Podle Jana Bartoše se protagonisté inspirovali blízkým vztahem autorů, narozených navíc ve stejném roce 1770. Kromě svědectví o přátelství je ale album tak trochu i svědectvím dobového stylu: o Beethovenově „Císařském“ koncertu se s oblibou říká, že stojí na pomezí klasicismu a romantismu. Podobné tvrzení lze ovšem vztáhnout i k jedinému Rejchovu klavírnímu koncertu.
Tento styl se protagonistům povedlo vystihnout skvěle. Petr Popelka vede oba své orchestry inspirativně, zároveň ale dost pevně. Do nahrávek vtiskl svůj cit pro detail, podepřený znalostí partitury a kontextu i neomylným muzikantským instinktem. Rejchův koncert hrál SOČR pod jeho taktovkou s noblesou, ne však se zdrženlivostí: různé skladebné hříčky vykreslují rozhlasoví symfonici s notnou dávkou radosti. V Beethovenově koncertu pak Vídeňští symfonikové předvádějí především vysoce kultivovaný, hladký, kompaktní zvuk. I tady funguje spojení s Petrem Popelkou bravurně. Výsledek je mnohovrstevnatý, odhaluje nádherná zákoutí partitury a dovede být intenzivní i vzdušný zároveň: příkladem je úvod druhé věty.
Skvěle si oba orchestry a dirigent rozuměli i s Janem Bartošem, který se obou sólových partů ujal s lehkostí a precizností. Je fascinující slyšet, kolik nuancí v artikulaci či dynamice dokázal najít, aniž by přeskočil mantinely stylu.
V Beethovenově koncertu se k těmto odstínům nápadně přidává i rozmanitost výrazů. Bartošův tón má na albu typickou plnost, ovšem i s potřebnou „špičkou“, která těmto koncertům pozdního klasicismu sluší. Obzvlášť to vyniká v melodické lince nad hlavní melodií, která zní v nahrávce skutečně velmi jasně.
Verdikt
Album, které kromě jiného obsahuje první nahrávku úplné verze Rejchova koncertu, se stává i dokladem o výjimečnosti dvou českých uměleckých osobností s nezvyklou hudební inteligencí.