Pokud si nevyberete žádnou z těchto variant, ba dokonce budete žít v představě hvězdy českého pop reggae přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, pak vám sonická smršť dnešní Uriel a její skupiny Iluminati.ca určitě nesedne. Jistý dotyk reggae jako původně silně duchovní hudby ale zůstává přítomen, o tom není pochyb. Není to muzika pro každého, ale pokud na některou z jejích poloh přistoupíte, odejdete z jejího koncertu s pocitem neopakovatelného zážitku.
Tak to bylo i při jejím vystoupení 17. ledna ve veleslavínském klubu Doupě. I tady se publikum rozdělilo na dvě části. Na skupinu vyděšených a na (daleko větší) okruh nadšených, kteří v závěru vystoupení vstávali od svých sklenic vína nebo od půllitrů v němém úžasu nad energií a všemožnými emocemi, které zpěvačka ve dvakrát padesáti minutách dokázala ze sebe dva dny po svých (jak tvrdila sedmnáctých) kulatých narozeninách vysypat. Už po první padesátiminutovce se lidé v publiku divili, jak je to, co na pódiu předvádí, vůbec fyzicky možné, a to ještě v druhé půlce koncertu přidala a definitivně rozdrtila všechny diváky na hadry svou emitovanou vnitřní silou!
Jó, to se to ale zpívá, když má zpěvačka za sebou muzikanty, plně oddané vizím, které hlásá a ztělesňuje. Uriel se tentokráte prezentovala jako vyslanec z kosmu, přicházející na Zemi, pokrytou betonem, hlásat pozitivní poselství vnitřní lidské svobody, všeobjímající lásky a radosti ze života. V tom je trochu problém – Jana to říká způsobem, který vyznívá tak trochu dětsky a naivně. Ale koneckonců, kdoví, jak by k nám Marťané nebo Alfa-centauřané promlouvali. Jen ten kontrast mezi chropotem, chrčením, ječením a dráždivým vibratem, často užívaným v jejím pěveckém výkonu s jakoby dětským hláskem, sdělujícím různé messages, ji možná zbytečně moc tlačí do třetí z rolí, do zmaškařeného komika.
Však si tentokrát zpěvačka dala na svém zjevu záležet! To lze jen těžko popsat! Už její obrovská čelenka vzbudila na začátku koncertu úžas, a když začátek druhé poloviny odezpívala se skafandrem (spíš potápěčským než kosmickým) na hlavě (samozřejmě s otevřeným skleněným okýnkem!), klesly všem brady údivem. Navíc se vedle ní předváděly dvě neustále se převlékající tanečnice a tanečník. Celek včetně hudby proto působil dojmem jakoby pozitivně a příjemně organizovaného chaosu, zvlášť když z něj často vynořovala pochodová tempa. Většina písní navíc končila cutem čili useknutím, čímž vznikal efektní dojem, že to jsou vlastně jen ukázky z čehosi, co by mohlo plynout nekonečně dlouho.
Muzika ovšem měla jasný řád. Uriel byla samozřejmě v centru dění, s nasazením sdělovala své kosmické pravdy a občas se vydala do světa svých dávných hitů jako byla Růží princezna („Vraťme se zpátky do svých říší ryzí lásky na křídlech svých!/ Vraťme se zpátky do svých říší, říší spásných nebeských!“) nebo V stínu kapradiny, kterou kapela hrála jako přídavek. Ještě předtím jsme se dočkali Korálků s malým, ale dravým sólíčkem Jiřího George Hrubeše na bicí, a hymnického provedení klasiky Publikum tvé jsem já.
Z modernějších, už pro „novou“ Janu psaných skladeb zaujalo úvodní Avanti a Král slunce, jímž Iluminati.ca odstartovala závěrečnou vichřici.
Koncert v malém klubu je jedna věc a vystoupení ve velkém sále věc druhá. Tam se musí pracovat s publikem trochu jinak. Uvidíme, jak se tahle parta kosmicky ideologizovaných umělců vyrovná s velkým koncertem, oslavujícím Janiny "sedmnáctiny" 10. listopadu ve Velkém sále Lucerny. Při kreativitě, kterou má ona, Hrubeš a parta lidí kolem nich, by to mohl být stejně velký zážitek jako vystoupení pro stovku lidí.
A že to opravdu zážitek byl!
