Během dvou desetiletí působení spojeneckých vojsk v Afghánistánu se v tamních velkých městech začala rodit nezávislá hudební scéna. Do dříve fundamentální společnosti pronikaly vlivy hip hopu, punku, rocku nebo metalu. Australský promotér a novinář Travis Beard, který do země roky vozil nástroje s aparaturou a pomáhal promotérům, dění připodobnil k rozpuku punku v 80. letech v USA. S návratem Talibanu se ale země stává pohřebištěm nejen impérií, ale i snah o undergroundovou kulturu.
Afghánistán se pod taktovkou Talibanu propadá hlouběji do temnoty. Vedle prokazatelných zpráv o potlačování lidských práv a svobod, které plní feedy západních médií, zůstává stranou také efekt vládnoucího islámského fundamentalismu na tamní kulturu, potažmo hudební proudy a scénu. Ta totiž během liberalizace poměrů v době okupace spojeneckých vojsk prožívala – hlavně tedy v Kábulu – rozmach. V současnosti ale přirozeně spadla do ilegality.
Nová garnitura totiž neuznává hudbu jako takovou, je zkrátka podle jejího staromódního výkladu islámu neakceptovatelná. Mluvčí Talibanu Zabiulláh Mudžáhid letos sice v rozhovoru pro The New York Times zmínil, že se vláda bude snažit k dodržování zákazu lid spíše přesvědčit než donutit, realita je ale jiná. Mladý afghánský hudebník, který čerpá inspiraci ze západní tvorby, je personou non grata a potenciální opoziční hrozbou – nositelem „nebezpečného“ pokrokového smýšlení.
Přibývá také extremistických útoků. Třeba na konci října v provincii Nangarhár. Tam islamističtí ozbrojenci zabili kvůli přehrávání hudby několik svatebčanů. Afghánského folkového zpěváka Fawada Andarabiho dokonce
podle CNN odvedly z domu a zavraždili přímo složky Talibanu.
Emigrace a útěk do ilegality
Za předchozí vlády Talibanu v devadesátých letech byly v Afghánistánu zakázány všechny hudební formy s výjimkou náboženských zpěvů, protože by podle vůdců hnutí mohly vyvolávat v lidech nečisté myšlenky.
První vlaštovkou měnících se poměrů v tomto odvětví bylo vysílání afghánských rozhlasových a televizních stanic. Ty po nástupu Talibanu – právě s výjimkou islámských zpěvů – hudbu úplně vyškrtly ze svých programů.
Do ilegality se začaly stahovat i kábulské populární kapely, buď emigrovaly, nebo zkoušejí tajně, pokud své působení neukončily úplně. Trnem v oku v tvrdém patriarchálním společenském uspořádání jsou i dámské sbory. Například orchestr Zohra. Část hráček muselo emigrovat, doma ale nechaly příbuzné, kolegyně a také své nástroje, informovala agentura AFP.
„Většina členek orchestru Zohra je se mnou tady v Kataru, ale některé jsou stále v Afghánistánu. Doufám, že za námi budou moci přijet co nejdříve a že budeme moci obnovit náš orchestr,“ řekla pro AFP osmnáctiletá Márzíja Anvaríová. Ta je teď ve skupině s krajankami, s nimiž po měsících mohla v katarském exilu v Dauhá koncertovat.
Do zahraničí utekl také muzikant, který si říká Metal Sam. V Kábulu založil death-metalovou kapelu, jeho hudební kariéra ale podle jeho slov pro americký Billboard skončila. „Lidé často tvoří nebo poslouchají folkovou hudbu a někdy i západní hudbu, jako je hip hop. Hudba byla poměrně velkou součástí afghánské kultury, čehož se Afghánci nemohou snadno vzdát. Tito lidé jsou samozřejmě nyní v nebezpečí,“ popsal magazínu. „Věřím, že ve válce mezi uměním a nevědomostí zvítězí umění,“ dodal Metal Sam.
Afghánský underground
Během dvou desetiletí demokracie podle Billboardu postavili afghánští umělci vlastní svobodnou platformu. Vytvořili zde za léta liberalizace poměrů podhoubí nezávislé DIY scény ovlivněné hip hopem, hard rockem, black metalem a dalšími styly.
Australský filmař, novinář a promotér Travis Beard v Afghánistánu strávil několik let. Do země roky dovážel kytary, aparaturu a další hudební či produkční techniku ze zahraničí. Rodící se scénu dokonce připodobnil k americké punkové epoše osmdesátých let. Promotéři, nahrávací studia, inženýři i producenti v průběhu let podle něj rozšířili své technické znalosti a scénu posouvali dál. Několik tamních rádií zařadilo do éteru různé druhy hudby.
Teď je ale všechno v troskách. „Nevíme, jestli budeme zítra naživu, nebo ne,“ přiblížil pod podmínkou anonymity šestadvacetiletý hudebník Billboardu. Se svými parťáky z bandu je v dennodenním kontaktu, zjišťuje, jestli jsou v pořádku. „Ale nemůžeme hrát, nemůžeme pracovat, cvičit… Ani nevíme, co se stane s našimi nástroji. Netušíme, jestli je najdou, nebo ne,“ dodává.
Pomoc je stále možná
Už v srpnu se z Afghánistánu stáhly humanitární organizace. Dostat do země oficiální pomoc je v současné konstelaci nemožné. Snaha je tedy alespoň pomoci běžencům, kteří se snaží před Talibanem najít zázemí nejen v sousedních zemích.
Existují i konkrétní druhy pomoci přímo uprchlým afghánským umělcům. Například fundraisingová kampaň SAVE AFGHAN MUSICIANS. Ta vyhlásila sbírku na 25 tisíc dolarů. Podle organizátorů sbírky od poloviny srpna iniciativa pomohla „více než dvaceti afghánským muzikantům, promotérům a jejich rodinám se dostat z Afghánistánu do USA, Francie, Polska, Británie nebo Německa.“ V současnosti se dle jejich vyjádření snaží dostat další umělce z táborů v Bahrajnu a Kuvajtu.
Zdá se, že v dnešní temné afghánské realitě hudba útočiště ani pomoc nikomu neposkytne.