Palaye Royale jsou kanadsko-americká rocková kapela, kterou tvoří Remington Leith, Sebastian Danzig a Emerson Barret. Jsou to tři bráchové, jejichž společné příjmení zní Kropp. Ale to by se při rozhovorech pletlo. Svoji rockovou show k nám letos přivezli během půl roku už podruhé. Zajímalo mě i to, proč se sem stále vrací.
Tohle je můj první rozhovor a jsem docela nervózní…
Sebastian: V pořádku, žádný strach.
Emerson: Jak se jmenuješ?
Johanna.
S.: Rád tě poznávám. Tak jdeme na to.
Často se vracíte do Prahy. Co na ní máte nejradši?
E.: Architekturu, kulturu, lidi… Myslím, že jsme ji tak nějak chtěli oslavit albem Fever Dream.
Remington: Městům, která nám kdy prokázala lásku, ji chceme vrátit. U vás jsme vyprodali svůj první koncert v aréně. Byl to speciální moment a obrovský mezník v naší kariéře. Moc si toho vážíme.
Je ještě nějaké další město, které je pro vás tak speciální?
S.: Ano, určitě. Dříve jsme hodně cestovali po Americe, ale jedno z prvních důležitých měst mimo Státy byl Londýn a ten pro nás hodně znamená dodnes. Pak také náš první koncert v Amsterdamu…
E.: Dříve byl „naší Prahou“ Amsterdam. Milovali jsme ho, ale potom si naše srdce získala skutečná Praha.
S.: Je moc hezké koncertovat po Evropě, ale například Tokio bylo taky úžasné.
Víte, že tento týden v Praze probíhá Pride festival?
R.: Wow, opravdu? To jsme nevěděli! Máme perfektní načasování.
Ano, v České republice se poslední dobou hodně diskutuje o manželstvích homosexuálních párů. Můžu znát váš názor na to, aby i homosexuální páry měly stejná práva jako ty heterosexuální.?
R.: Vezmi si, koho miluješ, miluj, koho chceš milovat, nezáleží na pohlaví, vím, že tohle je trochu kýčovité, ale na konci dne… Musíš být sama sebou.
Jak byste popsali české fanoušky?
S.: Jste moc hodní, ale jakmile přijdete na naši show, tak šílíte a já to miluju. Je to úžasné!
R.: Jste zdvořilí. Necháváte nás užít si ty chvíle, které trávíme ve městě.
E.: Většina evropských fanoušků je neuvěřitelně vyspělá. Je to velký rozdíl, když porovnáte stejně starého člověka z Ameriky. I včera večer jsem byl moc rád, že tu jsem. Procházel jsem si město, dokázal bych se tu procházet hodiny. Často vycítím, když někdo tuší, kdo jsem. Ale nechá mě být a počká, až si dokončím to, co zrovna dělám, a pak se třeba pozdravíme. Je to moc milé a vážím si toho.
S.: Když jsme fotili po Praze, samozřejmě okolo byli fanoušci. Ale často to bývá tak, že si lidé natáčí, co se děje a jak fotíme, nebo co zrovna natáčíme. Tady to bylo jiné. Nikdo za celou dobu nevytáhl telefon, nefotil nás, nenatáčel nás, a až když jsme dokončili svou práci, přišli za námi a poprosili o fotku. Byli velice zdvořilí.
V jaké zemi jste jedli nejlepší jídlo?
S.: To je hodně těžká otázka.
R.: Nejlepší jídlo, co jsem kdy měl, bylo včera tady v Praze. Ale jídlo v Itálii bylo taky neuvěřitelný.
S.: A Německo! Když jsme jeli po dálnici, museli jsme natankovat. Zajeli jsme k benzínce a já si dal řízek. Řekla by sis, že to nebude žádná sláva, ale v tu chvíli to bylo to nejlepší jídlo, co jsem kdy jedl. Měl jsem sice hroznou kocovinu, ale bylo to výborné.
E.: Úžasné jídlo je v 7-eleven v Japonsku. V Americe ani nevíte, co do toho dávají, je tam hlavně hodně oleje.
R: Sushi v Japonsku…
Kdybyste si měli vybrat jedno místo nebo zemi, kde byste měli strávit zbytek života, kde by to bylo?
S.: Emerson by byl v Praze.
R.: Upřímně, poprvé jsem objevoval Itálii s Emersonem, to byla opravdu dovolená. Byli jsme v Itálii už předtím, ale bohužel jsme se nedostali do města, takže když jsem se tam mohl projít, zamiloval jsem se. Ale je stále spousta míst, která jsem neviděl, například Španělsko. A nemůžu se dočkat, až procestuju Jižní Ameriku.
E.: Vždy bych samozřejmě navštěvoval Prahu, ale kdybych měl opravdu někde dožít život, byla by to Mont-Saint-Michel. Ale jen kdyby nebyly koncerty.
S.: Jednou jsem byl ve Švýcarsku, v Bernu, a to je jedno z nejrozmarnějších měst, co znám. Kdybych do konce života neměl co dělat a prostě jen žít, bylo by to tohle město. Anebo mě hoď na ostrov a jsem v pohodě.
R.: Jo, i já jsem beach boy.
Takže byste asi nebyli spolu? Jste bratři, trávíte spolu hodně času – jak často se hádáte?
S.: Poslední dobou vůbec. Ale dřív jsme měli i období, kdy jsme se nesnášeli.
R.: Jo, někdy máme svoje momenty, někdy na sebe zase skočíme, ale teď jsme spolu fakt v pohodě.
To jsem ráda!
R.: No, uvidíme, jak půjde dnešní show…
S.: To je pravda, ještě jsme nehráli.
E.: Ale tohle by mohla být celá nová kapitola našeho příběhu…
S: Už se nikdy nepohádáme?
R.: Uvidíme…
Měl někdo z vás někdy chuť opustit kapelu?
S.: Ne, nikdy… Opustit kapelu, to ne…
R.: Ale každý z nás někdy řekl věci, kterých jsme pak litovali…
S.: Nikdy nebudu v lepší kapele, než jsou Palaye Royale, chápeš, tohle je ono.
E.: Nemyslím si, že bych byl v kapele, kdybych nebyl v Palaye Royale.
R.: Rád pracuju na různých věcech, ale jezdit na turné s jinou skupinou lidí by nebylo nic pro mě.
Takže jste měli nějakou vysněnou práci, když jste byli malí? Nebo to byla vždy jen kapela?
S.: Já jsem chtěl hrát profesionálně hokej, ale nebyl jsem dost dobrý a zranil jsem se, takže to nevyšlo.
R.: Upřímně, tohle je ta nejlepší práce ze všech.
E.: Od svých dvou let jsem říkal, že chci dělat tohle.
To je roztomilé. Jste před koncerty nervózní?
R.: Jsou tu takové chvíle, kdy mě popadne strach, ale v ten okamžik, kdy vyjdu na pódium, to všechno odejde.
Máte nějaké tipy pro nervózní lidi?
S.: Dělat to tak dlouho, dokud nebudeš nervózní. Když jsme začínali cestovat, samozřejmě jsem měl před koncerty trému. Ale teď, když už jsme odehráli skoro tisíc koncertů, už nemusíme přemýšlet nad tím, co se děje ve světě, nebo nad problémy, co zrovna máme, a užíváme si to.
R.: Určitě jsou těžké chvíle, například vrátit se zpátky po pandemii nebylo jednoduché, byl jsem nervózní, pamatuju si tři panické záchvaty před koncertem, ale jakmile jsem vylezl na pódium, byl jsem v pohodě.
S.: To jsem ani nevěděl… Fakt?
R.: Jo, hyperventilace, chodil jsem tam a zpátky a říkal jsem si, že to nedám…
S.: Je tu určitě napětí a vzrušení před koncerty, že už musíme na pódium, pak se koukneme na telefon a zjistíme, že nám ještě zbývá celá hodina, tak jsme hodně nedočkaví a říkáme si: Už nás na to pódium vytáhněte!!!
R.: Já si vždycky zapomenu dojít na záchod… Ale naštěstí to vždycky dobře dopadne.
Remingtone, ty jsi v průběhu show vždycky hodně aktivní. Lezeš po konstrukcích, skáčeš a tak. Nemáš někdy strach, že spadneš, nebo že si něco uděláš?
R.: Tohle je docela šílený… Ta osoba na pódiu a ta osoba teď – jsou to dva rozdílní lidé. Ten na pódiu je hodně sebevědomý, je mnohem víc cool. A pak sleze z pódia a chce se koukat na Harryho Pottera, chápeš.
Vidím to, teď vypadáš v klidu a v pohodě, ale pak jsi na pódiu a najednou blázníš. Ale je to skvělé, ta energie, kterou předáváš fanouškům.
R.: Ano, pódium je moje nejoblíbenější místo na světě.
Co nejdůležitějšího byste doporučili začínajícím kapelám?
R.: Hlavně hrát co nejvíc to jde a nikdy to nevzdat.
S.: Jo, nevzdávat to.
E.: Je vtipné, jak lidi rozumí tomu, čeho chceš dosáhnout. Hudba, umění, poezie, texty… Má to tu sílu všechno oddálit a na chvíli přenést lidi tam, kde najdou mír, spásu. A ta bláznivá existence, které jsme součástí… V tom jsou ty koncerty tak nádherné. Je to, jako kdyby se na chvíli zastavil čas a najednou je všechno správně.
R.: Prostě, dělej to pro sebe, ne pro nikoho jiného.
Jaký máte nejlepší zážitek z koncertů?
E.: Když jsme hráli poprvé v Amsterdamu, lidé začali zpívat holandskou píseň a my jsme nechápali, co se děje. Já do toho začal hrát na bicí a dal jsem tomu rytmus. Poprvé jsem hrál bez přípravy sám s tisícem lidí, to bylo hodně cool.
R.: Ano, bylo to super, lístky na koncert se tehdy vyprodaly rychle, a i když to nebylo tak velké, mělo to energii. Cítil jsem se v tu chvíli jako největší rocková hvězda na celém světě. Nebylo potřeba 200 000 lidí, stačilo jich 700, co zpívali naše písničky, a mně se na pódiu hrnuly slzy do očí. Chápeš, prostě napíšeš v posteli píseň, která se dostane přes půl světa do pokojů dětí, které budou znát každičkou část textu, a to ani nemusí umět mluvit anglicky. Neexistuje lepší pocit.
Kdo je vaše největší inspirace? Může to být umělec, člen rodiny nebo kdokoli z vás…
E.: Možná Marcus Aurelius (římský císař – pozn. aut.).
R.: Inspirovalo mě hodně lidí, ale každý má dobrou i špatnou stránku.
E.: Ještě mě napadá Howard Hughes (americký letecký konstruktér a filmový producent – pozn. aut.), to byl crazy dude.
R.: Mohl bych říct Ježíš…
E.: Gándhí (indický filozof a politik –
pozn. aut.)?
Máte nějaké velké plány do budoucna? Zaslechla jsem, že pro nás máte nějaké speciální oznámení. Co nám dnes večer řeknete?
S.: Že se vrátíme!
Jooo! To je super.
S.: Ano, milujeme Prahu! Ale bude to na nějakou dobu náš poslední koncert v Praze.
E.: Hrajeme 20. ledna, ale budeme tady už od 1. ledna.
R.: Takže se možná někde potkáme…
E.: Chtěli bychom udělat akustický koncert na Karlově mostě, ale možná na to bude moc velká zima.
R.: Budeme potřebovat třeba tři deky nebo tak něco.
E.: Nějakou show na mostě ale určitě jednoho dne uděláme.
Myslím, že budu chodit po městě, abych vás tu viděla.
R.: Děkujeme moc, rádi tě uvidíme. Děkujeme za skvělé otázky.
Děkuju moc za váš čas, moc si toho vážím.
S.: My si vážíme tebe, děkujeme.
R.: Dáme fotku?
Z první řady
V nepravidelné sérii článků Z první řady zprostředkováváme v hudebních zprávách na www.headliner.cz emoce a bezprostřední koncertní vjemy těch nejoddanějších fanoušků. Tentokrát poprvé klapnul i rozhovor.