Jde o prostý a jasný vzkaz, bezprostřední noční reakci na moji recenzi koncertu na Vypichu, která dorazila v pozdních nočních hodinách. A po té době ji lze už snad i ocitovat v časopise jako úvod rozhovoru, který měl uvolněnou, kapelní atmosféru:
„Polib mi prdel, buzerante!“
„Ty vole, to je rocker,“ otřásá, chechtá se celý stůl, až se vedle v kavárně třesou výlohy. „A bylo to splněný?“ ptá se Josef v dobré náladě. „Tehdy jsi mě fakt naštval!“
To docela chápu. Ale pojďme k současnosti, chystáte oslavy 35 let na scéně. Pamatujete si vaši první zkoušku?
Josef Vojtek: To bylo asi v Hostomicích.
Hurvajs: Nebylo to v tom pionýru, nebo svazu SSM?
Tomáš Krulich: Hostomice, určitě!
A jaké to bylo?
Milan Špalek: Chaotický.
Ota Váňa: To už nevím, ale Tomáš měl kolo značky Eska, skládačku. A jezdil na ty zkoušky do Hostomic až z Duchcova.
Tomáš: Jednu kytaru jsem měl na zádech na popruhu…
Milan: A řekni, kolik je to kilometrů…
Tomáš: Asi sedm?
Milan: Ale sedm kilometrů na socialistickým kole! To my s Josefem jsme byli honorace. On měl wartburga a já jezdil ve škodovce.
Ota Váňa: A my Ikarusem, v harmonice, autobusem.
Co pro vás tehdy kapela znamenala?
Milan: My jsme už tehdy chtěli strašně všem nakopat prdel. Pamatuju, jak jsme tím tehdy byli nacpaný, jak jsme všude říkali, že budeme nejlepší. Samozřejmě jsme si to tehdy jenom vysnili, ale fakt jsme to chtěli. Ke všemu jsme byli kritický a do všeho jsme šli. Živě si pamatuju ten pocit, co jsme měli. „Teď to všem ukážeme, jak se ten rokenrol dělá!“ I když jsme samozřejmě nevěděli nic, byli jsme přesvědčený, že to vyjde.
Odpovídaly tomu pocitu i koncerty?
Tomáš: My jsme nazkoušeli program, aby to s nějakýma přestávkama uhrálo pět hodin čaje. V Duchcově ve sklárně jsme si vyjednali tenhle odpolední čas… zkrátka, že se bude hrát od pěti do desíti zábava, tancovačka. S manželkou jsme si kvůli tomu museli udělat nějakou pořadatelskou registraci. Tehdy to fungovalo tak, že jsi musel na město, tam ti dali 220 vstupenek, protože to byla kapacita, a víc lidí přijít nesmělo. První koncert, co jsme hráli, byl propadák. I zvukař nám musel odpustil výplatu. Přišlo tak málo lidí, že jsme neměli na to mu dát honorář. Byl to kámoš, tak to nechal bejt. Museli jsme zaplatit pronájem sálu a nějaké teplo. Nebyl to slavnej začátek. Nevydělali jsme nic, a ještě jsme zůstali dlužní. Jenže se to brzo obrátilo. Tehdy se hrálo co čtrnáct dní. A na pátým koncertu už to byl průšvih…
V jakém směru?
Tomáš: Protože bylo tak narváno, že to nešlo! Přišlo 500 lidí dovnitř a ještě 100 lidí čekalo před sálem. Nemohli se dostat dovnitř. Sjíždělo se to z jedný strany od Ústí a z druhý od Chomutova. Všichni mířili do týhle prdele, kde my jsme hráli. Po šestý akci už jsem to musel zarazit. Smrdělo to průserem pro mě a moji manželku. Kdyby někdo praštil někoho půllitrem a přijeli k tomu policajti a sanitka, rychle by se zjistilo, že v sále určitě není 220 lidí.
Milan: Tomáš tenkrát tuneloval…
Tomáš: Ty vole, ale za kapelu! Už tenkrát jsme si všechno dělili rovným dílem.
Milan: Ale tys nesl to riziko…
Tomáš: Ale tohle byly ty začátky. První zábava byla propadák, za měsíc a půl už jsme to museli zarazit, protože se na nás hrnulo moc lidí.
Milan: A tak už to pak vlastně bylo celou dobu.
Takže to předsevzetí, že všem nakopete prdele, se začalo rychle plnit. To se to o vás rozkřiklo?
Tomáš: No nejspíš. My jsme určitě nejezdili od Chomutov a po Ústí nad Labem vyvěšovat plakáty.
Ota: Pravda je, že naši vrstevníci na tyhle zábavy, který Tomáš pořádal, vzpomínají dodnes.
Tomáš: Ono to tehdy totiž nebylo jenom o nás. Tam hrál poprvé živě třeba i Alkehol. Za cesťák nám tam přijeli zahrát Debustrol, v tý době druhá kapela v hitparádě prodejnosti. Tehdy jsme se nějak seznámili a přijeli tam zahrát jako kámoši…
Kdy přišel okamžik zlomu, kdy jste si i vy osobně řekli: „Tak a jsme velká kapela…“
Ota: Těch vrcholů bylo několik. První komerčnější byl deska Colorado v roce 1994, protože tou jsme prorazili i na Slovensku, což se nám do tý doby nedařilo. Bylo to asi tou titulní písničkou, protože ta byla jedna z prvních, kterou začala hrát rádia. Potom to trochu – ne úplně usnulo – ale jelo v určitým stereotypu. A pak se to úplně nakoplo deskou Dole v dole… Taková předzvěst, co se stane, bylo ale už album Go, Satane, Go. Tehdy jsme totiž změnili i to, jak budou vypadat obaly desek. Do té doby jsme měli jenom takový kreslený srandy. Tehdy jsme dali prostor grafikům a začali pracovat na věcech, na které jsme v 90. letech nekladli důraz. Deska Dole v dole už zkrátka vypadala dobře, protože ji dělal Maťo Mišík.
Takže Kabát rostl přirozeně, s úspěchem alb a písniček…
Ota: A přispěla k tomu i změna managementu. Od MegaHu se o nás začala starat Pink Panther Agency, a už jsme to chtěli dělat fakt profesionálně. Celé devadesátky nás dělal Jirka Sokol z Plzně. A ten tehdy sám řekl, že už to na takové úrovni, jakou jsme chtěli, sám nedokáže. To od něj bylo férový. Protože se změnou managementu dostaly věci nový rozměr.
Když už byla řeč o písni Colorado. Na tiskové konferenci, která předcházela našemu povídání, zaznělo, že ji moc nechcete hrát. Proč?
Tomáš: Kvůli mně. Ne že bych tu písničku neměl rád. Country si naopak rád poslechnu, ale je to natočený tak, že půlka je akustická a druhá bigbítová. A to znamená, že to živě nikdy nezahraješ tak, aby to znělo dobře…
Milan: Ale zní to dobře, Tome, jenom jinak…
Tomáš: Vždycky to bude znít blbě!
Ota: Ne, ty to hraješ blbě!
Josef: Tak nějak jazzově!
Ota: Zajímavě!
Tomáš: Tam by zbývala jediná možnost, vzít na pódium komplet Fešáky a oni by odehráli tu první půlku a my tu druhou… tak by to přibližně znělo jako z toho cédéčka, jinak je to takovej paskvil. Proto ji nemám rád.
Ota: Jenže oni už nežijou, Tome.
Milan: Ale oni by si čas našli!
Takže jste ten typ muzikantů, co chtějí, aby to naživo znělo jako z alba…
Josef: Hele, je to naše písnička, tak si s ní můžeme dělat, co chceme.
Tomáš: Jenom mně se to takhle nelíbí, jak to hrajeme, to je celý. A nazdar.
Milan: A někomu se to zas líbí.
Koukám, že to tedy po pětatřiceti letech v kapele není úplně bez mráčku.
Milan: My tu pohodu hrajem před médiama, jinak jsme na nože!
A zažil vůbec Kabát za tu dobu nějakou opravdovou krizi?
Tomáš: Krize? Třeba teď, kdyby zvedli tři z nás ruku, že chtěj hrát Colorado, tak držím hubu. Takhle se u nás řeší krize. Je nás pět, vždycky to bude tři na dva.
Milan: Kdyby nás bylo šest, byl by to průser.
A došlo k nějaké zásadní rozepři v minulosti?
Ota: Nikdy nemůžou souhlasit všichni se vším, to je jasný. Mně se třeba dodnes nelíbí obal MegaHu, ale ostatní jsou z něj nadšení. Nelíbil se mi už tehdy, ale neudělám nic.
Josef: Můžeš s tím nesouhlasit, můžeš proti tomu protestovat, ale to je asi tak jediný, co můžeš dělat.
Milan: Proto je vždycky nejlepší mít kapelu v pěti lidech. Čtyři nebo šest, to je vždycky v prdeli. A tři je málo.
Hurvajs: A nedej bože, když do toho přijde ženská. Ženská, to je vždycky konec kapely.
Milan: Proč?
Hurvajs: Protože! Neví se, kdo dřív!
Vy jste byli dlouho jediná česká kapela, která si mohla troufnout na O2 arenu. Váš koncert na Vypichu je patrně pořád největší… V posledních letech se ale z O2 areny stal takový větší pražský kulturák. Znamená pro vás ten chystaný dvoják něco speciálního?
Ota: My jsme nikdy nedělali rozdíl, jestli hrajeme v O2 areně, nebo v Třebíči na zimáku. Každý koncert musíš odvést sto procent. A to je pořád to, co jsem říkal už na začátku: „Chceme to dělat pořádně a na co nejlepší úrovni.“
Josef: My to vlastně doháníme počtem koncertů. Udělat Prahu, to je sice hezký. Ale když uděláš jenom Prahu, lidi se ti tam musí sjíždět. To byl přesně model Vypichu. Proto jsme na příští rok naplánovali 21 koncertů. A když si potom sečteš počet diváků, kteří to turné uvidí, tak smázneš kohokoli. Při průměrný kapacitě kolem 10 tisíc lidí najednou hraješ klidně pro více než 200 tisíc lidí…
Milan: Je fakt, že dneska už v O2 areně hraje kdekdo. Když jsme ji dělali poprvé, bylo to pro nás něco neuvěřitelnýho, protože z českých kapel tam tehdy nehrál snad nikdo. Kapela je slavná, až když na ni přijde 15 tisíc lidí v Mariánských Lázních i třeba na Slovensku. To už znamená, že je to opravdu dobrý.
Ota: To je další věc – vážíme si toho, že jedem i velký zimáky na Slovensku. Spousta českých kapel má pořád problém tam prorazit a platí to i naopak. IMT Smile jsou na Slovensku kult a tady mají problém, aby přišlo dost lidí. Toho, že můžeme jet tak velký prostory na Slovensku, si fakt vážíme.
Josef: Jeden z nejlepších koncertů na Slovensku byl, když jsme tam otvírali fotbalový stadion na Černém poli a ten byl vyprodaný. Měli jsme tam asi 25 tisíc lidí. V Bratislavě, kde na nás před patnácti lety přišlo maximálně pět tisíc? Najednou pětadvacet?!
Milan: Je fakt, že v Bratislavě to byl dlouho průser.
Čím se to zlomilo?
Milan: Když jsme vydali Dole v dole, chodily na nás v Česku mraky lidí, ale přijeli jsme do Bratislavy a přišly 3,5 tisíce. Pořadatel nás uklidňoval: „Byl tady před tejdnem Brian Adams a měl ještě míň!“ Nevím, čím to bylo, možná tím, co se tam tehdy dělo…
Josef: Ale teď máme na Slovensku úplně narváno. Třeba v Košicích ve Steel aréně jsou snad vždycky nejlepší koncerty vůbec.
V éře Vypichu jste si občas stěžovali, že vám chybí hraní. Proto teď radši jezdíte velká turné?
Josef: Děláme to už poněkolikátý. A jo. Kapela má prostě hrát, a ne koukat z okna. Tak to je. A když je to v kuse, tak najedeš na režim, který sice může být pro leckoho šibeniční, ale mně dost vyhovuje. Pro jinýho zpěváka by to byl možná konec, ale já to tak mám rád. Den koncert, den volno a znova. Zvyknou si na to hlasivky i kluci. Prostě jedeš.
Takže udělat třeba obří Letňany už vás neláká?
Josef: Je to moc práce a málo vyžití. Co zkazíš během jednoho koncertu, už nikdy neopravíš, když druhej nemáš. Takhle máš furt šanci, že se ti to třeba alespoň jednou povede dobře.
Milan: Třeba ten dvacátej koncert v řadě už většinou sype.
Josef: Zejtra to dám! – Ale tohle byl poslední! – Tak dík!
Na co vy se z těch oslav, které vás čekají, těšíte nejvíc?
Josef: Už jenom být na tom turné je parádní. Mám rád všechen ten ruch okolo. Kapela zase dejchá spolu, jedeš za jeden tým. A to není jenom nás pět. Baví mě i povídat si s lidma okolo, kteří pro nás bouraj, stavěj, připravujou. Na těch zimácích je to občas peklo. Ale když s nima dáš řeč, máš pocit, že je to… takový rodinný.
Ota: Poslední roky vždycky den před koncertem uděláme autogramiádu, na zvukovku pozveme děti z dětských domovů, někdy mají i svoji kapelu, tak s nima o tom pokecáme, dozvíme se něco o jejich osudech, který jsou leckdy krušný. Když se staví nebo bourá, máme jako kapela taky svůj program. To všechno k režimu na turné taky patří.
Milan: Já se ale stejně vždycky nejvíc těším na to, když jsou dva dny volna.
Josef: Neděle a pondělí!
Milan: Ten druhej den po koncertu si vždycky užiju. Ráno Studio kamarád…
Josef: … to honíš…
Milan: … pak je v televizi hodinu politika…
Josef: … to honíš taky…
Milan: … ve 13:00 je pohádka…
Josef: … to honíš taky…
Milan: Ale jenom, když je tam Haničincová!
Koukám, že jsi dlouho televizi neviděl.
Milan: Ona už je starší, jo?
Josef: Ona už je mrtvá.
Milan: Jo takhle! Ty vole, to jsem nechtěl!
Né, teď vážně!
Milan: Člověk si může dát něco k pití. My totiž den před koncertem nepijeme. Už to zkrátka nejde. To se pak na pódiu potíš, je ti blbě a nevím, co všechno. Ale v neděli máme alespoň tu chvilku si s Hurvajzem poklábosit u dvanácti plzní.
Hurvajs: Když teda zrovna nejdeme do knihovny.
Josef: … tak si můžete povídat o ceně pomerančový šťávy na newyorský burze.
Kdyby měl dnešní Kabát tu možnost přijít do zkušeny v Hostomicích a říct něco Kabátu před pětatřiceti lety, co by to bylo?
Milan: Řekl bych: Makejte na tom, kluci, bude to dobrý.
Hurvajs: Ať vám to vyjde!
Josef: A ne že se uchlastáš, ty blbe! Ještě pořád mám hypotéku.
Ota: Já bych nezměnil nic. Dělej to tak, jaks to dělal vždycky, ať tě to baví. Protože když tě to baví, nepotřebuješ žádnou další motivaci.
Milan: Možná bych si ještě poradil: Ale ty prachy si ukládejte, vy debilové.
Tomáš: Ptáš se na to, že to mohlo bejt ještě lepší, kdybychom si tehdy něco poradili?
Ano, třeba byste se něčeho vyvarovali…
Josef: Něco jako „v roce 2020 přijde covid, šetři…“
Milan: Anebo si rovnou šoupnout sportovní almanach a v něm výsledky zápasů. Teda ten bych dal sobě, vám ostatním ne.
Pepo, ty jsi už dlouho jednou nohou i v muzikálové branži. Umíte si představit, že by Kabát měl hitmuzikál složený z vašich písniček?
Milan: To by bylo asi porno.
Josef: Já mám velkou fantazii, takže já si to představit dokážu, ale jestli je na to ta správná doba, to nevím. Pokud má kapela možnost hrát a prodávat vlastní koncerty…
Ota: On tady už ten nápad byl, ale nesetkal se s naší odezvou. Dokud fungujeme, je to zbytečný.
Mohlo by něco takového s hudbou Kabátu vůbec fungovat? U vás přece není důležitý jenom zpěv. To je asi otázka hlavně na tebe, Pepo…
Josef: Já teď shodou okolností hraju v muzikálu Okno mé lásky, což je Olympic. A lidi reagují skvěle. Ten muzikál trvá přes tři hodiny, na můj vkus je to dlouhý, ale oni si zpívají celou dobu! A ovace jsou obrovský. Aranže tomu dělal Marcus Tran, což je rocker. A pojal to novodobě a přitom bigbítově a vlastně to nemá chybu. Je to udělaný z dobrých písniček, což Olympic má, a tak to jede. Je to vlastně jako velkej koncert, jenom v jiným složení.
Olympic slaví 60 let, tak to máte ještě čas. Umíte si vůbec představit, že Kabátu bude jednou taky šedesát?
Milan: Já vůbec.
Josef: Myslím, že jo. Pokud zdraví dá… Muzika má tu výhodu, že ji můžeš dělat, dokud to jde. Nejsme vrcholoví sportovci. Slyšel jsi nový Rolling Stones?
Oto: Nebo se podívej na ten Olympic. Já Petru Jandovi ohromně fandím a držím mu palce. Co absolvuje ve svém věku, to je úžasný. V jedenaosmdesáti utáhnout dvouhodinovej koncert, klobouk dolů.
Milan: A jak to odzpívá! Já si to neumím představit. Já jsem po hodině a půl hraní tak v prdeli, že…
Hurvajs: Počkej, nemluví se o sexu, ale o koncertě…
Milan: To je jedno s druhým! Ale když si vezmu, jak mi je, když slezu z pódia, tak fakt nechápu, jak to ten Petr utáhne.
Jakou písničku dneska hrajete na koncertech nejradši a proč?
Josef: Na to je těžká odpověď, těch písniček v programu je skoro třicet. Na to se snad nedá nevtipně odpovědět.
Milan: Já taky nemám nic oblíbenýho. Já je vlastně nesnáším…
Josef: Ty vole!
Milan: Ale třeba Corridu mám teď rád, protože jsme se ji konečně naučili hrát. Je to docela kalup a musí to šlapat. Jsou to šestnáctky a není to vůbec sranda. Hráli jsme ji, když jsme tu desku natočili, a na prvních koncertech to bylo opravdu divný.
Máte skladbu, která tak zestárla, že už ji nechcete hrát vůbec?
Josef: V tomhle případě je nevýhoda v tom, o čem jsme už mluvili. Je nás pět, a kdykoli tě můžou ostatní přehlasovat. Já už dvacet let bojuju za to, abychom nehráli Moderní děvče. Trucoval jsem. Nadával. Škemral. Prosil. Uplácel.
Milan: I plakal! Ale furt mu to neprošlo. Furt zpívá, že je „denně vožralej“, i když už prakticky nepije.
Josef: Stejně to ze sebe musím vysoukat, i když mě zdraví odporoučelo maximálně na džusy. Když tě přehlasujou, tak jsi v háji.
Milan: Jenže když pak vidíš celej stadion, jak skáče… Lidi jsou totiž zvyklí na tuhle pecku skákat. To my už nemůžeme, ale oni to dělaj za nás. Je to vždycky finále, protože to tak mají rádi.
Josef: A tak i když se mi třeba nechce, nakonec je to vždycky prdel.
Byl vůbec nějaký koncert, kdy Moderní děvče nezaznělo?
Josef: Když jsme hráli v Letňanech před Mötley Crüe. Tehdy jsem kluky prosil: „Proboha, jenom tohle ne. Ať tuhle písničku neslyší Mötley Crüe!“
Milan: Co by si o nás asi mysleli?! Co je to v těch Čechách za kulturu!?
Josef: Tak jsme radši koncert skončili Pohodou.
Ale na pětatřicátinách to hrát budete…
Josef: No to si piš.
Po čertech velký turné
Kabát odehraje v rámci oslav 21 koncertů. Začíná 28. 6. na slovenském Topfestu a pokračuje na Vysočinafestu, halová část začíná 28. 9. v Chomutově a končí 8. a 9. 11. 2024 v pražské O2 areně. Koncert bude koncipovaný jako 360°, tedy s pódiem otevřeným do všech stran. Před začátkem turné by Kabát rád natočil nový singl k narozeninám, ale jak zaznělo na tiskové konferenci, zatím je věc ve fázi nápadu.