„Jak se píše u vás v časopise v recenzi, že jsem na té desce víc Bruce než Bob, tak to se mi zdá mimo,“ ušklíbne se Marco se zlatavým mokem před sebou a zlatavou září zapadajícího slunce všude kolem nad srovnáním se Springsteenem a Marleym. „Ale je to skvělá věta, to se musí nechat.“
Sešli jsme se na zahrádce na Vinohradech, kam si to přihasil floutkovským krokem, oděný v černém saku. Původní záměr byl popovídat si o desce, v podstatě celoživotním díle, které se dostalo na vedlejší kolej, když se v Praze stal na dlouhé roky součástí 2tone sebranky jménem The Chancers.
Když na mě ale Marco spustil svoji tirádu v tempu, které vyvrátilo mé přesvědčení, že skotský akcent pro mě dávno není překážkou, chvíli jsem měla i naději, že kromě desky bychom se touhle rychlostí po čase mohli dopracovat i k odpovědi na otázku „Who the hell is he“? Tedy tu, kterou si v názvu svého sólového debutu sám klade.
Buďme k sobě ale upřímní, po několika pivech na přímém slunci, kdy jsem se pekelně soustředila, abych stíhala proud jeho myšlenek a sem tam se pokusila ho s úspěšností kormidelníka Titanicu manévrovat, nemám ještě pořád tušení, kdo, sakra, ten Marco McKee je. Ale vím, že rychle mluví, je charismatický zpěvák, který právě natočil skvělou desku a hodně toho prožil. Například byl v osmdesátých letech hudebním novinářem ve Skotsku a odchovala ho tamní punkrocková scéna. „Tehdy se toho hodně dělo, zpovídali jsme kapely na cestě vzhůru a zase zpět,“ vzpomíná.
Protekční pankáči
Hned na začátku se také rozpovídá o mém nedávném rozhovoru s Frankem Turnerem, jehož přístup k punk rocku, zdá se, připadá Marcovi neautentický. „Novináři už dneska muzikantům nekladou těžké otázky!“ rozohňuje se po chvíli a cítím, že se to ještě přímo týká „mého“ Turnera. Ano, Franka Turnera miluji a ve slabší chvilce jsem podlehla jeho dřívějším povzdechům, že už se nerad baví pořád dokola v rozhovorech o politice, a tak nějak jsme se přiděleným časem příjemně propovídali. „Já s ním četl nějaké rozhovory a jeho vyjádření si často docela protiřečí, spíš bych řekl, že jsou až nesmyslná. Měla jste se ho na ně ptát! Už to, že jeho otec byl investiční bankéř a on sám chodil na Eton a je libertarián? No ty jo. Vždyť to je zajímavé téma. Punkrocková scéna je dneska plná takových bohatých kluků. Já hrál v děsných punkových kapelách léta, byl jsem na podpoře. The Beatles začínali bez práce, Rolling Stones taky. Dneska se prosadí jen ti, jejichž tatínkové si mohou dovolit je v prvních letech podporovat. Je to všechno čím dál umělejší. Můžu příště s Turnerem dělat rozhovor já? Měl bych na něj spoustu otázek!“
Bývali bychom víc probrali, jestli protekční děti nemají na vzpouru a rokenrol nárok, ale Marco McKee pádí dál a já tuhle zatáčku nestíhám vybrat. Po chvíli se snažím naše povídání směrovat k němu samotnému (nebo možná jen zvolnit) a ptám se, proč se vlastně přestěhoval do Prahy. „Tak to už si nepamatuji,“ vypálí nejprve. Pak zmíní bývalou ženu, která zde v devadesátých letech žila, a jel ji navštívit, načež se vrátil s punkovou kapelou odehrát několik koncertů: „Po pár letech práci v Asii jsem chtěl jet do Jižní Ameriky, ale ten rok byla v Argentině krize, tak jsme mysleli, že strávíme rok tady… Začal jsem hrát s The Chancers, měl jsem kapelu Tramsleeper. Byla mrtvá po devíti měsících. Stihli jsme ale přes sto koncertů, hráli jsme čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Stihli jsme zahrát v každé díře kolem Trutnova. Byla to děsná kapela. Parta Angličanů, co si hráli na Radiohead. Hráli jsme pro nikoho. Jednou stál v klubu jenom jeden člověk. Bavili jsme se, jestli hrát, a já jsem říkal jasně, tenhle chlapík nás chce vidět. V půlce setu začal uklízet židle – pracoval tam. Takže se nám opravdu stalo, že jsme jednou hráli pro nikoho. Čili jsem si prošel všechno.“ Ale s Chancers to celkem šlapalo, nadhazuji.
„Celkem jo. Pár let ano. Kolem let 2004 až možná 2008 na nás chodilo dost lidí. Hráli jsme na velkých festivalech. Ale ani na Mighty Sounds člověk nemůže hrát do nekonečna,“ domnívá se hudebník, který má s tímto festivalem bohaté zkušenosti. „Často si říkám, že jsem se zaklel, když jsem celou svou hudební kariéru zasvětil téhle zemi, kde tomu, co píšu, nikdo nerozumí. Mně na slovech záleží. Učím angličtinu, snažím se, aby mé texty byly chytré. Ale k čemu to je, když je to posluchačům jedno. Stejné to bylo se Simonem, dalším autorem Chancers, psal ještě podivnější věci,“ usmívá se Marco při vzpomínce na dalšího cizince v „české“ kapele.
„Ale co, byla to zábava. Byla tu dobrá ska scéna, hráli jsme. Ale pak za vámi někdo přijde na koncertě a říká vám, že jeho táta byl kdysi vaším fanouškem, a vy si uvědomíte, že věci plynou. Za víc než dvacet let kapely se vystřídají generace. Tak se posunete někam dál,“ říká hudebník, který v Praze zároveň učí angličtinu a mrzí ho, že mladí lidé neznají pomalu ani Beatles. „Neznají rokenrol. Rád je v tom směru ve svých lekcích vzdělávám. Pouštím na hodinách třeba Motörhead.“
Když mluvíme o mladé generaci, zajímá mě, v jakém prostředí vyrůstal on sám. Co ho formovalo? „Vyrostl jsem na punk rocku v Glasgow v sedmdesátých letech. A to bylo soutěživé prostředí. Vždycky jste museli mít přístup, že musíte být a jste lepší než ti druzí. A jestli nejste? Tak proč jste na tom pódiu? Nevadí, když s vámi ostatní nesouhlasí, důležité je, že vy si to pořád myslíte,“ vysvětluje Marco s tím, že tenhle přístup mu v okolí dlouhodobě chybí. „Dneska se všichni snaží být ke všem ohromně milí, myslí si, že jim to pomůže. Ta pozitivita mi nesedí, myslím, že rokenrol musí mít v sobě špetku negace a rebelství.“
A trochu negace a rebelství se nebojí vypustit ani směrem k české scéně, jejíž je už tři dekády součástí. „My jsme se Simonem stáli na všech českých festivalech vedle pódií a kritizovali ostatní. Co tím chtějí říct? Když nemají co říct, proč to dělají? A vedle nás stáli kolegové z Česka a chovali se velmi česky, což znamená, že říkali něco jako – ale oni jsou to fakt hodní kluci a moje ségra je má ráda! Ok, ale jaký to má smysl? Je to jiný přístup, ale ve svém věku už si myslím, že je oprávněný.“
To je rokenrol, Richarde!
Co tedy jeho skotské oči kolem sebe celé ty roky na scéně, která je podle něj úplně tuhá, pozorovaly? „Máme za sebou přes dvacet let koncertování. První rok, co jsme hráli na festivalech s Chinaski, Kabátem a Kryštofy, to byla docela legrace, ale po dvaceti letech to bylo úplně stejné, jenom jsme všichni byli o hodně starší. Možná je to tak všude, ale já mám zkušenosti odsud. V Británii už jsem dlouho nebyl. Možná se mýlím, když si myslím, že to tam je stejné jako před dvaceti lety. Potřeboval jsem to jen ze sebe dostat, protože jsem v šoku, že žiju v Praze 28 let a pořád jsou tu jen ty stejné kapely,“ povzdechne si Marco a já namítám, že pokud lidem tyhle kapely stále dělají radost, nic proti jejich existenci nemám, přece je člověk poslouchat nemusí, když nechce… „Vezměte si třeba Kryštof. Třicet minut to samé lalalala, dva akordy dokola. Lidi nadšení. Nás nesnášeli. Pořádně jsme to rozjeli, na pódiu tekla krev. Krajčo říkal, že to není muzika, ale chuligánství. Jenom protože v tom bylo trochu energie. Šel jsem za ním a řekl mu, že tomu se říká rokenrol. Pak tu máme Kabát. To by byla v Británii kapela tak na dva tři roky, zmizeli by ze scény už před lety. Není na nich nic zajímavého ani originálního. Je to depresivní. Mladí lidé mají aspoň hip hop, ale nepřipadá mi, že by se toho v Praze v tomhle žánru až tolik dělo,“ obává se McKee.
Nesouhlasím se vším, ale uznávám, že dneska se už opravdu moc nenosí ostré vymezování se a všeobecná vstřícnost vítězí nad nemilosrdnou kritikou. Ať už společnosti, nebo třeba kolegů.
„Já vím, proto taky punk rock umřel už dávno. Ale mně se ta myšlenka, že se člověk drží svých zásad a třeba nepodléhá komerci, pořád docela líbí. Vezměte si toho Turnera. Podle něj je hraní pro Coca-Colu stejné, jako když hrajete na festivalu, nebo si vezmete podporu od státu. To sakra není.“ Ano, hodně lidí je dnes na prodej. Nad propojením reklamy a hudebního byznysu už se nikdo ani nepozastavuje. „Já jsem nikdy na prodej nebyl. Ani když jsem byl mladší a měl jsem něco, co by za koupi stálo. Ale tak to prostě je. Víte, co je zajímavé? Simple Minds, jedna z nejznámějších kapel z Glasgow,“ trochu zase měníme směr konverzace. „V polovině osmdesátých let byli stejně velcí jako U2. Pak to vzdali, protože nezvládali být tak vysoko. Nedávno dávali rozhovory, protože se vrátili na pár menších koncertů. Říkali, že nechápou, jak to U2 zvládli, že musí být psychopati. To, že dokážou být desetiletí takhle obří kapelou, je vlastně docela děsivé. Možná jsou to androidi.“
Vyhnout se úspěchu
I když Marco McKee začínal v Glasgow v době, kdy prý skoro každá kapela dostala nahrávací smlouvu, sám ji nezískal. Údajně proto, že se moc ptal – co pro mě uděláte? Jak se dělí zisk? Až se s nikým nedohodl… „Celý můj život se v podstatě vyhýbám úspěchu.“ Svého času prý kapelám, co si užili svých pět minut slávy za peníze nahrávacích společností, záviděl. Dnes je ale potkává ve stejných hospodách v Glasgow, nejlepší roky za nimi, a je rád, že sice ani nikdy nebyl u žádného labelu, ale to zároveň znamená, že nikdy žádný neměl šanci ho vykopnout.
Dnes je hudební scéna už trochu jiný svět. Marco začínal jako hudebník i hudební novinář v dobách bez sociálních sítí, které dnes hrají zásadní roli v propagaci a komunikaci s fanoušky. Nejspíš byste si správně tipnuli, že to není něco, v čem se tenhle Skot vyžívá.
„Mám psát lidem, jak jsou skvělí, jen aby si koupili mou desku? To ne. Když se vám to líbí, kupte si to, když ne, nazdar,“ říká Marco. Dobře, neřekl nazdar, ale fuck off, samozřejmě. Někdo to může psát přece za vás, navrhuji. „Platit někomu za to, aby psal příšerné banality, aby přitáhl pozornost? Co se stalo s hudbou?“ pokládá můj společník zásadní otázku. „Co se stalo s písničkáři, co nastavují zrcadlo společnosti. Hudba přece má sdělovat něco, čemu věříte. Ne následovat, o čem si myslíte, že se lidem bude líbit. To je spirála smrti, která nepřinese nic nového. Jen peníze, kliky a obchod. A když už dneska stejně asi všechny popové písničky píše umělá inteligence, nezbývalo by v hudbě žádné vyjádření. To ale není nic úplně nového. Už dlouho všechny popové hity píše pár lidí ze Švédska podle toho, jaká slova trendují na Twitteru. Na to ani člověk není potřeba.“
God save the queen
Když je řeč o písničkách na základě témat trendujících na Twitteru, nemůžu nezmínit, že The Marco McKee Sound Explosion (pod tím jménem jeho hudba vychází) také zrovna vydal song u příležitosti korunovace. „To je takové demo. Jedna z mnoha písniček, kterou jsem v poslední době napsal a neodolal jsem, a když už byla korunovace, pustil ji ven. Každopádně jsem na ni na FB výjimečně zaplatil propagaci a jako cílovou skupinu vybral lidi, které zajímá korunovace. A vy si teď můžete říkat, že si protiřečím, ale podle mě to naopak říká mnoho – protože jsem nepřemýšlel o tom, komu se ta písnička bude líbit, ale o tom, koho sice vytočí, ale slyšet by ji měl! A to jsou příznivci monarchie,“ vysvětluje Marco a zní chvíli pro změnu pobaveně. „Jasně, byla to asi hloupost, stejně ji nejspíš nikdo moc neuslyší, ale mě hrozně bavila představa chlápka, který se probudí s radostnou myšlenkou na nového krále a řekne si, hele tady je o něm písnička. A uslyší tohle,“ směje se Marco svému kousku se skladbou A Better Man (than I am).
„Podobně přece uvažovali Sex Pistols a Malcolm McLaren, když naskočili na královnino jubileum. Obojí je ale opak toho, o čem jsme mluvili, není to snaha svézt se na nějaké vlně, ale pokus o maximální možný chaos. O rozvrácení něčeho, co všichni oslavují. Tohle by podle mě kapely měly dělat – konfrontovat, aby lidé čelili realitě. Obzvlášť v dobách krizí,“ naléhá Marco. „Podle mě je teď daleko větší potřeba politicky zaměřených kapel než kdy dřív. Nejde o to, co lidé chtějí, ale co potřebují. Nikdo nechtěl punk rock, ale byl potřeba. A kapely ho lidem nacpaly do chřtánu, dokud ho nepřijali. A pak byl zničen. Dneska nikdo tohle nedělá. Je tu nějaká hardcore scéna, ale to je snůška nesmyslů. Kapely jako Exploited? Pfff. To je další kapela, která mě nenávidí, mimochodem. Dělali jsme spolu festival a vyhrožovali mi smrtí, protože jsem katolík. Jsou to extrémisti. Taky je nenávidím. Je to plastový punk.“
Když vypnu diktafon, povídáme si ještě o Václavu Havlovi i Petru Pavlovi. Ano, jsem nepoučitelná – první lekce z tohoto rozhovoru přece byla probírat politiku na záznam, klást těžké otázky, vymáchat v tom umělci čumák. Tak třeba až Marco McKee vydá další album. Dřív či později by k tomu mělo dojít, už prý napsal řadu dalších písniček.
Musíme se loučit, čeká mě Zoom s bluesovým matadorem Robertem Crayem. „Pozdravuj ho od vytáhlého pihovatého kluka, co s ním v osmdesátých letech dělal rozhovor. Třeba si vzpomene,“ vzkazuje Marco a já si říkám, na co se ho tehdy asi ptal.
Seznamte se
Když se Skot Marco McKee přestěhoval do Prahy, ulovila si ho pro sebe skupina The Chancers, se kterou strávil přes 20 let. Kapela před pěti lety fanoušky pozvala na svůj poslední koncert, ale pro většinu z jejích členů to neznamenalo, že by skončili s hudbou. Marco se vrátil k vlastním písničkám, které začaly vznikat už dávno, a dal dohromady album Who the Hell Am I, které vydal pod jménem The Marco McKee Sound Explosion.