K technické produkci jeho život nasměrovala dávná brigáda na Chmelnici. Brigáda brzy přerostla v podnikání – firma Start Production Karla Bezuška realizuje nejen kulturní akce již 27 let. Když nás s fotografem po rozhovoru vede na exkurzi do skladu techniky, abychom se seznámili s čerstvým pokladem v arzenálu společnosti, celý se rozzáří. „Hodně lidí je v mém věku pracovně vyhořelých, ale mě to pořád baví,“ říká a hrdě nám představuje nový exkluzivní systém ozvučení. Jde o jediný směrový kardioidní line array sound systém v České republice. „Zcela upřímně, u nás je to trochu ekonomický nesmysl, museli bychom ho pronajímat velmi draze, aby se to vyplatilo, ale my jsme si prostě udělali velkou radost,“ vysvětluje.
Jak velkou část vaší práce tvoří projekty spojené s hudbou?
Řekl bych, že polovinu, ale je to odhad střelený od boku.
Zaměřujete se na hudební akce, protože vás baví víc než jiné?
Vezmu to trochu oklikou. Práce, kterou dělám, vznikala hodně přirozeně. Nikdy jsem si nestanovil byznys plán, za kterým bych si následně šel. Začínal jsem v devadesátých letech, kdy byl trh úplně prázdný. Skoro všichni, kteří začali něco dělat, uspěli. Stačilo, abyste to nedělali opravdu úplně blbě. Kdekoli se zjevil prostor něco řešit, byla i příležitost pro úspěšné podnikání. My jsme ten prostor objevili v technické produkci a tím bylo dané naše směřování. Nejsem vystudovaný obchodní manažer, a mé podnikání proto vzniká živelně. Děláme to, co přijde. Nikdy jsme se nikomu nepodbízeli, všechny spolupráce vznikaly tak, že nás někdo oslovil.
Co byly v polovině devadesátých let, kdy jste firmu založil, pro váš obor největší překážky?
Zaprvé absolutní nedostatek techniky. To je něco, co už dlouho neřešíme. V současné době je jen otázka, na co si vyděláme. Dnes není problém si cokoli koupit, zato je veliký problém sehnat personál. Obávám se, že to nás může v budoucnu limitovat.
A druhý problém devadesátých let byla morálka, včetně té obchodní. Velkou část akcí klienti nezaplatili. Hodně lidí pracovalo podvodně nebo zkrachovalo a nás v tom nechalo. V našem oboru se bohužel dodnes zachovalo, že zatímco umělci se platí dopředu, jinak nevystoupí, technika se vždy platí až následně. To jsme na našem trhu nedokázali zásadněji změnit. Pořád jsme poslední článek řetězce, a když se někdo dostane do problémů, táhne nás s sebou.
Jak jste řešili nedostatek techniky?
Mimo jiné jsme vyráběli. První velké pódium jsme si museli nakonec vymyslet a postavit sami. Nebyl to zásadní problém, protože jsem vzděláním strojař. Vzniklo pódium, které s námi prvních deset let jezdilo na všechny větší koncerty. Nivtec, což je dnes nejběžněji používaný typ pódií, jsme koupili až v novém miléniu. To naše původní pódium na specifické akce používáme dodnes – je totiž pevnější než současná pódia.
Do Prahy jste přišel studovat a zpočátku jste nebyl zapálený hudební fanoušek. Čím se to změnilo?
Do Prahy jsem přišel v devadesátém druhém roce a rovnýma nohama spadl do subkultury kolem Chmelnice. Byla to taková pražská Mekka, kde se všechno scházelo. Hráli tam Psí vojáci, hrálo se divadlo, vystupoval tam třeba i slavný japonský tanečník Min Tanaka. Kolem produkce se tam motali lidé, kteří v devadesátém roce udělali i koncert Rolling Stones na Strahově. Většina lidí, které jsem tam poznal, v oboru zůstala. Byl to takový zárodek celé zdejší technické produkce a mě to pohltilo. Dalším mezipřistáním a obrovskou školou bylo mé působení v prvních letech v produkci Paláce Akropolis a hlavně mě ovlivnily osobnosti kolem divadla Sklep a celé Pražské 5ky.
Start Production jste založil hned po škole?
Ne, na Chmelnici jsem brigádničil od začátku studia a už během školy jsem začal paralelně pracovat. Ve čtvrtém ročníku jsem se rozhodl, že už školu dokončovat nebudu. Kombinace toho, co jsem pracovně zažíval, a tehdejší úrovně školství, mě přesvědčila, že nemá smysl ve studiu pokračovat.
Co jste zažíval?
Bylo mi tehdy dvacet dva a dělali jsme například velký festival na Pražském hradě. Havel byl trochu otevřenější než současný pan prezident, takže jsme mohli uspořádat přímo v Jelením příkopu festival taneční hudby. Něco dnes zcela nepředstavitelného. Jeden den jsem zažil schůzku s celým vedením Pražského hradu, kde jsem si připadal jako v Zemanově filmu, kde mladý kluk sedí u obrovského stolu s generály s třásněmi, které oni tehdy taky měli. Seděl jsem tam a řešil něco poměrně náročného. A podařilo se nám všechno domluvit. Pak jsem se vrátil do školy, která se v té době potýkala s masivním odlivem chytrých a schopných lidí do soukromého sektoru. Nebylo tam moc příjemné a podnětné prostředí. Přání dostudovat se sešlo s uvědoměním, že to nemá hodnotu a v praxi se mohu naučit daleko víc.
Pojďme ještě k festivalu Jelení příkop. To tehdy byla podle vyprávění slušná party. I pro vás, který jste řešil technickou stránku věci?
Určitě ano. Zároveň to pro nás byla zajímavá lokace, byla úžasná a náročná zároveň. Do Jeleního příkopu není žádný pořádný vjezd, jen jedna cestička, po níž se tam musely dopravit tuny techniky. Převáželi jsme ji na malých autech a všechno montovali na místě. Z logistického hlediska to bylo šílenství. Během festivalu navíc hodně pršelo a z místa se stala bahenní lázeň, což bylo hodně náročné. Živě se mi to vybavuje dodnes.
Když už jsme zmínili náročné lokace – co jste si pomyslel, když se Marek Vrabec rozhodl pořádat festival Prague Sounds na hladině Vltavy? Jak těžké bylo realizovat tuto scénu?
U této akce jsme jen jedním z dodavatelů, ale je to přesně ten důvod, proč mě tato práce neustále baví. Čím komplikovanější je zadání, tím větší je to výzva. Je to krásná akce.
Je pro vás dnes zajímavější dělat velké akce, nebo spoustu malých?
Před třemi lety jsme vzali do týmu dámu, která se pohybuje v korporátním byznysu. Cítili jsme, že přerůstáme z malinkaté firmy do středně velké a potřebujeme systém řízení a nastavit procesy. Kladla nám stejnou otázku, protože ji zajímalo něco, co mě nezajímalo nikdy – říkala, že je přece důležité zjistit ziskovost akcí. Sestavili jsme statistiky a ukázalo se, že nejvíc zisková je středně velká akce. Nicméně to není celá odpověď na vaši otázku. Střední akce je pro nás zajímavá v tom, že ji hravě zvládneme a můžeme jich dělat několik najednou během jednoho dne. Řekněme tři nebo čtyři, i když náš rekord je šestnáct. Na podobných projektech víme, že nejdeme do rizika a na hranu schopností firmy. Pak jsou akce, kde na hranu jdeme. Nikdy za ni, to bych si netroufl. Ale třeba když jsme na Staroměstském náměstí zajišťovali 100 let republiky, bylo to v danou chvíli naše maximum. Přičemž největším limitem je schopnost akci zvládnout ve vysoké kvalitě personálně. Nerad sahám po lidech, kteří nejsou na úrovni, jakou bych si představoval. Snažím se ve firmě kvalitu, na níž jsem vyrostl a sám ji vyžaduji, držet.
Kde jste se vlastně všechno, co jste potřeboval o technické produkci vědět, učil?
Všechno za pochodu. Dodnes není moc škol, které by pro nás něco komplexně užitečného učily. Firma našeho typu nemá žádnou školu, kam by člověk mohl přijít s nabídkou práce pro osvětlovače, zvukaře či techniky, kteří staví pódia. Kdyby existovala, rád bych i výměnou za příslib několika let práce pro nás sponzoroval studium. Podobně jako to funguje v korporátech. Je tu pár malých zvukařských škol, ale stejně nezaručí, že absolvent bude schopný technik. Možná bude znát základní fyzikální pravidla, ale techniky je dnes tak velké množství, že je třeba pracovat a učit se přímo s ní. Je rozdíl sednout si do trabantu, Ferrari anebo závodního speciálu na Dakar. A ve školách Ferrari ani závodní speciály nemají a stres reálné akce taky nikdo nenamodeluje. Moje zkušenost je, že zodpovědnost za velkou akci můžete schopnému člověku předat tak po třech letech pravidelné práce v oboru. A někdo k tomu nedospěje nikdy.
Co vím, dřív tenhle obor přitahoval především hudební nadšence. Mladí kluci chtěli vidět koncerty, tak šli stavět pódia. Je to tak i dnes, nebo přichází lidé, kteří prostě jen potřebují práci?
Bohužel, když jsme začínali, tak to tak opravdu bylo, ale dnes zpravidla platí varianta B. Kolem hudby se v devadesátých letech motali především lidé, které to naplňovalo, a k tomu si vydělali. Dnes chtějí hlavně vydělat. Netvrdím ale, že nezůstalo pár srdcařů. U nás ve firmě jich pořád několik je a jsem za ně šťastný. Pracuje se s nimi líp, protože hledí hlavně na to, aby práci dělali dobře a byl za nimi hezký výsledek.
Jaká je ve vašem oboru v České republice konkurence?
Na nevelký počet obyvatel zde máme relativně velké množství sofistikovaných firem, které fungují na vysoké úrovni. A pak je tu mnoho firem garážového typu. Nadšenci, kteří si koupí třeba použitý materiál a sami pódium přijedou postavit, čímž ohromně ušetří na nákladech. Když jedeme na akci my, skládají se náklady na osvětlovače, zvukaře, videotechnika, rigera, řidiče náklaďáku… Naskáče to. Když přijede táta se synem a manželkou a techniku mají za dodávkou na vleku, jsou jejich náklady výrazně menší. Takovým v úplně malinkých akcích nejsme schopní konkurovat.
Nicméně obecně je konkurence další věc, kterou jsem nikdy neřešil. Vůbec se tou otázkou vlastně nezabývám. Celou dobu se snažím jednoduše fungovat tak, aby lidi a produkční, s nimiž pracujeme, s námi dělali rádi a aby se vraceli. Snažíme se nepřicházet o klienty. Samozřejmě i to se stává, třeba když z firmy odejde produkční, nebo u městských úřadů, kde se každé čtyři roky mění zastupitelstvo a tím pádem spolupráce zanikne a musíte o ni znovu usilovat. Přesto máme především klienty, s nimiž spolupracujeme už mnoho let.
Kdy jste si v životě nejvíc vychutnal, že jste byl „u toho“ i jako hudební fanoušek?
Když se osobně setkáte s osobnostmi jako Jan Pavel II., Jeho svátost Dalajláma nebo Václav Havel, tak vás to navždy poznamená, a když musíte rozebírat pódium na Staroměstském náměstí po příletu teamu z Nagana rozbruskou, protože „kdo neskáče, není Čech“, a to pódium to málem nevydrží, tak si to pamatujete navždy.
Co se koncertů týká, zůstávají pro mě vrcholem pravěké koncerty, jako byli Pink Floyd na Strahově. V tom dešti to byl fantastický zážitek, který jsem nikdy jindy nezažil. Určitě musím jmenovat i U2 – Bono na Strahově byl taky neuvěřitelný. Z těch novějších koncertů nejsem schopen říct. Jak se člověk tím oborem prokousává, už ty akce vnímá jinak. Když jdeme se ženou do divadla, směje se mi, protože vidí, jak celou dobu šmejdím očima a řeším, jestli je scéna dobře nasvícená. Jestli se třeba povedl plánovaný technický fór a podobně. Jsem v tom ohledu již postižený.
Jak to vlastně je? Větší kapely si už téměř vždy přivezou svoje pódium, že ano?
U větších kapel to tak je. Velká evropská a světová turné se jezdí často s dvěma sadami techniky, které rotují po světě. To je ale něco, čím už se nyní naše firma nezabývá. Díky tomu, že jsme si pořídili vlastní techniku a její pronájem je pro nás hlavní zdroj obživy, je to pro nás nezajímavé. Poskytnout celý svůj personál, který pracně školíte, na stavbu cizí techniky, nedává smysl. Rentabilní jsou pro nás akce, kam přijedeme s tou vlastní.
Asi se dá už od pohledu poznat, jestli je to pódium postavené kapele na míru…
Je to tak. Na většině menších akcí většinou bohužel vítězí rozpočet a v tu chvíli není prostor na žádné velké vychytávky a složité instalace. Na to nejčastěji nebývají finance.
Co dalšího rozpočty nejčastěji oseknou?
Čas. Většinou se dostáváte do tlaku, kdy musíte přijet na montáž v den akce a demontovat hned po skončení, protože na delší pronájem prostor taky nejsou peníze. Pracovní den proto často začíná v pátek v pět ráno, končí druhý den v sobotu v osm ráno. Pořadateli pronájem sálu na dva dny nevychází a vy to prostě musíte zvládnout. Po dvaceti sedmi hodinách v práci pak přijedete domů a jste hodný tatínek.
Nedokážu si moc představit, jak se to dá dlouhodobě zvládnout.
Je to opravdu náročné, a proto je tak těžké zpátky do oboru natáhnout lidi, které od nás odstředil covid. Naši zaměstnanci od nás odešli vydrilovaní. Jsme naučení na absolutní efektivitu a minimální chybovost a díky tomu, ať už přešli do jakéhokoli oboru, měli okamžitě úspěch a fungovali bez problémů. Bohužel si ale taky zvykli na pohodlí. Já to chápu, protože jít do práce na osm hodin anebo na dvacet osm hodin je sakra velký rozdíl.
Váš obor se teď zase slušně rozjíždí, ale lidé budou chybět…
Všechno je dost turbulentní. Spousta akcí, které byly na začátku roku potvrzené, se po výpadu Putina na Ukrajinu zase začíná rušit. Sám jsem zvědavý, jak to bude. Práce je teď víc, než jsme schopní zrealizovat, a mám obavu, že v červnu, kdy je špička a koná se nejvíc akcí, nastanou problémy. Může se stát, že se některé neuskuteční, nebo se uskuteční na bídné úrovni, protože firmy, které tu jsou a pracují na vysoké úrovni, nebudou schopné je všechny realizovat. Akumulují se koncerty, na které mají lidé koupené lístky už dva roky, do toho se přidávají nové akce. Všichni jsou logicky lační něco pořádat. Na červen už jsme odmítli odhadem třicet zakázek.
Jedinečný systém ozvučení od společnosti d&b Audiotechnik je jediným svého druhu v České republice.
Foto: Startproduction
Co dalšího nyní váš obor sužuje?
Problém je, že organizátoři před dvěma lety za nějakou sumu prodali vstupenky, ale dnes jsou náklady na personál, energie a všechny další věci o třicet nebo čtyřicet procent výš. A oni musí již dávno prodanou službu realizovat za dnešní ceny. Dostávají se do ještě většího ekonomického tlaku než dřív. A to je jen špička ledovce, takových problémů, kdy vše nebude ekonomicky fungovat, jak jsme zvyklí, bude víc. Když se podívám na kulturní program, který se chystá na květen či červen, musela by mít naše republika čtyřicet miliónů lidí, aby pořadatelé vše ustáli.
Vy jste si ale i v této době dopřáli velkou radost a koupili novou zvukovou techniku. Co je na ní tak převratné?
Díky tomu, že honba za ziskem není absolutní prioritou, i když vydělávat musíme všichni, splnili jsme si přání, o němž jsme přemýšleli už roky. V České republice zatím žádná z rentalových společností nemá něco, co se jmenuje směrový kardioidní line array sound systém. My jsme si pořídili KSL systém od d&b Audiotechnik. Když použiji opět metaforu ze světa aut, přesedli jsme z pěkné oktávky, což jsou audiosystémy, které jsme používali dosud a zachováváme si je, do Ferrari. Systém budeme využívat na ty nejkrásnější akce, které si ho zaslouží. Zcela upřímně, v Čechách je to trochu ekonomický nesmysl, museli bychom ho pronajímat velmi draze, aby se to vyplatilo, ale my jsme si udělali velkou radost.
Pro jak velké koncerty je určen?
Pro sály typu O2 universum i velká O2 arena. Na tato místa s tím míříme. Mluvíme spolu ve chvíli, kdy máme tuhle novinku dva dny ve skladu a premiéra pro veřejnost bude 29. a 30. dubna na Karlově náměstí na festivalu Mladí ladí jazz. Je to velký technologický posun.
Ve standardní reprobedně máte určitý počet reproduktorů, které hrají dopředu směrem k divákům. Tady je stejný počet reproduktorů, které hrají dopředu i dozadu a ty druhé odčítají zvuk, který jde zpět. A když obejdete pódium, není za ním hluk a nic vás nenutí přehlušovat nástrojovou aparaturu. Hraje směrem, kterým hrát má, a pro lidi, kteří to chtějí poslouchat. Ocení to i pořadatelé, protože nebudeme hlukem obtěžovat lidi za pódiem.
Když je řeč o směru – jakým směrem by se Start Production měla ubírat v budoucnu? Zase organicky?
Věřím v organiku, ale zároveň cítím, že potřebujeme do věcí vložit systém, což je něco, co mi úplně nejde. Rád bych našel člověka, který umí pracovat s procesy, řízením lidí a podobně. Mám v plánu ustoupit z první pozice ve firmě a stát se běžným produkčním. Ta práce mě baví a nechci ji opustit. Proto bych rád najmul ředitele, který nám bude udávat tón.
Jste vy osobně v terénu každý den?
V květnu, červnu, září a říjnu, kdy se koná maximum kulturních akcí, jsem venku denně. Jinak se snažím dávat kanceláři maximum. Podklady, které vytvoříte, a způsob, jakým komunikujete se svými lidmi a s klienty, jsou základ, aby věci fungovaly.
Zmínil jste, že se ženou chodíte do divadla. Zajdete mimo práci i na koncert?
Ano. Ale co si budeme povídat, teď jsme dlouho nebyli.
Na co byste brzy rádi zašli?
Moje manželka by určitě ráda viděla třeba Hooverphonic. Máme taky rádi Skyline, jsou naše srdcovka. Máme boční projekt – Beach Park Mlékojedy, který dvacet let pro zábavu provozujeme. Skyline tam hrají pravidelně a pokaždé je to radost.
Start Production
Bez práce technické produkce by kultura nefungovala. Každý koncert potřebuje pódium, světla, zvuk a další technické vybavení, stejně jako personál, který vše postaví a obslouží. Zatímco se člověk ráno těší na večerní koncert, tito lidé jsou na place a staví ground support, pódia, světla, ploty, stany a stánky na míru konkrétní akci. Když usínáte unavení a potěšení kulturním zážitkem, bourají scénu a nakládají vše na další štaci. Práci Start Production znáte z velkých českých festivalů, jako jsou Metronome Prague, Hip Hop Kemp či Colours of Ostrava, z menších akcí typu Festival Okoř či Krásné ztráty a mnoha dalších koncertů. Hudba ovšem tvoří jen část jejich zakázek, dlouhodobě spolupracují například s Cirkem La Putyka, s jejich technikou se setkáte na Letní Letné, na Jizerské 50, konferencích, veletrzích či třeba na MBP Fashion weeku.