Nejprve malá osobní vzpomínka. Mohlo mi být tak dvanáct nebo třináct. Na rodinné dovolené v jižní Francii jsem u stánku s kazetami přemluvil rodiče, aby mi koupili In Utero. Fascinoval mě ten morbidní obal, navíc Nirvana, tu nosili na tričkách kluci z vyšších ročníků, to bude určitě super kapela, říkal jsem si tehdy. Můj kontakt s rockovou hudbou byl letmý, od rodičů jsem znal hard rock, od spolužáků Offspring a tím to haslo. A když jsem pak v autě na cestě z dovolené vytáhl walkmana a vložil kazetu s In Utero, otevřel se mi úplně nový nepoznaný svět alternativního rocku, který mě od té doby nepřestal fascinovat.
V labelu se poserou
Podobný zážitek měla bezpochyby hromada dětí v devadesátkách. Nirvana byla svým způsobem iniciační rockovou kapelou pro celou jednu generaci teenagerů. Může za to samozřejmě kult desky Nevermind, jednoho z nejzásadnějších alb dekády i rocku. Nahrávka vystřelila Nirvanu z klubové scény do žebříčků hitparád a do hlavního programu největších festivalů, sami hudebníci však s deskou nebyli spokojení. Nejdřív jim vadil „jen“ obsah.
„Stydím se za to, zní to jak deska Mötley Crüe, a ne jako punkrockové album,“ řekl Cobain Michaelu Azerradovi, novináři a autorovi knihy Come as You Are: The Story of Nirvana. A nebyl sám, basák Krist Novoselic v rozhovoru pro Mojo přiznal: „Trvalo mi dvacet let uvědomit si, že Nevermind byla skvělá deska.“
Pilotní singl se dočkal několika dotáček.
Třetí do party, bubeník Dave Grohl, v rozhovoru pro Observer přiblížil, jak komerční úspěch paradoxně zbrzdil rozjetou kapelu. „Když Nevermind vystřelila nahoru, okamžitě jsme všechno zrušili a stáhli se do ústraní. U2 a Guns N‘ Roses chtěli, ať s nimi jedeme turné, Lollapalooza nás chtěla jako hlavní hvězdy. Všechny tyhle nabídky a my si řekli: jdeme raději domů a míč bereme s sebou. Jako že tahle hra je pro nás už fakt u konce.“
Není vůbec divu, že když se trojice rozhodla pracovat na další desce, chtěla se od Nevermind úplně odstřihnout. Jenže – a to se bude ještě opakovat – narazila na mantinely šoubyznysu vytyčené vůlí i nevolí manažerů.
„V labelu se poserou,“ vracel se ke svému tehdejšímu rozpoložení Cobain v Azerradově knize. „Jasně že chtějí další Nevermind. Ale já raději chcípnu, než abych to udělal.“
Svérázný Albini
Aby se kapela od předchozího alba co nejvíc distancovala, rozhodla se změnit producenta. Cobain si vyhlídl Steva Albiniho, miloval totiž dvě jím produkované desky, Surfer Rosa od Pixies a Pod od The Breeders. Albini měl tehdy v alternativním rocku skvělé jméno, zároveň měl pověst remcala a člověka, kterému komerce zrovna nevoní. Když jej kontaktovali lidé z labelu DGC, pod nějž Nirvana spadala, odmítl je se slovy, že ta kapela není nic jiného než „R.E.M. hrající s efekty“. Když se jej Azerrad při psaní své knihy zeptal, proč nakonec práci přijal, odpověděl Albini lakonicky, že se mu hudebníků zželelo, protože mu připomínali řadu bezvýznamných figurek z alternativní scény, se kterými dřív spolupracoval. Svou roli ale nejspíš hrály i peníze. Albini chtěl sto tisíc dolarů, což bylo čtyřnásobně víc, než label DGC zaplatil za celé nahrávání. A jak už je u Albiniho zvykem, o honorář si řekl po svém. Nabídl, že to natočí zadarmo, když ho někdo z muzikantů porazí v kulečníku. Pokud vyhraje, dostane dvojnásobek.
Rape Me vznikla už před vydáním Nevermind.
„Platili jsme mu sto táců,“ vzpomínal předloni Dave Grohl pro Kerrang. „Každý, kdo má koule na takovou sázku, musí hrát skvěle, takže do toho nikdo z nás nešel. A ještě měl vlastní tágo, s tím si nechcete zahrávat.“
Albini ve zmíněném článku sázku doplnil: „Nabízím to každé kapele, ale nikdo do toho zatím nešel. Ne že bych byl v kulečníku nějak dobrý, ve férové hře máte poloviční šanci vyhrát. Pro mě by to nebyl rozdíl, jednou bych dělal za dvojnásobek a podruhé pracoval ve studiu zadara. Řekl bych, že Nirvana zkrátka nechtěla tak riskovat jako já.“
Ta slova jsou důležitá, protože to byl nakonec skutečně Albini, ne Nirvana, kdo zvuk kapely výrazně vzdálil od původní Nevermind. Ne že by kapele svazoval ruce, naopak. Muzikantům nechal ve studiu takovou svobodu, až Cobain považoval práci na In Utero za to nejvolnější nahrávání, jaké zažil. Ale Albini hrál pak výraznou roli v postprodukční fázi a hádkách s labelem, ale o tom ještě bude řeč.
Žádný mejdan, jen práce
Kapela se s producentem osobně viděla až na místě, ve studiu Pachyderm v minnesotském městečku Cannon Falls. Albini dopředu muzikantům jen poslal desku Rid of Me od PJ Harvey, aby si udělali představu o zvuku studia, a na dálku se dohodli na hrubém obrysu toho, co chce vlastně Nirvana natočit. Psal se 12. únor 1993, zima a závaly sněhu dokonale podtrhly izolaci, kterou producent chtěl pro klidnou práci. Albini byl známý tím, že pracuje rychle. Ve studiu býval s kapelami maximálně týden, z toho den míchal. „Pokud vám nahrávka zabere víc než týden, někdo z vás se s tím sere,“ tak znělo jeho motto.
In Utero se nakonec natáčela dva týdny, většinu času se ale zkoušelo a pak už se skladby nabíraly jen na pár pokusů. Něco prošlo hned, něco se přetočilo jednou, maximálně dvakrát, vzpomínal později Novoselic. Trochu přehnaně přirovnal nahrávání k práci v gulagu, protože nemohli dělat nic jiného než makat uvnitř domu obklopeného zasněženou krajinou.
Dave Grohl tu dobu reflektoval vtipněji, když předloni v rozhovoru pro rádio NPR prohlásil: „Přestal jsem hulit snad někdy v roce 1990, takže jsem byl čistý. A navíc, kde byste sakra sehnali trávu uprostřed zimy v díře za Minneapolisem? Nenahrávali jsme v Tuff Gongu! Chci říct, že jsme byli soustředění, což je na tom to vtipné. Myslím si, že Nirvana měla pověst kapely, kde hrají tři Sidové Visciousové. Sidi Visciusi. Visciuzzzzi, jak byste to řekli v množném čísle?“
Albini si prosadil izolaci ještě z jednoho důvodu, a tím byla snaha vytrhnout Cobaina z jeho zaběhnutého života plného drog, ke kterým ho často sváděli kamarádi z mokré čtvrti. „Věděl jsem, jak se na něj všichni lepí jako pijavice a chtěl jsem, aby měl jistotu, že se mnou mu to nehrozí,“ řekl v již citovaném rozhovoru pro Kerrang. A v jednom starším rozhovoru byl ještě tvrdší, když lidi, co se motali okolo Nirvany, popsal jako největší sráče, jaké kdy potkal. Do studia tedy během nahrávání nesměl vůbec nikdo. Cobain byl díky tomu čistý a mohl se soustředit jen na práci. Výjimkou byl jediný den, kdy za ním nečekaně přijela Courtney Love, protože se jí stýskalo.
I další singl z desky patřil ke starším skladbám.
Práce postupovala rychle, Albini uměl proces hrnout kupředu, zároveň ale na muzikanty nevyvíjel žádný tlak. Pracovalo se od oběda do půlnoci s pauzami na jídlo, a když to některý den náhodou nešlo, dali si „voraz“ a dívali se raději na televizi. Za dva týdny měli hotovo, aniž by měl producent v duchu svého hesla pocit, že se s tím někdo sral. Albini, Cobain, Grohl i Novoselic odjížděli ze studia spokojení, ba dokonce nadšení z výsledku své práce. Vydrželo jim to jen pár dní.
Nespokojenost na všech stranách
„Strejcům se to nelíbilo,“ popsal Cobain Azerradovi reakci na poslechovky s vedením. Podle lidí z labelu byla prý deska neposlouchatelná a nenaplňovala očekávání. Rychle to prosáklo ven, novináři začali rozpitvávat konflikt kapely s managementem a pusu na špacír si o měsíc později pustil i Albini v rozhovoru s novinářem Gregem Kotem „Geffen (společnost, pod níž spadal label DGC, pozn. red.) a management kapely tu desku nenávidí. Brali jako svou shovívavost, když si mě Nirvana vybrala za producenta. Nevěřím, že album vyjde. Zní úplně jinak než všechno, co letos vyšlo. Není to nahrávka pro slabochy. Hudebníci byli z nahrávky nadšení, ale každý člověk, se kterými dělají, jim říká, že je hrozná.“
Oheň byl na střeše. Naštvaný producent, rozčarovaní muzikanti, nespokojený label a do toho fanoušci čekající na další desku, jejíž osud teď visel na vlásku. Aby se situace zklidnila, došlo k nezvyklé události. Kapela (rozuměj její management) si zaplatila celostránkový inzerát v časopisu Billboard s textem: „Ze strany našeho vydavatelství nebyl žádný tlak na to, abychom měnili skladby nahrané s Albinim. Nad svou muzikou máme stoprocentní kontrolu.“
Umělecký manažer labelu Gary Gersh mající pod sebou i Nirvanu reagoval na Albiniho stížnost rozhovorem pro Rolling Stone: „Mele sračky. Kapela měla pocit, že by to chtělo na desce ještě zapracovat, a já s ní souhlasil. Říkal jsem si, že ten zvuk potřebuje trochu předělat. Poprosili jsme Steva, aby se do toho pustil, ale odmítl. Ten obrázek, jaký teď Steve maluje, že se nějaký zlý korporát snaží kapele podrazit nohy, prostě není pravda. Kurt Cobain je pro mě jako syn.“
Přisadil si další z manažerů Danny Goldberg: „Steve Albini se staví do role, kdy všechno, o čem si myslí, že je dobré, je dobré, že je nový David Koresh (vůdce sekty Davidiánů věřící ve svou neomylnost a jedinou pravdu vycházející z jeho úst, pozn. red.). Jen bůh a on vědí, co je dobré. A když s ním náhodou nějaký umělec nesouhlasí, tak ten umělec vyčpěl, protože to vidí jinak než on.“
Albini byl ze hry a In Utero čekaly opravy. Některé skladby se smíchaly znovu, další čekaly dotáčky. I to je mimochodem důvod, proč i po letech můžou vycházet nové rarity či bonusy na všelijakých reedicích a kompilacích. Nirvana i Albini byli známí tím, že si veškerý nepoužitý materiál, od demáčů po různé mastery, schovávali.
Vydání Pennyroyal Tea jako singlu zastavila Cobainova sebevražda.
Když konečně deska In Utero 21. září 1993 vyšla, od původní verze se dost lišila. Komerčně se sice Nevermind nevyrovnala, přesto se v USA i Velké Británii vyhoupla na špici prodejnosti. Komerční úspěch Nirvany tak mohl pokračovat, pro Albiniho ovšem nastalo těžké období.
„Jo, ta kauza okolo desky nebyla bez následků,“ popsal pro Kerrang. „U velkých labelů se ze mě stala persona non grata a z finančního hlediska pro mě začal těžký rok, protože pokud jde o práci s velkými umělci, tak tam mi jejich labely zavřely kohoutky. Tak jsem se přeorientoval na klubové kapely.“
Problémy čitelné v hudbě
In Utero sice přineslo jiný zvuk než Nevermind, z hlediska autorské výpovědi ale bylo ještě silnější a začalo kreslit obrysy blížící se tragédie. Cobain zpíval o únavě, vyčerpání, bolestech, zhlédl se v knihách a příbězích psychicky labilních hvězd, v jejichž osudu spatřoval podobnost se sebou samým.
Když americký psycholog Thomas Joiner vydal v roce 2005 knihu Proč lidé páchají sebevraždy, část studie zabírá rozbor textů In Utero. Joiner v řadě Cobainových obratů našel shodu s výpověďmi lidí trpících těžkými depresemi, zachráněných sebevrahů i z dopisů na rozloučenou. V čem fanoušci viděli rockerův vztek a zvednutý prostředníček, v tom psycholog nacházel signály problematické mysli na skluzavce do temnot. Není jediný z oboru, je ovšem první, kdo Cobainovy texty z vědeckého hlediska rozebral a publikoval.
Že se Cobain řítí do problémů, se ukázalo i v ten nejhorší možný okamžik, během tiskového dne k nové desce. Konal se v červenci v jednom newyorském hotelu, a především pro Guardian Cobain řekl několik mrazivých poznámek. „Hudba mi zničila tělo ve dvou směrech. Mám permanentně podrážděný krk. Je to psychosomatické, ze všeho toho vzteku a jekotu. A mám skoliózu, mám pokroucenou páteř a kytara to ještě zhoršuje. Jsem pořád v bolestech, což se promítá do hudby, za to jsem svým způsobem rád. Krk mě bolí tak, že jsem si na posledním turné připadal z hladu jako feťák. Doktoři mi nedovedou poradit. Zkoušel jsem všechno. Změnu stravování, diety, prášky, přestal jsem pít, přestal kouřit. Nic nepomohlo. A tak jsem si řekl, že když se mám každý den cítit jako feťák, když mám každý den zvracet, tak něčím tu bolest budu tlumit. Není to hlavní důvod, proč beru heroin, ale rozhodně je důležitější než řada důvodů, které si lidi domýšlí.“
Cobain se ale v té době i tak snažil působit, že se cítí dobře, blížící se vydání alba mu dodává elán. „Byl jsem na heroinu tak rok a půl, ale závislost se neprojevovala do chvíle, dokud jsme s kapelou po vydání Nevermind nepřestali hrát. Ale teď se situace lepší. Od chvíle, kdy jsem se oženil a máme dítě, se cítím mnohem líp. Během roku se moje mentální a fyzická kondice zlepšily o sto procent. Strašně se těším na turné. Jsem totální optimista, takhle dobře jsem se necítil od chvíle, kdy se mí rodiče rozvedli, víte?“
Konec se blížil
Jenže to byla přetvářka. Tiskový den měl pořádný sešup, rozhovory byly naplánované od rána, ale nezačaly ani odpoledne. Novináři čekali a management je musel uklidňovat, že se nic neděje a rozhovorů se dočkají. Publicista Anton Brookes, který tehdy pro Nirvanu a později Foo Fighters dělal PR a tou dobou měl na starosti organizaci tiskovek, vzpomínal v rozhovoru pro The Fly: „Nejdřív jsem vyběhl nahoru, abych se jako vždycky podíval, jestli jsou všichni připravení a všechno je v pohodě. A ten den nebylo. Mezi Kurtem a Courtney se evidentně rozjela hádka. Do manželské hádky nechcete vstupovat, můžete slyšet hodně divné věci. Musel jsem chodit mezi pokoji a hotelovým lobby a uklidňovat novináře: Všechno bude, jen máme trochu zpoždění.“
Jenže čas běžel a Cobain pořád nikde. „Došlo nám, že prostě musíme vlézt dovnitř. Vtrhli jsme do koupelny a tam za záchodem ležel Kurt se stříkačkou v ruce, byla úplně modrá.“
Těžko věřit, že o něco později už Cobain seděl s novináři a Guardianu vyprávěl o tom, jak se jeho stav stoprocentně lepší. Dokonce ten samý večer odehrál koncert v klubu Roseland. Takový už tehdy byl. Dokázal se vycepovat, když se to po něm potřebovalo, a zároveň ztrácel kontrolu sám nad sebou už i v těch nejméně vhodných chvílích.
Pár týdnů po vydání In Utero vyrazila Nirvana na americké turné k desce a na jaře příštího roku pokračovala v Evropě. To už ale muzikanti nedojeli.
V březnu po dalším zpěvákově předávkování byly zbývající koncerty zrušeny a o měsíc později se Kurt Cobain zastřelil.