Na pódium si Radima Hladíka ostatní muzikanti nezvali tak často, jak by si člověk myslel, protože mnozí se obávali, že by je převálcoval, ale zato v jeho diskografii najdeme několik zajímavých studiových spoluprací. Do desítky nejlepších se už bohužel některé parádní kousky nevešly, třeba Get Down from the Tree s Viktorem Sodomou a Matadors nebo Šaty z šátků s Leškem Semelkou. Ale i tak se snaží naše probírka zachytit to, co bylo na Hladíkovi fascinující. Jistě, dokázal zahrát všechno, ale vždycky přitom zůstal Radimem Hladíkem.
Vladimír Mišík
Slunečný hrob, 1969
Díky Pelíškům se ze Slunečného hrobu stala jakási hymnická píseň, odkazující na první fázi okupace z roku 1968. Mišík ji sice zpíval už od roku 1968, nejdříve s anglickým textem Sunny Grave, ale natočil ji až o rok později. Vyšla teprve v roce 1970 na albu debutu Blue Effectu Meditace. Hrdina Pelíšků Michal Šebek ji tedy nemohl znát, leda by chodil na koncerty do pražských klubů. Hladíkovo sólo patří k nejkrásnějším, ale také nejcitlivějším, které česká rocková hudba pamatuje. I po třiapadesáti letech je v něm cítit stesk, který vychází z textu brzy po vydání desky emigrovavšího Jiřího Smetany.
Karel Gott
Ó mami dík (Mammy Blue), 1971
Tohle je velký bizár! Mammy Blue byla největší evropská odrhovačka roku 1971, nejčastěji hraná v provedení francouzské skupiny Pop-Tops. Gott na popularitu skladby rychle zareagoval – české verze světových hitů v té době vznikaly obvykle nejméně půl roku po tom, co už ve zbytku Evropy vyšuměly. Bohužel, Gottova rychlost nebyla na místě, protože následovalo půlroční zpoždění související s různými hodnotícími komisemi Supraphonu a s pomalými výrobními lhůtami. Jak se k téhle skladbě naskytl Radim Hladík, je nevysvětlenou záhadou. Ale je fakt, že špičkoví rockoví sólisté si ve studiích Supraphonu tu a tam rádi přivydělali nějakým záskokem. Hladík přijde na řadu až v poslední půlminutě písničky a předvede zajímavé sólo, jakési zrychlené, elektrifikované flamenco.
Jiří Stivín
Návštěva tety Markéty, vypití šálku čaje, 1970
Původně šestiminutovou instrumentálku známe z Hladíkova profilového alba jen ve zkrácené třiapůlminutové verzi, která obsahuje jen jeho sólo. Původní verze pochází z hudebně revolučního a dnes neprávem opomíjeného alba Conjunctio, na němž se sešli členové skupin M. Efekt a Jazz Q, s nimiž tehdy ještě hrál Jiří Stivín. Stivínovu sólu patří ta druhá, odstřižená část skladby. Škoda, vzájemný respekt obou muzikantů je na původní verzi přímo učebnicový. Jinak je to skvělý příklad, že Hladík dokázal hrát i jazz, a dokonce improvizovaný free jazz, v jehož duchu je celá deska natočena.
Marian Varga a Pavol Hammel
Smutná ranná električka, 1972
Marian Varga a Radim Hladík si vždycky skvěle rozuměli. Jejich společná koncertní vystoupení patřila k největším okamžikům českého prog rocku sedmdesátých let. Když spustili Donovanovu Season of the Witch, celý sál nad tím hudebním dobrodružstvím jen kulil oči. Skvělé jsou i jejich studiové nahrávky, na nichž participoval jako autor a zpěvák ještě Pavol Hammel. Smutná ranná električka pochází z vynikajícího alba Zelená pošta, plného neuvěřitelné muzikantské krásy. Na Električce si Radim Hladík počká, až se Varga se svými hammondkami vyřádí a pod depresívním textem nastartuje další ze svých velkých sól, kterým smutek celé písně ještě vygraduje. Není bez zajímavosti, že text téhle písně napsal tehdejší slovenský komunistický ministr kultury Miroslav Válek. Ano, na Slovensku to bylo tehdy trochu jinak než v Čechách.
Jazzový orchestr Československého rozhlasu, dir. Kamil Hála
Je třeba obout boty a pak dlouho jít, 1973
Další experiment Modrého efektu, dvě společná alba Nová syntéza s tehdejším nejlepším českým jazzovým bigbandem patří k základním deskám české jazzrockové vlny. Desetiminutovka je známá úvodním, často citovaným začátkem textu „Vítej nám, vítej nám“, jenž zpívá po Mišíkovi nastoupivší zpěvák a varhaník Lešek Semelka. Většina skladby je postavena na dialozích Radima Hladíka a mohutně znějícího big bandu. Hladík měl tuto skladbu moc rád, a v pozdějších letech ji hrál s Blue Effectem dokonce v akustické verzi. Původní verzi s orchestrem hrál před kamerami Československé televize na Bratislavské lyře. Hlasatelka ji tehdy uvedla škrobeným hlasem ve slovenské podobě: „Treba obúť topánky a pak dlho, dlho isť.“
Jaroslav Hutka
Stůj, břízo zelená, 1973
Hladíkova folková stránka. Těžko říct, zda ho víc bavily moravské lidové písně nebo spolupráce s Jaroslavem Hutkou. V každém případě byl citlivým doprovazečem při Hutkových vystoupeních po celou dobu jeho hraní v Československu a později po jeho návratu z vyhnanství i v Česku. Nikdo ho nikdy neviděl, že by se předváděl. Hrál jen to, co písnička vyžadovala. Stejnojmenné album vyšlo v roce 1974, ale brzy zmizelo z pultů. Petr Dorůžka o něm v dobové recenzi výstižně napsal: „O to větší údiv ve mně pak vzbudilo zjištění, že sbory se neskládají z pečlivě vybraných a secvičených hlasů, ale že zpívá Hutkovo obecenstvo (prý mívá mnohem lepší paměť na texty než sám zpěvák) a že ani při nahrávání kytary nebylo použito playbacku. (Hladíkova hra, která doprovází většinu skladeb, je mimochodem lahůdkou sama o sobě.) Takže role aranžéra tu byla do určité míry přenechána vzájemným reakcím zpěváka, hudebníků a obecenstva, což je pro písničkáře Hutkova typu ta nejšťastnější volba.“ Poté, co Hutka odešel do emigrace, album už nebylo reeditováno. Znovu vyšlo až 11. 12. 1989.
Oldřich Veselý
Ej, padá, padá rosenka, 1977
Klávesista Synkop 61 a vůbec klasik brněnské progrockové scény Olin Veselý hrál s Radimem Hladíkem v M. Efektu v letech 1976–1979. Natočil s ním dvě alba – Svitanie a Svět hledačů. Na prvním z nich hraje na basu Fedor Frešo z Collegia Musicum. Byla to z větší části instrumentální deska jen se čtyřmi skladbami. Uprostřed první strany se nachází jedna z nejpopulárnějších moravských lidových písní ve velkorysé hudební úpravě a s Hladíkovou exhibicí v průběhu celé šestiminutovky. Je to vlastně „Hutka naruby“ – elektrická kytara místo akustické a efektní sólování místo jemných kudrlinek doprovodu. Jinak u publika jedna z jeho nejoblíbenějších skladeb. A u Oldřicha Veselého taky.
Luboš Pospíšil
Kampa, 1989
Tohle je jedna z nejlepších písniček Luboše Pospíšila. Po stránce textu je v ní cosi blízkého písni Bitva o Karlův most Michala Prokopa. A to nejen po geografické stránce. Text obou skladeb totiž napsal Pavel Šrut. Škoda, že jich pro Hladíkovo uskupení nenapsal víc. Hladík pojal svůj part velmi efektně. Nejdříve dává mezi verše drobné vyhrávky – verš od verše o trochu delší a rozehranější, až se v závěru utká či spíše spřátelí se saxofonem a ve společném dialogu doběhnou do cíle. Přitom jako obvykle Hladík ctí zpěváka a dává mu plný prostor.
Dagmar Andrtová-Voňková
Oknem ven, 1997
Zvláštní devítiminutová lahůdka, která opouští rodné pole folku směrem do těžko definovatelných prostorů artificiální hudby. Trochu připomíná experimenty špičkových anglických folk rockerů ze sedmdesátých let. Je to blyštivý duet akustických kytar, psaný spíše pro koncertní akce než pro studiovou realizaci, ale právě studio odhaluje lehkost, s jakou se oba hráči vyrovnávají se složitou tektonikou kompozice. Pro Radimovo profilové čtyřalbum Má hra (1969–2018) prošla skladba editací, která ji trochu zahustila a přidala na energii.
Michal Hrůza
Probuzení, 2018
Je známo, že Radim Hladík v pozdějších letech skoro nic neskládal a objížděl republiku se starými peckami, ale když se naskytla příležitost, pomáhal mladým. Za mnohé mu mohou být vděční Chinaski, Ready Kirken, Walk Chock Ice a další. Shodou okolností všechno východočeské party. První verze této písně vznikla v roce 2003 pro nepříliš dobrý televizní film Kobova garáž (Hladík se v posledních dvaceti letech kromě nekonečného koncertování věnoval hlavně filmové hudbě) ze života v pasťáku za dob komunistického režimu. V roce 2018 ji pro kompilaci Má hra a pro koncert Pocta Radimu Hladíkovi otextoval a na staré základy nazpíval Michal Hrůza.
Co je to tam za prcka? Rozhovor Honzy Vedrala se Zlatou Hladíkovou čtěte zde.