Povídali jsem si při jeho návštěvě Prahy, kam přijel na křest nového alba Michala Davida, které také produkoval. Začali jsme ale od jeho dětství: „Narodil jsem se ve Švédsku, ale vyrůstal jsem ve Venezuele, můj první hudební nástroj bylo cuatro, to je takové větší ukulele. Pak jsem přešel na kytaru.“ Když mu bylo deset, přestěhovali se s rodinou zpátky do Švédska a Martin zažil menší kulturní šok. „V Caracasu se koncem sedmdesátých let poslouchal Curtis Mayfield a Elvis Presley, taky hodně soulu a latinskoamerické hudby. Ale ve Švédsku najednou všichni okolo mě poslouchali rock a heavy metal!“
Kdy jste se začal přiklánět k roli producenta místo interpreta?
Velmi brzy. V patnácti mi nabízeli smlouvu u vydavatelství EMI, líbily se jim totiž písničky mojí tehdejší kapely. Myslím, že jsme se jmenovali Crystal Axe, ale už si nejsem jistý, měnili jsme název snad každého půl roku. Jako neplnoletý jsem ale smlouvu podepsat nemohl, tak mi v EMI místo toho prostě přidělili jednu malou místnost v jejich budově a koupili mi nějaké nahrávací vybavení, především osmistopý magnetofon. Přestěhoval jsem si to k nám do garáže, kde bylo víc místa, postavil jsem tam ještě bicí soupravu a kamarádi ke mně po škole chodili nahrávat dema. Hodně jsem se na tom naučil.
Jak potom vaše kariéra pokračovala?
Když mi bylo 21, udělal jsem první album pro nahrávací společnost. O pár let později jsem se přestěhoval do Londýna, kde žiju dodnes. Švédsko tou dobou začalo být hodně popové a mně se líbila spíš muzika z USA a Británie. Zpočátku jsem pracoval spíš s nezávislými umělci, jako byl třeba
Ron Sexsmith.
Mimochodem, je Sexsmith umělecké jméno?
Ne, vážně se tak jmenuje. A dostát takovému jménu není lehké… Na konci devadesátých a začátku nultých let jsme spolu udělali spoustu desek, je to jeden z mých nejoblíbenějších songwriterů. Pracoval jsem i na jeho nejnovějším albu, které teprve vyjde. Díky Ronovi jsem se taky seznámil s Coldplay, když Chris Martin nazpíval s Ronem duet. To bylo někdy v době jejich alba Rush of Blood to the Head.
A s Guyem Berrymanem z Coldplay jste později založili superkapelu Apparatjik.
Ano, a ještě s Magnem Furuholmenem z A-ha a Jonasem Bjerrem z Mew. Ve skutečnosti to původně vůbec neměla být kapela, naopak jsme si chtěli od muziky odpočinout. Zamýšleli jsme to jako umělecký spolek, věnovali jsme se výtvarnému umění a filmu. Ale pořád jsme všichni muzikanti, takže jsme občas vystupovali na vernisážích, v muzeích, na festivalech… Pak se o nás začalo mluvit jako o superkapele, což je samozřejmě atraktivní nálepka. Aktuálně máme pauzu, každý rok si říkáme, že „letos konečně zase něco uděláme“, ale pořád nic. Máme rozpracovanou operu o mexickém umělci, ale už to trvá hodně dlouho, máme problém najít si všichni čas ve stejnou dobu.
Apparatjik je pro vás takový projekt, kde si můžete dělat, cokoli chcete?
Ano. Byli jsme hodně aktivní někdy mezi roky 2010 a 2015. Tou dobou jsme všichni slavili úspěchy s našimi komerčnějšími projekty a tady jsme si mohli jen tak hrát, jako když jsme kdysi začínali. Experimentovat s výtvarným uměním a hudbou a nebrat to moc vážně.
Jak to vypadá, když začnete produkovat nového umělce?
Ke spolupráci s umělcem se obvykle dostanu jedním ze dvou způsobů. Buď spolu začneme psát písničky, a to se pak často překlene i ke spolupráci na nahrávání a produkci, ke které už přicházím jako spoluautor. Anebo si mě najmou čistě jako producenta skladeb, které už mají napsané. Pak se snažím tu hudbu navnímat a najít v ní aspekt, který můžu vylepšit. Někdo třeba umí dělat skvělé aranže, ale potřebuje pomoct formulovat sdělení v textu.
A obecně je pro mě v produkování velmi důležitá práce s vokály. Přijde mi, že v současnosti se po mnoha skvělých zpěvácích chce, aby nahrávali tak nějak uměle. Udělá se hodně náběrů a z nich se potom po kouscích poslepuje výsledek. Já mám radši náběry, které nejsou dokonalé, a kde umělec zpívá uvolněně. Proto se vždycky snažím vytvořit ve studiu příjemnou atmosféru. A taky je pro mě důležité mít v místnosti celou kapelu.
Takže nahráváte jako postaru, celou kapelu najednou?
Velmi často ano. Nebo alespoň tři čtyři muzikanty zároveň.
Nevadí vám pak přeslechy? Necháváte je v nahrávkách?
Jak kdy, záleží i na žánru. U rockové kapely je to lepší. Taky to chce mít dopředu jasnou představu o výsledku. V popu kolikrát nevíte, u koho nahrávka skončí, často se totiž pošle ještě někomu úplně jinému na další úpravy. Takže pak je lepší mít náběry oddělené, aby se dalo se stopami nástrojů pracovat jednotlivě.
Proč to podle vás zní lépe, když se nahrává společně?
Protože můžete reagovat na energii ostatních. Nemám rád, když je to všechno přísně rozdělené a sterilní. Je s tím pak i víc práce, protože z nahrávky uberete lidskost a emoci a potom se je tam musíte snažit dostat nějak jinak. A taky se mi líbí ten tvůrčí proces, když máte víc lidí pohromadě. Často z toho vzejdou nápady, na které by samostatně nepřišli. To je další věc, kterou jako producent dělám – rád si vyslechnu, s čím ostatní přijdou, a nechám se od nich překvapit.
Jaký máte názor na auto-tune nebo na kvantizaci, tedy zarovnání rytmu na dokonale přesné intervaly? Používáte tyhle nástroje?
Ano, ale určitým věcem se snažím vyhnout. Začalo to hraním na klik, na magnetofonovou pásku se nejdřív nahrál metronom a vy jste potom nahrávali přes něj. A to vás připravilo o možnost pracovat s tempem, ubralo to jednu dimenzi výrazu. Když si poslechnete staré desky The Police, bubeník Stewart Copeland tam v jednom kuse zrychluje a zpomaluje. To s klikem nejde. S kvantizací je to ještě přesnější. A s auto-tunem je to podobné. Někdy může být užitečný, ale lidi kvůli němu zlenivěli, ve studiu mávnou rukou: „To spravíme později.“ Mně nevadí použít jakýkoli nástroj, ale nejdřív potřebuju dostat dobrý výkon. Auto-tune nesmí být náhrada dobrého zpěvu.
Máte nějaké oblíbené producentské triky?
To je dobrá otázka. Vždycky si dám záležet, abych měl u vokálů dobrý signálový řetězec. Často používám mikrofon Telefunken 251, mám jeden starý už pěkně dlouho. A kompresor 1176. Pak mám ještě nějaké oblíbené nástroje, rád třeba začínám s elektrickým pianem Wurlitzer. Je ohromně všestranné a dobře se s ním vymýšlejí aranže. Ale že bych měl přímo nějaké triky… Myslím, že pokud mám nějaký trik, tak je to naslouchání nápadům ostatních lidí.
Jaká byla vaše spolupráce s Michalem Davidem?
Přiletěl za mnou do Londýna, měli jsme spolu skládat. Už během první hodiny jsme měli napsanou písničku Je mi líp. Pracovali jsme s provizorními texty v angličtině nebo svahilštině, do češtiny se to přetextovalo později.
Poslouchal jste dopředu jeho starší tvorbu?
Ano a trochu mi to připomnělo švédskou hudbu z té doby. Velké popové melodie.
Měl jste nějakou představu, jakým směrem se vydáte?
Bylo mi řečeno, že Michal si není jistý, jestli vůbec chce dělat další album, a že do toho půjde jedině tehdy, pokud to bude jiné než všechno, co nahrál předtím. Já a on se běžně pohybujeme v dost jiných žánrech, já jsem moc popu nedělal, ale našli jsme společnou notu u jazzu a oba máme rádi kapelu Steely Dan. Produkování je někdy taky vytvářením prostoru a v Michalových starších nahrávkách je často použitá spousta nástrojů, tak jsem si říkal, že bychom v tomto směru mohli ubrat a naopak dát větší důraz na jeho hlas. Takže v plánu bylo zjednodušit to a sehnat si výborné muzikanty.
Jak jste se seznámil s Jasonem Mrazem? Jaký jste z něj tehdy měl první dojem?
Doslechl jsem se o něm přes jeden americký label, se kterým jsem dělal. Jason tehdy ještě neměl smlouvu a hrál po kavárnách v San Diegu, ale měl skvělé písničky. Pak vydal dvě alba a dobře se mu rozjela kariéra. Já jsem s ním dělal v Londýně jeho třetí desku We Sing. We Dance. We Steal Things., kde je I’m Yours a spousta dalších hitů. Vždycky se mi líbily jeho písničky o lásce. Je to jednoduchý koncept, ale on je prostě skvělý zpěvák a kytarista. Pak jsme spolupracovali ještě několikrát, produkoval jsem třeba i jeho zatím poslední album Mystical Magical Rhythmical Radical Ride.
A jaké to bylo, když jste produkoval francouzskou zpěvačku Zaz?
Pracovali jsme na jejím druhém albu Recto Verso. Dělal jsem jen část té desky, zbytek dělala se stejnými lidmi jako svůj debut. Myslím, že jsem tehdy byl přizván proto, že chtěla zkusit něco nového, jiný směr. Často to tak bývá.
Myslíte, že je to dobré, dělat album s více než jedním producentem?
Přijde na to… Dnes můžete mít klidně devět producentů na jedné písničce. Ale myslím si, že je dobré mít na albu nějaký jednotící prvek. Když má umělec jasnou vizi, může dělat různé písně s různými producenty. Ale pokud zase tak jasnou představu nemá, je lepší mít jednoho producenta celého alba, aby to držel pohromadě on. Ten jednotící prvek může spočívat i v mixu nebo masteru nahrávky a můžou to být i samotné písničky.
Podělíte se na závěr ještě o jeden postřeh nebo zážitek z vaší producentské kariéry?
Vždycky je zajímavé, když nemluvíte stejným jazykem, vztahujete se pak k hudbě úplně jinak. Týká se to třeba Zaz, Michala Davida nebo japonských umělců, se kterými jsem pracoval. Zaz tehdy neuměla moc dobře anglicky a moje francouzština taky není nic moc. Michal umí trochu anglicky, ale komunikujeme pomalu. A když nemáte společný jazyk, tak místo mluvení víc hrajete, necháte komunikaci přímo na hudbě. Se Zaz jsme měli tlumočníka od labelu, ale moc jsme si nerozuměli. Buď nás nechápal, nebo překlad zabarvoval vlastními názory, ale bylo to divné. Nakonec Zaz řekla: „To nevadí, pojďme mluvit rukama, očima, ušima, srdcem.“ To bylo krásné. A tak jsme nemluvili, prostě jsme ráno přišli do studia, dali si kávu a začali hrát.
Seznamte se
Martin Terefe je švédský producent, který má na kontě spolupráce s umělci, jako jsou Jason Mraz, James Blunt, Yungblud, Zaz, KT Tunstall, Sara Isaksson, Ron Sexsmith, a mnoha dalšími. Je také členem superskupiny, resp. uměleckého spolku Apparatjik, kde tvoří s kolegy z kapel Coldplay, A-ha a Mew.