Je v tom tanec a je v tom rock. Skupina MYDY právě vydává páté studiové album nazvané jednoduše V. 21. listopadu ho pokřtí v „domovském“ pražském Lucerna Music Baru a o dva dny později na brněnské Flédě. V mezikontinentálním rozhovoru jsme se do Ameriky spojili se zpěvačkou Žofií Dařbujánovou a do Prahy s Nèro Scartchem, který přesedlal od syntezátorů za bicí a na novém albu se už tradičně podílel i jako producent.
Na sociálních sítích jste 12. října připomněli váš vůbec první koncert. Kde se ten den před deseti lety konal a kolik přišlo lidí?
Nèro: Byl v Jablonci nad Nisou v Klubu Na Rampě. Začínali jsme tam, protože to byla zčásti naše domovina, respektive Honzíka a Mikuláše, a moje tak z poloviny. Protože je Jablonec malý a kluci se znali se spoustou lidí z místní hudební scény, vzbudil nový projekt tehdy ojedinělého žánru pořádný zájem a klub se téměř zcela zaplnil, což pro nás byl skvělý moment, na který rádi vzpomínáme.
Měli jste už venku nějakou nahrávku?
Nèro: Mikuláš měl takový chytrý nápad, že před tím, než začneme cokoli dalšího dělat, měli bychom nafotit promo fotky, vytvořit poutavý vizuál a vypustit aspoň jedno demo. Na YouTube jsme vydali naši verzi Belleville, kterou spousta lidí znala z legendární hry Mafia, a byl to také tah, co nám pomohl přilákat první fanoušky. Nina Zardalishvili nám nafotila artové fotky a pomohla definovat náš „ksicht“. Od té chvíle bylo jasné, že vizuální složka bude nedílnou součástí našich show. Bylo na ní, aby určila, jak na ni působíme a jak nás ztvární, což byl zajímavý proces a docela rád bych si s ní někdy pokecal o tom, jak to tenkrát vnímala.
Deset let je dlouhá doba. Co se u vás – lidsky i hudebně – nejcitelněji změnilo?
Žofie: Lidsky se cítíme vyzrálejší, ale přitom jsme to pořád my. Každý z nás si prošel zásadními životními situacemi, změnami, vztahy a vším. Kdysi jsme spolu začali hrát z nějakého důvodu. Jednoduše proto, že se máme rádi takoví, jací jsme. Myslím si, že to je věc, kterou si držíme. Zkrátka bych řekla, že nikomu z nás tak úplně nejeblo. Hudebně se to vyvíjí neustále, spolu s tím, jak se vyvíjíme my. Všechny ty změny projevujeme právě hudebně. Pořád jsme to ale my, ta parta, co spolu tenkrát začala hrát.
Nèro: Už víme, co chceme, a co pro to musíme udělat. Mám pocit, že jsme docela dlouho tápali a dlouho jsme pro to hledali tóny a slova. Teď máme jasno.
Nové album jste nazvali jednoduše V. Je to výstižnější, než kdybyste použili jako titul některou z písní?
Nèro: Určitě, protože tato deska mnohem víc zachycuje dění uvnitř kapely. Hodně se na ní obracíme zpátky k nám samotným. Je to taková rekapitulace a uvědomění si, jaké máme štěstí, že se máme, a jak jsme za to rádi, i když to třeba kolikrát nebylo jednoduché. Pětka znamená, že je to pátá deska, i to, že jsme přibrali pátého člena Ondru Slánského, který s námi jezdil jako host na kytaru od roku 2014, takže jsme teď už pětičlenná parta. V je intimnější název, ačkoli se to tak nemusí zdát, než by byla kterákoli písnička.
Žofie: Ono by ani nešlo vybrat jedinou, která by desku celkově definovala. Koneckonců to Véčko… pojmenovali jsme tak finální song, který je právě o nás, každý v něm má „svou sloku“, a přesto je výsledek celistvý. Přesně to jsme my.
Nèro: Ale je to naopak. Ta písnička má název podle názvu alba.
Žofie: My jsme ho dlouho používali jako pracovní název. Jako hashtag to najednou bylo všude, až jsme si uvědomili, že to vlastně celé dává smysl. Tak jsme z pracovního názvu udělali oficiální.
Prozraďte nejtěžší z těžkých momentů za těch deset let.
Nèro: To bylo před necelými třemi lety. Covid. Přišel ve chvíli, kdy jsme měli nejvíc našlápnuto, udělali jsme velký koncert ve Foru Karlín a i díky němu jsme už byli zabookovaní na main stagích všech možných největších českých festivalů, včetně Colours a Rock for People. Najednou se to všechno zrušilo a už se to nikdy nekonalo. Do toho jsme se taky museli nějak začít živit, protože se nehrálo. Všechno se to tak nějak porozpadalo, i když jsme spolu pořád byli v kontaktu. Pořád jsme se snažili aspoň něco dělat, aby to úplně neusnulo. Začali jsme hodně zkoušet, to nám moc pomohlo. Ale máme pocit, že jsme si to potom museli zpátky znovu budovat. Ne úplně od nuly, ale dost odznova.
Žofie: V té době jsme taky měnili management. I v kapele se to tehdy celkově pozměnilo. Určitě to bylo nejtěžší období, co jsme měli, protože se nám to z nějakého pomyslného vrcholu najednou všechno rozsypalo. Teď zpětně to ale vidíme jako dobrou věc. Všechno jsme si mohli postavit znovu, od začátku, tak, jak jsme chtěli my. Jsme si díky tomu teď blíž. Určitě to mělo smysl.
A to všechno uslyšíme na nové desce.
Nèro: I obal té desky je světlý. Jsme tam nazí a je to takový „rebirth“.
Stříbrná tedy znamená čistotu, žádné umělé inteligence nebo mimozemšťany.
Žofie: To je, jakože nejsme žádní obyčejňáci.
Nèro: Pořád jsme to my, máme určitý vizuál, třpytky, stříbrná nebo zlatá jsou pro nás typické, takže jsme se toho drželi. Zároveň po minulé desce, která byla ohnivá a černá, je tato světlá a blyštivá.
Kdo s tím nápadem přišel?
Nèro: Já s Žofkou.
Žofie: Na vizuálu jsme se všichni shodli. Že budeme nazí, to vzniklo při natáčení klipu k prvnímu singlu Let Me Be. Kluci totiž vymysleli, že v něm mám být nahá jakožto Eva v rajské zahradě. Byli z toho nadšení, samozřejmě, ale nakonec k tomu nedošlo. Když jsme pak řešili, co s fotkami a coverem desky, a už se na to spěchalo, připomněla jsem, že mě chtěli nahou v klipu. Řekla jsem: Ne, ne, ne, nazí budeme, ale budeme nazí všichni! Se vším kolem to navíc dávalo smysl, takže jsme se toho nebáli. Fotili jsme s Alžbětou Jungrovou, která se toho taky nebála. Přizvali jsme ještě Martinu Loy. Dělala nám make-up a celé nás postříbřila. Když jsme holkám vylíčili náš nápad, obě se pro něj ohromně nadchly. Zarezervovali jsme studio. Martina bydlí kousek od něj, takže nás nastříkala barvou nastříbrno u sebe doma a pak jsme šli nahatí pěšky přes Holešovice do studia. Martina nám udělala jen tak fotku na přechodu, a když ji Alžběta ve studiu viděla, zavelela: „Pojďme ven!“, takže jsme nazí lítali po Holešovicích. Byl to docela zážitek a zároveň osvobození.
Co na to kolemjdoucí? Byli venku lidi?
Nèro: Byli. Fotilo se normálně přes den.
Žofie: V neděli, takže jich nebylo zas tolik, ale pár lidí jsme potkali. Dokonce mi pak psal kamarád na Facebooku, jestli jsem náhodou neběhala s nahýma stříbrnýma klukama po Holešovicích. Že byli nazí oni, si všimnul, že jsem byla nahá i já, mu úplně uniklo.
Zrzavá hříva vás vždycky prozradí.
Nèro: A pár lidí málem nabouralo. Objevilo se samozřejmě i několik úchyláků, ale obecně to bylo celkem v klidu.
Žofie: Na závěr na nás vyběhla paní z budky na parkovišti, aby mi řekla, že mám hezká prsa. To mě samozřejmě potěšilo.
Budete takhle i křtít v Lucerna Music Baru?
Žofie: Měla jsem ten nápad, ale klukům se do toho moc nechce. Já bych se odhodlala, a to jsem hodně stydlivý člověk, ačkoli se to možná nezdá, ale došli jsme k závěru, že bude asi přece jen pohodlnější, když si něco oblékneme.
Není ten klub pro vás malý?
Nèro: My máme rádi jak tu velkou festivalovou, tak i intimní klubovou atmosféru. Jak jsem mluvil o covidu a budování nanovo, je příjemné být blízko lidem. Zároveň je fajn mít zaplněný klub a nebýt ve stresu, jestli nějaký velký prostor zaplníme. Zatím proto zůstáváme v Lucerna Music Baru a nějaké větší sály si necháváme třeba zase na příští rok.
Žofie: Je to pro nás i domovské místo. Máme to tam rádi, lidi to tam mají rádi. Vedení klubu v čele s Kamilem Šírem nám za ty roky taky dost pomohlo, takže je to k oslavě desátého výročí i takové symbolické. Chceme si to udělat co nejhezčí i pro sebe.
Bude to oslava desátého výročí a páté desky. Kdy vlastně začala vznikat?
Žofie: V období prvního lockdownu. Neměli jsme do čeho píchnout, tak jsme si řekli, že volný čas využijeme k tvorbě nových věcí. Přišel druhý lockdown a to už nás všechny pohltila vedlejší práce, takže z toho zase sešlo. Měli jsme ambiciózní start, ale potom jsme to na nějakou dobu utišili, protože nikdo nevěděl, co bude. Pak jsme se scházeli průběžně. Posledního půl roku jsme pracovali intenzivně.
Nèro: Nejdřív jsme udělali singl Let Me Be a řekli jsme si, že by bylo fajn mít v tom duchu celou desku. Rozhodli jsme se, že singly, co jsme vydali předtím, na albu nebudou. Většinu písniček jsme napsali v posledních šesti měsících, přidali jsme i několik starších nápadů, které se nám tam hodily.
Žofie: Vždycky se zamýšlíme nad celkem. Chceme, aby deska měla určitou atmosféru. U V jsme se shodli, že by měla být pozitivní. Předchozí byla o hledání se, taková až lehce depresivní. Shodli jsme se, že ještě k tomu s covidem a válkou už je toho až dost a je na čase lidem servírovat zase trochu pozitivnější pohled na svět. Pro mě to bylo z hlediska skládání textů dost složité, protože jsem se ještě necítila úplně stoprocentně ok. Začala jsem hledat ve starších textech, lovila jsem v poznámkách, kterých mám už asi tři tisíce. Člověk si připomene, co bylo hezké, z čeho se radoval, a dá se na to navázat. Byl to léčivý proces, který mi vrátil pozitivní myšlení.
Byly texty jen na Žofii?
Nèro: Oproti předchozím deskám jsme se o textech hodně bavili a hodně jsme přemýšleli, jak je podat. Nechtěli jsme je podcenit. Mluvili jsme o nich, zkoušeli varianty a společně jsme si je vypiplali.
Žofie: Je pravda, že je tam pár písniček, které na první dobrou nemusí vyznít pozitivně. Podle mě se ale ze všech negativních věcí vždycky dá vysosat kus nějakého dobra a na tom jsme hodně stavěli.
Seznamte se
MYDY jsou pětičlenná formace, jež hraje směsici elektroniky, diska, rocku, popu nebo funku. V začátcích ještě s názvem Mydy Rabycad se o ní mluvilo jako o electroswingové. MYDY mají čerstvě na kontě pět studiových alb. Zakládají si na energické pódiové prezentaci a velmi úspěšně koncertují také v zahraničí.