Pomyslná gilotina „zrušení“ kariéry na základě veřejných obvinění visí v posledních letech nad každým, kdo třeba i dávno v minulosti udělal nebo mohl udělat nepřístojný krok špatným směrem. A až tolik nezáleží na tom, jestli šlo o sexuální násilí, nebo jen o jeden sarkastický příspěvek na sociální síti.
Počátek fenoménu cancel culture přinášel záblesk lepších časů, ideál, že se společnost postaví tyranům, kteří znásilňují ženy, netolerují práva menšin a šikanují queer a všechny odlišné, dnešní cancel culture mnohdy připomíná karikaturu původního vznešeného záměru. Ničí životy možných obětí, které se rozhodly promluvit a schytaly druhou dávku ponížení za negativní výroky vůči oblíbené hudební ikoně. A může ničit životy i kariéry těm, kteří byli v oblasti, kde často neexistují důkazy, naopak nařčeni neprávem.
Mnoho nejúspěšnějších hudebních legend bylo obviněno z násilí, pedofilie, znásilnění, predátorství nebo užívání si se skupinami nezletilých dívek a řada z nich obvinění ani nepopírá. Někteří dokonce o svých nevhodných činech napsali jedny ze svých nejúspěšnějších hitů. Zdá se ale, že fanouškovství je často silnější, stručně řečeno: proti predátorům, násilníkům a homofobům veřejnost brojí jen ve chvíli, kdy nepatří do oblíbeného playlistu. Král popu přece rozhodně nemohl nutit malé chlapce praktikovat sex a jeho domnělé oběti z něj jen chtěly vytáhnout peníze. Chování Kanyeho Westa je omluvitelné, protože je psychicky nemocný, a ženy, kterým se nelíbilo nepřiměřené chování Marilyna Mansona, mohly přece kdykoli bez úhony odejít ze dveří. To dá rozum.
Král popu a dětských postýlek
Ale fakta zůstávají. V roce 1993 se na veřejnost poprvé dostala obvinění Michaela Jacksona kvůli zneužívání dětí. Na zpěváka podal žalobu otec třináctiletého chlapce za opakované sexuální zneužívání a otevřeně promluvil s reportérem magazínu Vanity Fair o tom, co se stalo, a vyžadoval spravedlnost pro svého syna. O týden později novináři znovu zatelefonoval a svou výpověď změnil na chválu zpěváka. Na otázku, proč to udělal, odpověděl, že se spletl.
Během Jacksonovy kariéry se vyrojila řada vážných a velmi detailních obvinění. Drtivá většina z nich spadla pod stůl. Nepopíratelným faktem zůstává, že se Michael Jackson na vrcholu své slávy rád obklopoval chlapci ve věku 7–13 let, jež spolu s jejich rodinami zval do svého ranče Neverland, který pojmenoval podle pohádkového domova Petera Pana. Snad proto, že se jím sám cítil být. Faktem je i to, že rodiny s chlapci trávily na ranči prázdniny a děti usínaly za zavřenými dveřmi ve stejném pokoji jako Michael Jackson.
Jeho podivná přátelství s dětmi média ospravedlňovala traumatickým dětstvím zpěváka. Jacksonův otec hudebníka a jeho sourozence od raného věku drasticky vedl k disciplíně. Bil je kovovou sponou pásku a kabelem rychlovarné konvice, nutil je cvičit zpěv, tanec a hraní na nástroje každý den po škole celých pět hodin, zakazoval jim hrát si s dalšími dětmi a přivazoval je k židli. Zpěvákovo dětství vždy budilo ve fanoušcích, ale i v rodinách chlapců, se kterými trávil čas, lítost. A tak dlouhodobě zastiňovaly vskutku podivné avantýry.
Žaloba ze srpna 1993 zmizela ze stolu již v září. Rodina chlapce se domluvila s právníky Michaela Jacksona na mimosoudním vyrovnání ve výši 25 milionů dolarů.
Na konci stejného roku proti zpěvákovi promluvila jeho vlastní sestra, která uvedla, že jsou obvinění pravdivá a na vlastní oči viděla řadu šeků na velice vysoké částky pro rodiny chlapců, s nimiž bratr trávil čas. Šeky se datovaly až do roku 1984. Řekla také, že spolu se svými sourozenci byli sexuálně zneužíváni svými rodiči. V roce 2011 veškeré své tehdejší prohlášení odvolala a řekla, že k nim byla přinucena tehdejším manželem.
Příběhy všech chlapců, kteří obvinili Jacksona ze sexuálního zneužívání, zní téměř na vlas stejně. Domnělé oběti se setkaly s hudebníkem okolo svých deseti let, ten je a jejich rodiče pozval k sobě na prázdniny, kupoval jim drahé dary a platil dovolené v exotických destinacích, dětem pomáhal s kariérou a rodiny, zaslepené zájmem světové hvězdy, s radostí přijely a dovolovaly svým synům trávit noci se zpěvákem o samotě. Jackson totiž tvrdil, že si jen hrají tak dlouho, než všichni únavou usnou. Jakmile bylo chlapcům okolo třinácti let, zpěváka přestali zajímat, a tak si vždy našel nového kamaráda, jehož zahrnoval stejnou láskou a zájmem jako ty přechozí.
V roce 2019 vyšel na HBO dokument Leaving Neverland, ve kterém dva muži obviňují Jacksona ze sexuálního zneužívání, když byli dětmi, a dopodrobna popisují, co se za zavřenými dveřmi dělo. Dokument způsobil rozruch, řada rozhlasových stanic zareagovala tím, že Jacksonovu tvorbu smazala ze svých playlistů, ze streamovacích platforem zmizel díl seriálu Simpsonovi, v němž měl zpěvák svou roli, a módní brand Louis Vuitton stáhl z pultů kolekci inspirovanou Jacksonovým šatníkem. Hlavní vlna kritiky přesto nemířila ke zpěvákovi, ale směrem k domnělým obětem. Rodinám mužů, kteří před kamerami vypovídali proti zpěvákovi, přicházely tisíce dopisů plných nenávisti a výhrůžek, zatímco na podporu Michaela Jacksona se konaly velké demonstrace.
Na jednu stranu je pravdou, že některá z nařčení, která proti Jacksonovy zazněla, nesedí. Na tu druhou je zvláštní, že došlo k tolika mimosoudním vyrovnáním na nepřiměřeně velké částky a tolik lidí měnilo své výpovědi. Skutečné události z dob před chytrými telefony dokazatelné před soudním tribunálem nikdy nebudou, a tak úplná pravda pravděpodobně nikdy odhalena nebude. Pro koho by ale vlastně taková pravda měla být určena, když veřejnost je o té své stejně přesvědčena na základě sympatií? A to často do té míry, že agresivně vystupuje proti údajným obětem?
Mlčeli byste o tom, že vás světově oblíbená hudební ikona zneužívala, kdyby vám nabídli nebeskou sumu peněz s hrozbou, že pokud něco povíte, tak vás právníci (i veřejnost) rozcupují a skončíte bez cti a bez peněz? Tyto události se sice staly již před spoustou let, dodnes ale podněcují strach v dalších obětech sexuálního násilí, které spáchala oblíbená celebrita. Jen pro ten pocit, že fanoušci na své ikony nedají dopustit. Když vykročíme mimo hudbu, to jsou scénáře, které se i v tuzemských podmínkách stále opakují, třeba u obvinění proti Dominiku Ferimu či aktuálně proti psychiatru Cimickému.
Zatímco obvinění vůči Michaelu Jacksonovi jsou velice vážná a snaha o jeho zrušení opodstatněná, z cancel culture se pro mnohé stal trend, pomocí kterého se chtějí sami zviditelnit. Zoufalá snaha o větší počty followers hledáním a zveřejňováním jakéhokoli nevhodného činu či tweetu v historii hudebníka se ale snadno může otočit proti útočníkům.
Eminem je jedním z nejúspěšnějších rapperů všech dob, a přestože byl nesčetněkrát kritizován za to, že má pro svůj žánr nepatřičnou barvu pleti, z narážek si nikdy moc nedělal. Jeho texty překypují zmínkami o nenávisti k ženám, o násilí a homofobii, jeho kariéra se však popravčímu špalku nikdy nepřiblížila ani na dohled. Přestože pokusů „zrušit“ krále kontroverze bylo několik.
Jeden z posledních nezdařených pokusů proběhl na začátku loňského roku. Čtrnáctiletá uživatelka TikToku rozjela trend #cancelEminem kvůli části textu hitu Love the Way You Lie z roku 2010. Spíš než vytlačit rappera z pole zájmu veřejnosti se jí však podařilo umělci udělat slušné PR mezi generací Z. Hity 'Till I Collapse a Lose Yourself oslavily několik týdnů od začátku kauzy miliardu poslechů na Spotify.
Eminem definoval svou tvorbou celou generaci mileniálů, a útok na adorovaného umělce tak nečekal dlouho na protiútok z řad jeho fanoušků. Ke čtení příspěvků na Twitteru pod hashtagem #cancelEminem si tak můžete vzít popcorn a odpoledne strávit sledováním rapujících mileniálů zesměšňujících bojovné teenagery. Pokus srazit krále rapu na zem tak akorát srazil na kolena děti, které se z doživotní dávky osobních hejtů od fanoušků Eminema z celého světa budou ještě dlouho vzpamatovávat.
Jedním z hlavních argumentů mileniálů, proč má generace Z držet jazyk za zuby, bylo, že text kritizované písně je jeden z nejméně kontroverzních, které Eminem napsal. A pak samozřejmě, že v tomto konkrétním případě šlo o svérázné stržení pozornosti směrem k domácímu násilí. Singl totiž vznikl ve spolupráci s Rihannou, která v dané době trpěla ve vztahu se zpěvákem Chrisem Brownem. A kvůli modřinám dokonce na poslední chvíli zrušila i svou účast na Grammy.
Snaha „uvařit“ Eminema zrovna na tomhle textu byla naprosto nepodložená. A stačilo k tomu před prvním použitím hastagu jenom chvíli googlovat. Právě tato kauza dobře ukazuje, jak zrádná mohou nařčení na internetu být. A jak různou váhu mají. Twitterová kampaň Eminemovu kariéru samozřejmě nijak neohrozila. Ale i kvůli tomu, jak je jeho tvorba zakořeněná v srdcích fanoušků, že se neváhají za jeho jméno postavit a trávit ve jménu obrany svého oblíbeného umělce hodiny na internetu. Takto silnou fanouškovskou základnu má ale málokdo. I tady ale platí, že fanoušci se nakonec zkrátka rádi drží své verze pravdy a emocí, jež mají s hudbou spjaté.
Zoufalá honba za nesmrtelností
Učebnicovým příkladem nedosažitelnosti je i americký rapper Kanye West. Napříč kariérou byl West, který se letos oficiálně přejmenoval na Ye, vždy kontroverzní figurou. Na Twitteru močil na ceny Grammy, při předávání cen Taylor Swift vběhl na pódium a do publika zakřičel, že cenu měla dostat Beyoncé, veřejně sdílel veškeré své tajné smlouvy s hudebními vydavatelstvími a kandidoval na prezidenta USA.
Uvedení nového alba Donda letos pojal jako největší popkulturní událost roku a postaral se o to, aby se dostal na titulní stránky novin a magazínů. Na pódium i na album si pozval rappera DaBabyho, kterého letos řada festivalů vyškrtla ze svých soupisek kvůli homofobním poznámkám. A také Marilyna Mansona, obviněného početnou řadou žen ze znásilnění a sexuálního a psychického zneužívání.
Kanye West považuje sám sebe za Boha, a tak se staví do role spasitele všech „zrušených“ umělců a v rozhovorech tvrdí, že jsou neprávem souzeni za to, kým byli před dlouhou dobou a kým už nejsou. Je ale potřeba si uvědomit zásadní věc. Kanyemu Westovi nezáleží na nikom jiném než na sobě samotném. Manson a DaBaby jsou pro něj pouhými marketingovými nástroji, jimiž se mu podařilo desku dostat až k těm, kteří by nahrávku za normálních okolností nevyhledali. Kontroverze lidi láká jako komáry krev a West se pyšní svou nedosažitelností, kterou často rozdmýchává nenávistí. Sázka na kontroverzi se mu i v případě uvedení alba Donda vyplatila, dva dny od oficiálního vydání byla deska rekordní. V top 25 celosvětově nejúspěšnějších hitů na Apple Music jich bylo 24 od Westa. První příčky hitparád obsadil ve 152 zemích světa. Na Spotify se stal nejposlouchanějším hudebníkem a Donda nejstreamovanějším albem roku 2021 během jediného dne.
Zatímco v počátku kariéry West proslul mimo jiné i kritikou rasistického chování George W. Bushe, v posledních letech obrátil, jeho slova o historii otroctví v USA budí vášně, stejně jako přátelství s Donaldem Trumpem, a v rámci své vlastní kandidatury na prezidenta hlásal, že potrat je vražda. Opět platí, že i přes kontroverze a zjevné využívání bludů za ním fanoušci stojí a jeho podivné chování schvalují a hlasitě podporují, i když se třeba po pódiu prochází se sexuálním predátorem. V rozhovorech Ye pohrdavě říká, že je nezrušitelný, a výsledky ukazují, že má vlastně pravdu.
I u nás mají „černé ovce“ svoje fanoušky. A i přes reálné důkazy se tak velké oblibě těší osoby s kriminální minulostí, protože útoky proti nim jsou „pouhá kampaň“. Ať už jde o bývalé agenty StB, nebo usvědčeného vraha Jiřího Kajínka, se kterým si lidé fotí na ulici selfies.
Sociálními sítěmi proběhly kauzy, v nichž rapper James Cole údajně trápil svou někdejší přítelkyni. Či přímo případ „zrušení“ Davida Pšenčíka z české alternativní kapely Acute Dose, který byl obviněn z násilnického chování v partnerském vztahu. A na základě této informace kapelu vyškrtli třeba z line-upu pražského festivalu Žižkovská noc. Vyvolala by podobný humbuk a reakci informace, že se podobně choval člen velké a oblíbené mainstreamové kapely?
Těžko říct, zda by „cancel culture“ v českých hudebních podmínkách vůbec mohla nabrat takovou sílu jako v Americe nebo Británii. Asi nejblíž „zrušení“ se ocitl Marek Ztracený, když si po výhře ve Slavících ve spolku Konsent všimli jeho šest let starého textu ke skladbě Stává se to i v lepších rodinách. Ztracený zareagoval okamžitě a na jistotu. Místo obhajování nebo snah o vysvětlování se za píseň prostě omluvil a nechal ji stáhnout s tím, že v dnešní době už nemá co dělat.
Cancel culture ve svých začátcích slibovala zásadní změnu společnosti. Šlo o signál, že moc a vliv nejsou všechno. A spousta nevhodného chování těch, kteří je mají, se nakonec dočká trestu. Byť třeba jen ve formě veřejného opovržení nebo reálného odsouzení jako v případě usvědčeného filmového producenta Harveyho Weinsteina. Řada násilníků a predátorů byla sražena ze svého nedosažitelného trůnu a jejich oběti dosáhly po letech schovávání se zadostiučinění.
Jak ale učil strýček Ben mladého Spider Mana, s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. I v případě Cancel culture se čím dál méně objevují reálné případy, v nichž jde o vážnou věc bez postranních úmyslů nebo doprovodné toxicity.
Hranu pokrytectví totiž často překračujeme i my coby posluchači nebo prostě uživatelé sociálních sítí, když přistupujeme s dvojím metrem k nevhodným činům podle obliby autorů. Tak jako je to u Kanye Westa, jemuž se povedlo s Marilynem Mansonem na albu pocuchat i letošní nominace na Grammy. Pak jsme totiž možná tou toxicitou, která by si zasloužila zrušení, my sami.