Rapper Post Malone, rodným jménem Austin Richard Post, je znám svou hudební otevřeností, a skalní fanoušky tak zřejmě příliš nepřekvapilo, že jeho pátá studiovka je zase v něčem jiná. Rozhodně lepší, než když interpret nahraje pět stejných desek po sobě a jede pořád stejnou notu. Post Malone tentokrát nahrál svou možná nejosobnější desku, ale v porovnání s předchozími chybí chytlavost a působí nedotaženě.
Osmadvacetiletý Američan tentokrát více zaexperimentoval s akustickou kytarou, kterou vložil do popových základů nových písní. Ve výsledku tak nahrávka působí skoro až jako americký country pop s lehkým nádechem rocku. Její atmosféra je však dosti zádumčivá a Post Malone se na ní otevírá více než kdy předtím.
Musím konstatovat, že na mě album zpočátku silně zapůsobilo. Post Malone má cit pro dynamiku a emoce. Úvodní skladbou Don’t Understand ihned dává najevo, že kytarové písně ve stylu Eda Sheerana mu zdaleka nejsou cizí. Pocit z ryze akustické desky se však záhy ztrácí se skladbou Something Real, kde už jsou slyšet pro Malonea příznačné temnější instrumentální podklady. Působivý je především sborový chorál, který povyšuje atmosféru skladby. Nejzábavnější kousek alba!
A to dokonce více než následná Chemical, kterou Post Malone odhalil společně s klipem ještě tři měsíce před vydáním a dala by se nazvat vlajkovou lodí nahrávky. Zejména chytlavý a taneční refrén tady dobře funguje, jen si právě u ní říkám, kam vlastně touto deskou Malone míří. S následnými skladbami jako Novacandy a Too Cool to Die pak přichází ještě více melancholická pasáž desky, která je zcela očividně ovlivněna syntezátorovým soundem z osmdesátek. Zde už je jasné, že místo koncepční desky, jež funguje jako celek, se spíše jedná o nahrávku plnou osobních singlů, ve kterých se Post Malone vypořádává se svými démony.
To by nebyl až takový problém, kdyby album ve své druhé půlce nepřešlo na akustickou vlnu, jíž dominuje především kytara a lehce zádumčivý, až ufňukaný zpěv. Vlastně mi zde připadá, jako by se jednalo o úplně novou desku, která už není tak zajímavá. Kytarovky jako Buyer Beware, Landmine nebo Green Thumb zde přecházejí jedna po druhé a já v nich už trochu ztrácím koncentraci. Deska má necelých 52 minut, což je pro album poměrně standardní délka, ale závěr se mi zdá až nekonečný. Málo dynamické skladby v závěru uspávají a nepřinášejí celkem už nic zajímavého, což je ve výsledku velká škoda.
Možná by nebylo od věci nahrát vyloženě akustické album, které si posluchač pustí s jasným záměrem. Výbušnější úvod desky v druhé půlce zcela vyčpí a Post Malone už ničím dál nepřekvapuje… nepomůže ani píseň Texas Tea, jež akustickou vatu druhé půlky desky rozbíjí nakopnutým beatem.
Oproti posledním dvěma deskám Hollywood’s Bleeding (2019) a Twelve Carat Toothache (2022) se Post Malone posunul od melancholického rap popu do jasnější country roviny, kterou se pokusil skloubit ještě se zbytkem inspirace z posledních desek. Místy tak nahrávka působí jako míchání jablek s hruškami. Jistě, třeba i mnohem tvrdší interpreti si své nahrávky proloží několika akustickými vložkami. Jenže tady vlastně nevím, jestli se jedná o akustickou desku plnou kytarovek k ohni, či nikoli.
Verdikt: 63%
Austin je ukázkou kytarového popíku se zachovanou atmosférou trapových nahrávek, které jsou pro Post Malonea příznačné. Deska chytne začátkem a nápaditými instrumentálními formami. Ve svém akustickém závěru však doplácí na určitou jalovost a nezáživnost jednotlivých písní.