Nejpopulárnější česká rocková kapela slaví pětatřicet let na scéně. Jak a proč se zrovna tahle parta kluků ze špinavých sklepů v Teplicích dostala až do vyprodaných hal po celé zemi? A co všechno u toho zažila? Ve speciální minisérii podcastů, která dostala název Pětatřicátníci, jsme se rozhodli jít až ke kořenům. A vůbec poprvé popsat, jak vznikl a postupně se utvářel fenomén jménem Kabát.
Hlavním průvodcem historií Kabátu se stal kytarista Ota Váňa, strůjce řady nosných riffů a hitů, které má kapela v repertoáru. „Kabát nekončí, jenom trochu bilancujeme. To výročí si o to říká,“ upozorňuje na úvod našeho mnohahodinového povídání.
Každou středu si ho můžete poslechnout v rámci našeho podcastu Headliner CZ na Seznamu. A kromě vzpomínek Oty Váni vás postupně čekají i rozhovory s ostatními členy Kabátů. Tak si nezapomeňte nastavit odběr.
V aktuální epizodě podcastu o historii skupiny Kabát rozebíráme vznik desky Colorado, první menší krizi s deskou Země plná trpaslíků, natáčení alba Čert na koze jel. A taky postupnou profesionalizaci a důležité kroky Kabátu k tomu, že se stal největší kapelou v zemi.
Prasečí image
První, kdo si Kabátu všimnul, byl už v 80. letech Petr Janda, když ho zařadil na svůj výběr Rock mapa. A pak dokonce vyšel na vinylu i singl Spadla klec a Koleda, koleda. Ale opravdový věci se začaly dít až po revoluci. Tehdy se pro náš vývoj objevily dvě zásadní postavy. Někde si nás všimla tehdy dvacetiletá Kačka Králová, která se pohybovala v prostředí pražských rockových kapel. Řekla o nás Vladimíru Kočandrlovi, který tehdy velice rychle pochopil, jak funguje nová doba, a založil si vydavatelství Monitor.
„Ti kluci jsou prostě našlápnutý, to bys měl vydat!“ řekla mu.
Jenže on dlouho nevěděl, co s náma. Tenkrát se hodně řešily žánry. Podle mě to měl vyškatulkované i pro sebe. Vydal Orlík – to byli ti náckové pro skiny. Pak přivožralý pankáče Tři setry, za thrash metal měl Debustrol, za black metal Törr. Ale s naší deskou otálel až do roku 1991, protože nemohl přijít na to, co ti Kabáti, sakra, budou.
„Kam já je strčím, když už mám všechny žánry obsazený?“
Nakonec nám vymyslel pěknou škatulku. Na obal první desky jsme se vyfotili s prasatama. A tím nám na dlouhou dobu přiřkl image všech těch agro, burano a já nevím, co všechno se o nás říká. Dodneška platí, že když nás chce někdo urazit, tak nás takhle označí. Přitom jsme všichni z města, nikdo z nás ani na vesnici nežil.
Hlavně se neposrat
Ale ta image neměla jenom negativní následky. Naopak. Tenkrát byli všichni kolem tvrdý metaláci. Obaly desek byly strašidelný, krvavý, samí strašáci okovaný řetězy. Když jsi přišel do krámu, naše album tě jasně praštilo do očí. Řekl sis: „Co to je za úchyláky, že se fotí s prasatama? To si musím koupit, co to, proboha, je?“ Vymykalo se to všem těm orům, torům a morům. Tenkrát totiž všichni strašili, byli hrozně zlí, tak jsme udělali skladbu o zabíjačce. Z black metalu jsme si přímo udělali srandu v písničce Pašík. Už tehdy jsme v kapele měli vnitřní humor, díky kterému jsme později přežili různý krize, i hodně velký úspěch, což je možná ještě těžší. Vnitřní mechanismus naší kapely vždycky fungoval díky humoru, který se objevoval v Milanových textech, ale i v celkovém přístupu. Ego je důležitý, protože bez něj nic nevytvoříš. Ale nesmí ti přerůst přes hlavu. Hlavní je se ze sebe neposrat.
Poprvé ve studiu
Album Má ji motorovou jsme natáčeli v Propasti u Petra Jandy, který kapele hodně pomohl. Nahrávat desku ve studiu pro mě byl do tý doby nesplnitelnej sen. Všechno ostatní na světě mi bylo jedno. Vladimír Kočandrle uvěřil image, kterou nám vytvořil, a taky věděl, co jsme za případy. A je pravda, že jsme vedli hodně destruktivní styl života. Hodně se pilo, proto nám Monitor jako dohled domluvil Luďka Adámka, který měl ohlídat, že to vůbec dotočíme.
Když jsme ho v Praze vyzvedávali, vůbec nás neznal. Máma mu na cestu napekla buchty.
„Čau kluci, ty vole, tak budeme týden spolu. Bude mi stačit pětistovka?“ vítal nás.
Řekli jsme mu, že jasně. No a za dva dny si od nás půjčoval peníze.
Do Propasti jsme pak jeli i s kytarama narvaný v šesti lidech v moskviči Tomášova táty, který byl tak přetížený, že se celou dobu jenom kinklal. Tam už nás čekal zvukař Tomáš Vráb. Sice nás předcházela pověst lemplů, který přijdou do studia jenom chlastat. Ale opak byl pravdou. Muzikantsky jsme byli už tehdy opravdu nadrcený a na natáčení jsme vždycky přijeli připravení. Vždycky jsme makali. A pilo se až večer.
Neměli jsme tehdy žádné peníze, dokonce ani na vybavení. Hurvajs, který je z kapely manuálně nejzručnější, si dokonce z hliníku vyrobil vlastní bubny i stojany. My s Tomem hráli na kopie Marshallů, které v Modřanech vyráběl Ruda Rožďalovský. O kabelech ani nemluvím, byly to takové ty stočené. Jediné, co tu byly za komoušů k sehnání. Z dnešního pohledu to byly opravdu pravěký podmínky. Tu desku jsme komplet natočili, smíchali, zmasterovali a odevzdali za sedm dní. A já do toho ještě ve studiu slavil dvacátý narozeniny. A tak, když to album slyším po letech, překvapuje mě, jak dobře zní. Ale my jsme tehdy fakt hodně zkoušeli.
Slovenský zákaz
Vladimír Kočandrle chtěl, aby se prvním singlem stala písnička Dr. Bambus, ve které dokonce Milan Špalek rapuje. My jsme ale radši chtěli Nechte mě bejt, protože jsme s Milanem hodně frčeli v kapele Suicidal Tendencies a je to v ní slyšet. Nakonec jsme udělali kompromis a jako singl vybrali Máš to už za sebou. Natočil se k tomu příšerný, úplně šílený klip. Slováci nám ho hned zakázali vysílat, protože se jim zdálo, že se v něm vrháme na nějakou holku. Nakonec jsme jeli do Bratislavy natočit jiný klip, aby nás pustili do pořadu Triangl. Ten už byl lepší.
Taky si nás tehdy všiml Jiří Korn. Po revoluci měl v televizi pořad, který se jmenoval To znám a řekl, že do něj chce Kabát. Na náklady České televize jsme v Praze-Bubnech na nádraží natočili video na píseň Skrblík, které se odvysílalo. Po letech jsem teď Korna potkal na Slavících a ptal se ho, proč si nás tenkrát vlastně vybral. A on na to: „A proč ne?“ Pro nás to bylo úžasné. Nic takového jsme nečekali. Konečně se nám podařilo překročit hranice okresu Teplice.
První turné
Kačka Králová tehdy dostala od Vladimíra Kočandrleho pověření, že k desce musíme jet turné. V té době vyšla i blackmetalová deska kapely Master’s Hammer a thrashmetaloví Ferat, tak jsme vyrazili s nimi. Master’s Hammer nám připadali jako naprostý šílenci. Navíc se nám zdálo, že ani neumí pořádně hrát. Taky se asi po třetím koncertu rozpadli a turné ani nedojeli. Zato Ferat byli muzikantsky našláplí. Jezdili jsme spolu jednou avií, která měla nad kabinou úložný prostor, kde se spalo. A nejenom spalo. V tom autě, který jelo maximálně 83 kilometrů v hodině, na jedný lavici seděla spousta lidí. Ferat si mysleli, že budou hrát jako hlavní kapela, ale nakonec museli vystupovat před náma. My totiž už v tý době hráli písničku Žízeň a lidi ji nějakým způsobem znali a chtěli. Když jsme dohráli, po nás jich v sále už moc nezbylo. To nás pak provázelo celý devadesátky, nebo vlastně celou naši kariéru. Na festivalech po nás nikdo nechtěl hrát. A před náma taky ne, protože na ně fanoušci celej koncert řvali: „Žízeň!“
Díky Žízni jsme už tehdy zjistili, jak je pro kapelu důležitý mít hit. Přitom vznikla jenom z hecu. Tomáš tenkrát řekl, že na další zkoušku přinese písničku. Zapomněl na to, a když nás viděl, jak se scházíme na autobusáku, že pojedeme do Hostomic na zkoušku, uvědomil si, že vlastně žádnou nemá. Tak tam u toho okna rychle splácal pár akordů a ve zkušebně jsme to pak dodělali.
Kluci, brzděte
Pilo se hodně a cestovalo se dlouho. Z Teplic do Prahy nebyla dálnice. A když jsme třeba jeli poprvé hrát do Bratislavy, zlili jsme se jako zvířata. Když jsme přijeli na Bratislavskou lýru, po příjezdu jsme doslova vypadli z auta a hledali, kde se vymočit. Milan tam tehdy nezvládl rovnováhu, a když vlezl na pódium, spadl odposlechařovi do mixpultu.
Láďa Veselý, náš první zvukař, který nám zvučil už první zábavy na Teplicku, si nás po prvním turné vzal bokem.
„Kluci, musím si s váma promluvit. S tím alkoholem to neděláte dobře. Nemáte žádnou budoucnost, takhle brzo skončíte.“ Vyprávěl nám, že když jezdí s deathmetalovýma kapelama v zahraničí, tak nepijou, jí vegetariánsky, a dokonce si perou ponožky.
Líbilo se mi, že mu na nás tak záleželo.
Manévry na Barče
Má ji motorovou jsme křtili v Domě barikádníků v Praze. Hráli jsme tam podruhý. Prvně jsme udělali holport s pražskou metalovou skupinou Autogen, ve který zpíval mlaďounkej Vláďa Šafránek. On byl z Mostu, a tak jsme se nějak znali. Vláďa říká: „Hele, my vás vezmeme na Barču, ať prorazíte v Praze, a vy zase vezmete Autogen na Teplicko.“ Tak jo. Souhlasili jsme. To bylo ještě před deskou a přišlo asi dvacet platících lidí. Tak jsme si říkali, že asi neprorazíme. Na Barču jsme se vrátili po vydání alba. Dovnitř se vejde tak 400 lidí, ale venku jich byly snad dva tisíce. Koukali jsme s Milanem z toho malinkýho okýnka ze šatny na Barče a viděli, jak hasiči vodními děly rozhánějí lidi, kteří se nedostali dovnitř a začali demolovat okolí. Ptali jsme se Kočandrleho, co se to tam venku děje. A on se nám smál.
„To je kvůli vám, vy volové. To jsou lidi, co se nedostali na koncert.“
Tam jsme si uvědomili, že se asi něco děje.
Nikdo nic neřešil
O kapelu byl zájem. Má ji motorovou se postupně prodalo nějakých 70 tisíc kusů. Tehdy ale ještě na zlatou desku nedosáhla. Monitor taky ještě pořád úplně nevěřil, že naše existence bude mít dlouhýho trvání. Vladimír Kočandrle, když viděl náš životní styl, usoudil, že už možná nikdy nic nevyplodíme. A tak se všechno dělo honem. Rychle se nahrával živák z kulturáku v Třebíči a Brně. Zvuk je takový, jaký je. Jak jsme to nahráli, tak to vyšlo. Nic se neupravovalo. Ale na téhle desce se poprvé objevila Žízeň. Náš první hit, který hrajeme dodneška.
Věci se vůbec děly živelně. Jednou jsem třeba přišel do rockovýho klubu Knak a až tam jsem zjistil, že máme focení. Měl jsem na sobě domácí oblečení, šortky, tílko. Už chyběly snad jenom sandály. A tahle fotka skončila v bookletu. Když se na to kouknu dneska, musím se smát. Ale to byla zkrátka taková doba.
První epizoda podcastu PĚTATŘICÁTNÍCI přináší exkurzi do samých začátků skupiny Kabát.