To album je svým způsobem překvapivé. Katarzia na něm totiž úplně opustila elektroniku a taneční nálady, se kterými pracovala na předchozích nahrávkách. Na novince ji doprovázejí převážně klasické akustické nástroje – bicí Romana Víchy, kytary a občas synťák Petra Ostrouchova, basa nebo kontrabas Tomáše Lišky a klavír Kristíny Smetanové. V některých písničkách můžeme slyšet ještě třeba trubku Oskara Stenmarka (Piesok), Katarziinu flétnu (Dotyk) nebo lesní roh Radka Baboráka (Pohár mlieka). A v několika dokonce Katarziin hlas doprovází jen kytara Petra Ostrouchova.
Právě návrat ke kořenům klasické písničkové tvorby v kapelním podání podtrhuje texty a dává vyniknout jejich sdělením. Texty jsou v podstatě velmi intimní zpěvaččiny osobní zpovědi, pocity a tužby, velmi často o vztazích, a jsou poměrně melancholické a někdy až smutné. V titulním songu Šťastné dieťa zpívá: „Kde je tá rovnosť, o ktorú celý život bojuješ, aj tak ťa umlčí tým, že nemá záujem“.
V melancholické Hnev zase: „Nepatrí mi tento hnev, ja ho neživím a neprijímam, nebudem kričať, ja sa nebijem, ja objímam.“ A v závěrečné a nejenergičtější Dosť: „Si závislá na človeku, čo ti robí zle, akoby si nevedela povedať mu nie, závislá na človeku, čo mal byť pre radosť, akoby si nevedela povedať mu dosť.“
Hudebně i textově se jedná o album, po jehož poslechu jsem ještě několik minut zůstal sedět a vstřebával ho. Bude to silná nahrávka, která si vyžádá více poslechů a která nutí přemýšlet. Šťastné dieťa vyjde 6. října na značce Animal Music a v Headlineru se mu ještě určitě budeme věnovat.
Po poslechu alba jsem Katarzii hned položil několik otázek.
Na vašich předchozích řadových albech Antigona a Celibát nebo na seriálovém albu n5 jste spolupracovala s Pjonim nebo Oliverem Torrem. Hudba byla postavena na elektronických zvucích a někdy až tanečních náladách. Teď se vracíte k čisté písničkové formě postavené na klasických nástrojích. Proč?
Chtěla jsem dát Jonatánovi a Oliverovi volno. Ale ne, my jsme se s Petrem Ostrouchovem už dost dlouho domlouvali, že spolu uděláme desku. Ale já jsem to pořád rušila a až teď to konečně dopadlo. Řekla jsem si, že tyto písničky, které jsem psala převážně s klavírem, se k tomu hodí. A byla jsem zvědavá, kam je dostane. Nakonec jsem za to ráda a jsem mu za jeho práci hodně vděčná. Také jsem tu změnu chtěla i kvůli živému hraní. Elektronika je trochu jiná planeta a připadalo mi, že k ní v Česku a na Slovensku lidé ještě nemají tak blízko. Takže bych to zase chtěla zkusit s kapelou.
Mně osobně po prvním poslechu připadá, že ta sdělení a emoce obsažené ve slovech jsou takhle daleko působivější…
Abych řekla pravdu, já jsem o tom tak nepřemýšlela. Měla jsem období, kdy jsem se učila pracovat v Abletonu a bavilo mě skládat v počítači. Bavilo mě a vlastně pořád baví poslouchat elektronickou hudbu. Mám ráda techno a poslouchám takové dost hyperpopové věci. Ale v tvorbě je pro mě důležitý obsah a texty, ne forma. Často pro mě nejsou podstatné ani harmonie a melodie. Mě nejvíce zajímá, o čem to je. I proto jsem byla otevřená udělat s Petrem desku tímhle způsobem. Potom to zase třeba budu dělat jinak… Ale je pravda, že oproti albu n5, na které jsem psala hodně písniček pro seriál a nebylo se v nich možné úplně dostat do mojí hlavy, protože jsem se snažila napojit na nějaké jiné postavy a cizí příběhy, tady jsou texty hodně osobní. Posluchač se jejich prostřednictvím dostává k tomu, co osobně prožívám a jak přemýšlím.
Texty nejen že jsou hodně osobní, ale jsou povětšinou melancholické a někdy i vyloženě temné. Mám pocit, že v nich chybí trocha nadhledu, na který jsme ve vaší předchozí tvorbě byli zvyklí. Zdá se mi to?
Je to pravda. Z počátku mě možná chvíli i trochu mrzelo, že texty nemají víc nadhledu, že v nich není humor, ale současně si říkám, že když jsem je v těch situacích takto psala, tak to nějaký smysl má. Jen doufám, že témata, která jsou někdy opravdu docela těžká, lidi úplně nezdeptají. Já, jak jsem tady v Čechách už deset let, jsem nabyla dojmu, že tady lidé spoustu věcí obrací v humor. A já to mám také ráda. I na koncertech mezi písničkami si ráda z těch věcí trochu dělám legraci. Tragičnost je podle mě možná v něčem známka slovenské nátury. Vždyť i ty naše pohádky jsou takové temné. A mě baví si hrát s hranicí mezi tím, kdy je to ještě černá komedie a kdy už je to jenom černé.
Použila jste slovo smysl. Vaše texty jsou už dlouhodobě hodně cílené na různé životní situace, na postavení žen ve společnosti, rovnost partnerů ve vztahu a podobně. Je na to vůbec česká a slovenská společnost připravená?
Já nevím, ale mně někdy připadá, že já zapisuji to, co hodně lidí kolem mě žije. Nevím, zda jen v mojí generaci, ale myslím, že jsme to právě my, lidé po třicítce, kteří se snaží zorientovat ve všech vztazích, které se v poslední době hodně transformovaly. Že my jsme ti, kteří určujeme, jak to teď bude. Pro mě je fajn to s lidmi sdílet, protože mám pocit, že mnozí lidé okolo mě přemýšlí o stejných věcech a dostávají se do stejných situací. Podle mě tedy má smysl sdílení pocitů a myšlenek. Pokud budu mluvit jen za sebe, když věci pojmenuji, získám pocit, že už jsou za mnou, že jsou vyřešené a že se mohu někam pohnout.
Ještě poslední otázka. Předpokládám, že po vydání alba budou i koncerty. Budete je hrát s plnohodnotnou kapelou?
Ano, budu zase hrát s kapelou. Právě včera jsme se o tom bavili s bubeníkem a on navrhoval, že bychom mohli mít nějaké zvuky bicích v padu Roland SPD-SX. Ale ne, budeme používat čistě akustické nástroje. Fakt nebudeme mít žádné počítače ani nic elektronického, snad kromě synťáků. A ty možná budou také analogové. Chci zkusit opět hrát takto a poskytnout posluchačům zase jiný typ hudebního zážitku. A těším se na to.