem dostal opravdu dost a v pravý čas. Naprosto si uvědomuju, co všechno věk mládí krátce po revoluci zejména v objevování hudby nadělil a zároveň jsou věci, které jsou prostě naprosto poplatné pouze době, v níž se děly. Proč tahle úvaha u desky holky, které je dneska 24 let? Nevím, jestli to bylo i obdobím covidu, které vlastně zasáhlo i obě předchozí desky Beabadoobee, ale návrat devadesátek, jak v hudbě, tak i v módě, tu najednou byl všude kolem. Možná si lidé dělali pořádek v šatníku i hudebních sbírkách a generace, která je dětmi dětí devadesátek, najednou začala, alespoň v indie a pop-rockovém ranku, znít a vypadat velmi povědomě.
Beabadoobee a její kapela se k 90’s zvuku hlásili vždycky tak trochu chytře. V jejich nahrávkách byla slyšet spousta pravděpodobně dobře vymyšlených i spontánních odkazů, ale celkový zvuk šel zároveň s dobou. Rozhodnutí spolupracovat na novince s Rickem Rubinem proto zní vcelku logicky. Rubin je na jednu stranu starší pán, ale i legenda, která se producentsky dotkla hromady zásadních desek. Přestože není ani muzikant, ani zvukový inženýr, i zvuková úroveň nahrávek, na kterých pracoval, je v jeho vizi, dá se říci, prioritou. Zároveň se například snaží nepoužívat efekty na zpěv, což mu právě v případě Beabadoobee jde na ruku, protože Beatrice disponuje čistým a dobře rozpoznatelným vokálem.
Beabadoobee se toho nebojí a na novém albu servírují rovnou čtrnáct nových písní. Na první poslech má člověk u hlášky typu „Beabadoobee s producentem Rubinem dospěla“ pocit, že to znamená, že ztratily hitovost a tah. Ale už po třetím poslechu si člověk užívá lehkost, pestrost a určitou čistotu alba. Na druhou stranu Beatrice ve spojení s novinkou mluví o inspiraci Taylor Swift, takže pocit, že forma sem tam možná zvítězila nad „feelingem“, zase úplně lichý být nemusí.
Verdikt: 72%
Třetí deska Beabadoobee rozhodně stojí za poslech, může vám zpříjemnit (nejen) letní cesty, inspirovat vás v tom, jak dneska dělat příjemný indie pop rock s vědomím souvislostí a historie. A to nemluvím o věkové generaci Beabadoobee. Ta si určitě bude a už i užívá její tvorbu naplno jako jednu z kapel svého mládí.