Lake Malawi nedávno vydali povedenou desku The Great Video Game Crush, hlavním tématem našeho povídání se ale nakonec stala otázka, zda se kapele daří naplno využít svůj potenciál. Jsou Lake Malawi úspěšná kapela? Podle čeho něco takového měřit? Ze setkání v holešovické kavárně vzešel upřímný rozhovor o pochybách, kam až s anglicky zpívaným indie popem lze v Česku dosáhnout. Občas zaváněl deziluzí, ovšem tenhle pocit se vždy rozplynul ve chvíli, kdy Albert Černý s Jeronýmem Šubertem mluvili o samotné hudbě. Najednou to zase jiskřilo, jak má.
V době kolem Eurovize jste se nechali slyšet, že si nejste jistí, co dál. Co vás znejišťovalo?
Jeroným: To je dlouhodobá věc, která trvá. Podíváme se, kdo vyprodává O2 areny, a pak přemýšlíme, o co se vlastně snažíme. Kdo tu s angličtinou, kromě zahraničních hvězd, vyprodává haly? Došli jsme k tomu, že jediný způsob, jak dosáhnout v Česku většího úspěchu, je uspět v zahraničí a vrátit se zpět. Pokud bychom prorazili ve světě, možná by pak lidé ve větší míře uznali, že jsme hodni toho, aby na nás přišli. Každopádně hudba, která se tu poslouchá masově, nekoresponduje s tou, kterou děláme my.
Slyšíte saxofon? John Waugh, který ho nahrál, aktuálně hraje s The 1975.
Nemění se to s mladší generací? Té by už angličtina překážet neměla.
Jeroným: Mění, ale jiným směrem. Máme vkus definovaný v minulosti. Albert vyrůstal na Coldplay, Stingovi a osmdesátkách. Pak jsme se zamilovali do kytarovek jako Arctic Monkeys, The Strokes nebo The Kooks. Hudba, která je teď nejvíc trendy, nás samotné neoslovuje. To totiž není ta, kterou hrají v rádiu. Je schovaná v podhoubí. Mladí lidé masivně tíhnou k trapu, hiphopu a my jsme pro ně staří.
Měla jsem pocit, že jste bariéru všeobecné pozornosti v poslední době prolomili. Vaše písničky kolem sebe slýchávám.
Jeroným: Ano, ale bohužel si je lidé často vůbec nespojí s námi. Což by mohlo být fajn – ani je nenapadne, že je ta písnička, kterou mají rádi, od českého interpreta. Pak je ale těžké je přesvědčit, aby přišli na koncert… V tom máme mezery.
Alberte, co vy a vaše pochyby ohledně dalšího směřování?
Albert: Hodně jsem pochyboval, ano.
Jak jste si na ty pochyby odpověděl?
Albert: Nijak, i teď je cítíme. Říkal jsem si, že nemá cenu se pořád tak pachtit. Mě baví, co děláme, ale obávám se, že to děláme špatně. Baví mě hudba, tu podle mě umíme dobře. To kolem je boj s větrnými mlýny. V České republice tudy – s angličtinou – cesta nevede. Dřív nebo později si to musíme uvědomit a něco změnit. Nebo to zabalit, protože já takhle pokračovat nechci.
Eurovize s tímto pocitem nepohnula?
Albert: Je pravda, že pocit, že s angličtinou je to blbost, jsem měl hlavně před ní. Díky soutěži jsem si uvědomil, že se nemusím tolik stydět. Před finále v Tel Avivu byly koncerty v Madridu, Londýně, v Paříži, Kyjevě, v Moskvě, Amsterdamu a tam všude si s námi eurovizní fanoušci Friend of a Friend zpívali. Viděli jsme, že to funguje. Říkal jsem si: Aha, tak i v mezinárodní konkurenci, a nemyslím si, že jenom v eurovizní, na nás lidi slyší, možná by to mohlo fungovat i v klubech venku…
Kapelu We Are Domi, která v Eurovizi reprezentovala po vás, jste ale varovali, že po vlně euforie přišla po návratu domů trochu depka.
Albert: Pak se vrátíte a zjistíte, že ani píseň z Eurovize tu v rádiích nikdo nehrál. Ani nevím proč. Možná se jim jen dramaturgicky nehodila, protože teď pro změnu High-Speed Kissing hrají dost a nemuseli jsme nikoho ani uplácet. Bylo to v pohodě, stačilo ji poslat.
Není logická cesta se pokusit to prolomit v zahraničí?
Albert: Já nevím, jaká je cesta, ale slovo prolomit bych už určitě nerad používal. Nechci ho už slyšet ani na kapelních schůzkách, mám ho dost. Deset let v kuse se snažit něco prolomit? To přece není možné, dříve nebo později vám musí dojít, že se to možná prolomit nemá. Když si vzpomenu na poslední rok, mám nejhezčí zážitky, když jsme nahrávali desku, když jsme pracovali na Joanne, jeli jsme na koncert a podobně. Ty nejhorší jsou z toho, když jsme se sešli a přemýšleli jsme, jak vymyslet PR a zpropagovat, co děláme. V tom nenacházím radost.
Povězte mi víc o tom, v čem ji nacházíte.
Když se povedlo, že nám saxofonista The 1975 poslal saxofon do písničky Joanne a s Jeronýmem jsme seděli nedaleko v holešovickém studiu Butter Music + Sound, totálně jsme si to užívali. Stejně tak když přišla Dominika Hašková s Benem a Casperem z We Are Domi a dodělávali jsme High-Speed Kissing, bylo to super. Když se povede, že něco nepřidáváš jen na efekt, ale posuneš píseň dál, dodáš jí šmrnc, je to radost. Stejně tak jsme byli v sedmém nebi, když jsme letěli do Finska nahrávat s producentským duem Los Rollos. Byl to zážitek, moc toho nenamluvili, ale jsou skvělí muzikanti a producenti, kteří skladby editovali přesně tak, jak jsem to cítil, aniž bych jim to musel říkat.
Vrátím se ještě ke slovu prolomit – zkoušeli jste někdy třeba napsat písničku, která by záměrně konvenovala českým rádiím?
Jeroným: Ne. Vždyť i kdyby nás všechna hrála, tak to automaticky neznamená, že by nás to posunulo. A kdyby ano, podle čeho bychom se měli řídit? Poslechnout si Top 5 v Českém slavíku a udělat kompilát?
Albert: Nebo Top 5 Spotify? Viktor Sheen, Calin, Hasan, Nik Tendo?
Jeroným: I kdybychom si vzali, jakou Top 5 chceme, vždy vyjde, že ti nejúspěšnější zpívají česky. Na tom to stojí a padá.
Albert: Ale aby si zas někdo nemyslel, že říkám, že kdybych zpíval česky, dostal bych se na špici. Vůbec! Kdo ví, ani čeština nemusí vůbec znamenat, že budu trendovat mezi Yzomandiasem a Viktorem Sheenem. Není to tak jednoduché. Když mám náladu, můžu jednou za čas něco napsat česky, ale obecně to tak necítím.
Předchozí otázka směřovala právě k tomu, jestli skladba Nová láska nebyla snahou tuhle cestu otestovat?
Albert: Ne, napsal jsem ji pro Sebastiana, který mi vyprávěl úplně šílenou love story. Přirostla mi k srdci, nakonec jsme se tedy dohodli, že ji doděláme s Jeronýmem. Byl jsem v té době vidět v Tvoje tvář má známý hlas, tak mě napadlo, že na to zkusím českou písničkou navázat, ale udělal jsem to pod svým jménem, pro Lake Malawi to není cesta. Bylo to fajn, docela ohlas měla, ale že bych měl pocit, že jsem zvítězil nebo něco prolomil… Neprolomil.
Surfařské video k Mermaid Surf Club přenese posluchače do ráje.
Jeroným: Českou hudební scénu jsme tím v žádném případě nezbořili, ale byl to víceméně jednorázový výstřel… I když ještě vyšla skladba Máš u mě skrýš s Evou Burešovou.
Jaké máte teď plány?
Jeroným: Máme super show, se kterou chceme objet festivaly. Chceme koncertovat. Máme také rozpracované další skladby, které nás baví. Zase mají trochu jiný styl, víc akustických nástrojů. Ale žádnou pětiletou vizi nemáme.
Párkrát zaznělo, že míříte do zahraničí.
Albert: Ale jen v myšlenkách.
Jeroným: Teď je třeba něco udělat s albem, které vyšlo…
Albert: A vede si i v tomto ohledu dobře. Poslouchá se a na Spotify máme 70 % posluchačů ze zahraničí. Čísla pomalu rostou. Řešíme, jak komunikovat s fanoušky, když nejvíc koncertujeme v Česku, ale víc nás poslouchají venku. Posíláme newsletter. Ale je to cool. Do Roxy přiletěla fanynka z Tokia a nějaké holky z Polska.
Tady se setkaly dvě kapely, jež reprezentovaly Česko v Eurovizi.
Na albu hraje saxofonista z The 1975. To je taky pěkný zásek…
Jeroným: Když jsme s Lake Malawi hráli v Newcastlu, odkud pochází, tak jsme ho tam potkali. V klubu se objevil náhodou, pak na nás přišel i na Rock for People.
V létě tam s kapelou opět zahrají.
Jeroným: Doufám, že se tam setkáme!
Podzimní tour 2023 v roli předskokanů The 1975?
Jeroným: To bychom samozřejmě rádi. Nejlepší by bylo, kdyby si nás vzali pod svůj label.
Vy jste, Alberte, už dost známý. Pořad Tvoje tvář má známý hlas a Eurovize jistě musely kapelu dost nakopnout…
Albert: No jasně, funguje to a já jsem za to vděčný. Soustředím se na to, co mám rád, a živím se tím. Ptám se ale sám sebe, jestli jsem si představou, že musím dělat tohle a uspět, nevytvořil mantinely. Někdy mám pocit, že se od doby, kdy jsem v sedmnácti řekl tátovi, že by bylo husté mít kapelu, jen snažím uspět. Někdy se mi zdá, že jsem uspěl, ale pak mám zas pocit, že ne. Nebo jo? Nebo ne? Napsal jsem písničku, kterou slyšelo dvě stě milionů lidí, tak to jsem asi uspěl, ne? Pak hrajeme v Roxy a přijde šest set lidí, to je fajn, ne? Ale pak ti někdo řekne, vždyť tě všichni znají, to je málo, že tam bylo šest set lidí, ne? Tak pokrčím rameny a nevím.
Skladbu v češtině vydal Albert Černý sólově, přestože na ní také spolupracoval s Jeronýmem.
Zásadní bude asi váš pohled… Jsou Lake Malawi úspěšná kapela?
Albert: Jasně, to musím vědět já. Ale co když to nevím? Jsem vděčný, jak nám to funguje, vlastně jsem spokojený. Když se mě ale někdo zeptá, co dál, nevím. Nevím, jestli je třeba na tom lpět. Je mi nepříjemné, když hrajeme, užijeme si koncert, atmosféra je dobrá. A po koncertě někdo přijde a řekne: My se vám strašně omlouváme, že tu na vás bylo málo lidí. Vy jste super kapela, zasloužili byste si jich mnohem víc. Mně je pak trapné, že jsem koncert víc nezpropagoval, když Calin stejný klub po sobě vyprodal dvakrát. Přijde mi, že s kapelou nejsme tak cool.
Jeroným: Ale tohle je teď trochu teoretická otázka, protože od covidu jsme měli v podstatě jeden samostatný koncert v plné, i když ne narvané Roxy, všichni ho chválili, takže to úspěch byl. Uvidíme, co bude dál. Máme samozřejmě trochu obavy, ale zároveň se na koncerty těšíme.
Albert: Teď je zase krize s drahými energiemi… Všichni říkají, že musíme makat a překonat ji, musíme jet za každou cenu dál. Já bych ke kapele tenhle přístup mít nechtěl. Kdybychom viděli, že okolnosti jsou teď tak náročné, že si nemůžeš v klubu ani zatopit, nafta na cestu je moc drahá, tak tam přece nemusíme za každou cenu jako hrdinové dojet. Připomíná mi to hrdinskou báseň Bitva u Westerplatte. Polská armáda nastoupila proti tankům se šavlemi na koních. Je v pořádku bránit takhle vlast, když nic jiného nezbývá, ale své lpění na světové kariéře bych takhle nebránil. To mi přijde zbytečné. Ne? Ale mluvím o kariéře, ne o písničkách, na nich mi záleží maximálně. Můžeš být profi muzikant, ale když ti na tom nezáleží, nemá to smysl. Musí ti na tom strašně záležet. Jsem extremista, v hudbě musí jít o život. Když to tak není, proč to hraješ? Tak to nehraj – běž z pódia.
Svět podle Lake Malawi
Na konci loňského roku Lake Malawi pokřtili svou druhou studiovou desku The Great Video Game Crush. „První koncert s námi v Roxy odehrál klávesák Honza Uvira. Z toho jsme nadšení, protože zatímco dřív jsme měli hodně kytarových věcí, teď zní v nových písních hojně synťáky a klávesy. Honza je geniální jazzový klávesista, který hrál léta s Lacem Deczim,“ pochvaluje si baskytarista Jeroným Šubrt, vedle Alberta Černého hlavní stavební prvek kapely, která před pěti lety debutovala albem Surrounded by Light.
Mimo nového klávesáka na koncert zavítala řada hostů, kromě Kláry Vytiskové, která s Albertem zazpívala starší baladu Gold, i anglická zpěvačka Aby F Jones, jež na nové desce hostuje v Mermaid Surf Club. Kapela si na křest připravila s pomocí svého bubeníka Matyáše Vordy novou show, se kterou by ráda příští rok vyrazila do českých klubů a na festivaly. Když bubnuje Matyáš Vorda, hraje s Lake Malawi na kytaru Lukáš Chromek. Pokud jeden z těchto vytížených muzikantů nemůže, nastupují na scénu bubeník Pavel Plašil a kytarista David Kandler.
V čem je tedy největší problém?
Albert: Obávám se, že jsem kvůli tomu všemu přijal pocit, že bych si zasloužil v Česku víc. Možná to není jen kvůli komentářům ostatních, možná si to sám o sobě opravdu myslím. Ale zároveň dobře vím, že to je hrozné takovou myšlenku vyzařovat. Slyšel jsem to třeba i od Jirky Buriana, který ocenil naši poslední desku a říkal mi, že bychom si zasloužili hrát pro několik tisíc lidí, ale že u nás to asi nepůjde. Když ti to všichni pořád říkají, tak to hlodá. A já tohle slýchávám celou dobu. Kdysi mi někdo říkal, že máme našlápnuto. Ještě asi s Charlie Straight. Ty máš potenciál být mega, Alberte… Chvíli je to super, lepší mít něco před sebou, než mít hotovo a mít to nejlepší za sebou. Ale pak žiješ dál a všichni se ti pořád omlouvají – sorry, že to nemá tu odezvu, jakou bys chtěl… Už mě nebaví se zabývat pocitem nedocenění. Rád bych řekl, že to tak necítím, ale dost často tomu tak je. Ale stydím se za to. Já bych člověku, který by mi tohle vykládal, řekl fuck off. Ty jsi takový ten nedoceněný umělec, že jo? Ale v čem já se od toho týpka liším? Že to dělám deset let? Že mám čtyři Anděly?
Friend of a Friend díky Eurovizi zněla v různých evropských zemích.
Třeba zrovna v tom.
Jeroným: Ale i vaše otázky směřují k tomu, že Lake Malawi nejsou tam, kde by mohli být. Nikdo tu nesedíme s pocitem, že to tak je.
Směřuji tam proto, že jsem si přečetla, že jste to chtěli kvůli těmhle pocitům zabalit…
Jeroným: Přitom se to dá brát i naopak – je zázrak, že se tím živíme. I když možná skromněji, než bychom chtěli.
Albert: Ale já nechci, aby se někdo uskromňoval. Na desku jsem si musel půjčit od svého táty. Nejsem úplně happy. Tohle ale není stížnost, jenom to konstatuji.
Jeroným: Mně pořád přijde jako zázrak, že taková kapela v Česku funguje a objednávají si nás na koncerty za cenu, kterou jsme si stanovili, pořadatelé z různých měst.
Albert: To je pravda. A já bych chtěl vyjádřit takovou zdánlivě protichůdnou myšlenku – na jednu stranu si tohoto zázraku velmi vážím. Neustupujeme, nemusíme se měnit. Děláme hudbu, jak ji cítíme, a zvládáme to ustát. Na druhou stranu cítím pachuť toho, že mi pořád někdo říká, že by naše hudba měla mít větší ohlas. Jsou ale i lidi, kteří nám opravdu fandí a naše hudba je prostě normálně baví, a to je to nejlepší.
Co dalšího je nejlepší?
Jeroným: Tvorba, hraní. Na koncertech i ve zkušebně, když tedy máme zrovna zatopeno. Máme v kapele skvělé muzikanty. Je to radost. Nechci to všechno ostatní, kromě hudby, o čem jsme se bavili, nazvat nutným zlem, ale v tom se tolik nevyžíváme. Možná kdyby každý měsíc přibylo deset tisíc posluchačů, chytlo by nás to PR snažení mnohem víc, protože bychom cítili odezvu.
Albert: Hodně jsme se s Jeronýmem v této kapele naučili. Dřív jsme třeba neuměli sami dělat dema. Když s námi hrál ještě Patrick Karpentski, byli jsme na něm závislí. Ale občas neměl čas a donutilo nás to, abychom se naučili v Logicu produkovat sami. Strávili jsme tím pár dní a vznikla písnička In the City. Pak ji někdo smíchal v Londýně a dodnes mám radost, jak zní. Dnes se dokážeme rovnocenně bavit se zahraničními producenty. A pořád se takhle učíme něco nového dál a baví nás to. Na tom já vidím, že to někam směřuje – ne na číslech followerů.
Sláva a úskalí songwriting campů
Na albu The Great Video Game Crush Lake Malawi spolupracovali s producenty zejména ze Skandinávie a ze Švýcarska, paradoxně se s nimi ale setkali na songwriting campech v Česku. „Dělá je tu Honza Vávra a dělá je dobře. Ale mají svá úskalí, třeba ohledně autorských práv,“ ozývá se právník v Jeronýmu Šubrtovi. „Člověk napíše písničku, má pocit, že na ní všichni pracovali stejným dílem, ale pokud někdo sedí za počítačem jako producent a neošetří se to předem jinak, je z hlediska práva výrobcem zvukového záznamu, který si od něj člověk musí odkoupit,“ vysvětluje. „Standardní sazba producenta jsou třeba dva až tři tisíce eur. To může leckoho překvapit.“ Jeroným vysvětluje, že pokud člověk s dotyčným producentem pracuje i dál a skladbu s ním dokončí, lze to brát jako přijatelnou cenu za produkci. „Pokud by se nám ale jejich vklad nelíbil a chtěli bychom jen samotnou písničku a nahrané stopy, protože se třeba povedl zpěv, museli bychom je také vykupovat.“
„Já tohle nevěděl a překvapilo mě to,“ přiznává Albert Černý. „Někomu to pak za to nestojí nebo na výkup nemá peníze a třeba radši napíše něco dalšího, než aby vydal povedenou skladbu z campu. Spousta písniček kvůli tomu zůstane navždy v šuplíku a nikdo z odvedené práce nemá nic.“
Jeroným upozorňuje i na další věc, na niž je třeba se připravit: „Pokud v teamu není dost silný leader, který do písničky dá něco ze sebe, může vzniknout nemastný neslaný prefabrikát. Někdy si teamy sednou a je to skvělé, ale slyšel jsem i hodně písniček, které mi připadaly řemeslně v pořádku, hezké, ale o ničem. Nic neznamenaly, nic nepřinesly. Do reklamního jinglu asi dobré.“
Po tomto úvodu je třeba napsat, že řada písní na aktuální desce Lake Malawi vznikla právě na songwriting campech – pro tuto kapelu aktuálně čím dál oblíbenější způsob tvorby funguje. „Když se za to umíte postavit, může to fungovat skvěle. Náš poměr songwriting sessions a vydaných písniček je poměrně dobrý,“ prozrazuje Albert. „Dbáme na to, aby písničky, které takto píšeme, pro nás něco znamenaly a mohli jsme se za ně postavit. To je zásadní. Podle mě nevychází ani dvacet procent písniček ze songwriting campů. Po skončení totiž přichází fáze, kdy si musíte vyhrnout rukávy a máknout, aby vám písnička absolutně vyhovovala, vždyť vy se jí budete prezentovat a léta ji zpívat. Vy s ní budete žít.“
Jeroným i Albert souhlasí, že jedním ze zásadních přínosů podobných akcí je, že propojují scénu nejen se zahraničními tvůrci, ale i tu místní mezi sebou. „Vidíme, že se stejnými lidmi jako my pracují i další interpreti z Česka. Třeba Lenny či Ewa Farna. To je pro mě ten hlavní pozitivní moment – že vidíš, že v tom nejsi sám. Že i ostatní mají tyhle ambice a sny. Není tu nevraživost, podporujeme se,“ uzavírá Albert povídání o songwriting campech.