Můžete se s ním setkat také, pokud máte kapelu slavnou tak, že na Rock for People hraje na druhém největším pódiu. Právě tam se Radek Motlík v backstage v současnosti stará o spokojenost a potřeby vystupujících umělců a jejich týmů. Artist hospitality zajišťuje druhým rokem i na slovenském Grapeu. Na obou festivalech působí díky své spolupráci s legendárním českým promotérem Davidem Urbanem z agentury D Smack U.
Nyní Motlíka čeká krásný hudbou nabitý podzim. V café V lese se bude hrát téměř každý večer, D Smack U také nezahálí a Motlík si k tomu střihne turné s Lenkou Dusilovou a její kapelou. Co všechno jeho práce obnáší a čeho si na ní cení?
Potkáváme se ráno po vyprodaném a opěvovaném koncertu The Hives. Co jste tam měl na starosti?
Produkci celého koncertu. Postaral jsem se o kapelu a aby všechno v pořádku proběhlo. V Lucerna Music Baru to byla po dlouhé době moje druhá akce za sebou. Ještě před Hives jsme tam měli Lime Cordiale. Teď tam zase asi budu častěji.
Díky této písničce od skupiny Franz Ferdinand přišel Radek Motlík v roce 2004 na chuť indie kapelám a začal se víc zajímat víc o hudbu.
Co konkrétně obnáší postarat se o kapelu?
Práce začíná dlouho před samotným dnem koncertu. Ladíte detaily, řešíte parking tourbusu či dodávky, objednáváte catering… Celkově se staráte o kapelu, aby se cítila dobře. To je pro mě základ.
Měli Hives nějaké speciální požadavky?
Nemyslím si. S tím, že by mě něco překvapilo, se setkávám málokdy. Častěji než dřív se objevují požadavky, které kapelám umožňují žít – pokud možno – zdravě a kvalitně. Naprosto to chápu, protože z principu samotného turné nejde žít zdravě stoprocentně, takže je logické, že například v rámci požadovaného občerstvení se o to umělci snaží. Česká tradice brambůrků a salámových mís už je proto pasé.
Co je dnes standardem?
Kapely dostanou, co si žádají. Může být náročné jíst každý večer totéž, když se rider nemění, proto se některé kapely naučily napsat ho tak chytře, aby byl prostor pro kreativitu. Nebo mají například na pondělí, středu a pátek jiné požadavky než na úterý, čtvrtek a sobotu. A na neděli napíšou: „Překvapte nás!“ Určitě je běžné ovoce, freshe. V patnácti dvaceti lidech, kteří s kapelou přijíždějí, se stoprocentně najde nějaký vegan nebo bezlepkář, takže požadavky bývají rozmanité. Standardem je rozhodně teplá večeře, která se u každé venue zajišťuje jinak. Někde se objednává, jinde se jde do blízké restaurace. Já si oblíbil objednávat poké, s tím bývají všichni spokojení. Je to hodnotné jídlo, kterým se zavděčím téměř všem.
Člověk vás může potkat na různých místech a koncertech, primárně jste ale spojen s café v Lese.
Ano, zajišťuji jeho dramaturgii, produkci a management celého podniku. Café V lese vlastní Ondřej Kobza a já se o klub starám. To je základ a moje srdeční záležitost. Dělám tam osm let a dovedu si představit dalších dvacet osm. Budujeme a pokoušíme se klub zlepšovat. Když se podaří sestavit program, jako máme letos na podzim, tak se to člověku vrací. Mám z toho dobrý pocit. Mám nyní kolem sebe i skvělý tým lidí. Ať už barmany, produkční či zvukaře. To je hlavní. Café V lese je pro mě alfa i omega.
Jak funguje vaše spolupráce s Davidem Urbanem?
Pro D Smack U Promotion dělám šest let. Nevím, jak bych měl tuhle pozici pojmenovat, jsme v té agentuře teď dva. Máme kancelář v Paláci Akropolis, kam si chodíme sednout a pracovat spolu. To je věc, kterou mám rád.
Děláte prostě koncerty…
Za tuhle spolupráci jsem velmi vděčný. Jsem rád, že pro Davida můžu dělat. Díky němu jsem se mimo jiné dostal na Rock for People, kde se starám o kapely. Vzal mě tam z café V lese ještě předtím, než mě přibral do kanceláře. Zůstal jsem i teď, kdy už David s Rock for People nespolupracuje. V současnosti jsem měl a snad příští rok zase budu mít na starosti druhou stage – béčko.
Je to podobná práce, jakou jste popisoval v případě Hives?
Mám na starosti artist advancing – domlouvání s kapelami dopředu – a artist hospitality, což je péče o kapely na místě. Rock for People na to má skvělý systém. Funguje to velmi dobře, jinak by to asi ani vzhledem k tomu, jaká jména festival teď vozí, nešlo. Rock for People má skvělou atmosféru, letos se přijela podívat spousta kolegů z branže, kteří nejezdí pravidelně, a všichni byli velmi mile překvapení areálem. Já jezdím patnáct let a cítím se tam jako doma, cítil jsem se tam komfortně vždy. Zároveň chápu, že pro některé lidi to před lety mohl být jen další festival, kde jsou stánky s nudlema, klobásama, čtyřmi pódii a tak dál. Nyní je tam mnoho možností, co se dá dělat mimo koncerty. Díky tomu se tam lidé cítí hodně dobře.
Také se staráte o hudebníky na slovenském festivalu Grape. Co na něm máte rád?
Tam jsem druhým rokem. To je festival, který mě svým mimohudebním vyžitím vždy fascinoval. Dotaženost areálu a celého vizuálu je tak vysoká, že mám pocit, že ani nepotřebují tak silné headlinery – a stejně to bude velmi cool festival. Lidé se budou vracet i kvůli prostředí.
Co byla vaše první práce v hudební branži?
V roce 2011 jsem se seznámil se Šmitym a dostal se jako technik ke kapele Luno. Dnes vidím, co všechno technici umí a dělají, já tehdy nic z toho neuměl. Ale jezdil jsem s nimi. Tím všechno začalo. Pak jsem jezdil na koncerty i s dalšími kapelami, přestěhoval se do Prahy, kde jsem začal studovat arts management, až jsem se v roce 2015 jako asistent produkce dostal do café V lese. Začínal jsem samozřejmě na vstupu. Už o dva roky později jsem to ale úplně převzal.
Odkud jste se do Prahy přestěhoval?
Z Plzně. Už tam jsem chodil na koncerty, na kterých mě ale nebavilo jen tak pasivně stát. Spíš mě zajímalo dění okolo. Bylo mi osmnáct, chtěl jsem být cool a mít kapelu. Zvrtlo se to ale takhle. Nelituji, tohle je udržitelnější a nabízí se víc možností. Člověk není jen závislý na vlastních koncertech a vydávání desek. Mám práci, která je velmi flexibilní a baví mě. Ani ji vlastně neberu jako práci. Nechci tomu ale říkat ani koníček, tím bych to možná trochu znevážil. Díky tomu, že tohle dělám od svých devatenácti let – teď je mi třicet –, mám pocit, že jsem ještě v životě nepracoval. A jsem na to trochu hrdý, že jsem nikdy nemusel absolvovat rutinu od pondělí do pátku, od devíti do pěti. Je v tom volnost, které si velmi vážím a neměnil bych ji.
Když se mi do kanceláře nechce, nejdu. Když nemůžu, nemůžu. Mám malého syna, a když se mi zachce být s ním týden na Šumavě, tak budu pracovat odtamtud a taky to nikomu vadit nebude. Samozřejmě jsou i období, kdy toho je najednou víc. Jako třeba teď na podzim. Už mám ale produkční tým, na který se mohu spolehnout. Že bych řešil akci v café V lese sám, to se teď děje tak třikrát čtyřikrát do měsíce. Zároveň bydlím pět minut od café V lese, abych se mohl zastavit přes den a pak i na akci. Na větších zahraničních koncertech mám tendenci být. Myslím, že je důležité, abych tam byl přítomný, znám tam každou zásuvku…
Jednou z nejmilejších kapel Radka Motlíka jsou Warhaus, kteří hráli i v café V lese.
Když jste převzal provoz klubu, co bylo nejtěžší?
Mě tehdy překvapilo, jak věci můžou lehce fungovat. Že mi to jde samo. Když jsem dělal první podzimní program, podařilo se mi naplnit klub každý den – akce od pondělí do neděle. To se mi teď opět povedlo až asi po pěti letech. Když jsem se pak podíval na hotový program a viděl, co tam je za jména, měl jsem z toho velkou radost. Podařilo se mi vše dobře poskládat. Dokonce jsem oslovil nějaká jména, která jsem chtěl sám, i když to bylo větší riziko. Většinou to vyšlo. V malém klubu je oproti větším jednodušší, že člověk vše řeší víceméně sám. Dovoluje to větší flexibilitu v plánování a rozhodování.
Kdybyste si mohl před lety vybrat jakýkoli klub, který byste měl na starosti, jaký by to byl?
Stoprocentně stejný. Nic bych neměnil. Od začátku jsem měl velké štěstí na lidi. Ať už to byl Šmity, který mě do toho kolotoče dostal, David Schwager, který mě vzal do Lesa, David Urban nebo majitel café V lese Ondra Kobza. Dává nám velkou volnost. Baví mě klub postupně posouvat a zlepšovat. Dbát třeba i na detaily péče o kapely, kterou se snažím dělat nadstandardně. Klub pro dvě stě lidí musí mít oproti ostatním něco navíc, aby tam kapely chtěly hrát. Je ale třeba přiznat, že laťka nebývá úplně vysoko.
Backstage nebývá úplně nejkrásnější místo v klubu…
Ani nemusí být krásné, ale je důležité o něm přemýšlet. Jeden příklad, který jsem za poslední měsíc viděl třikrát, za všechny: kapela má v rideru ovoce. Dostane třeba ananas a pečivo – chleba. Ale nikde není prkýnko a nůž. Nebo tam není koupelna. Podle mě není vždy nezbytně nutné splnit rider do puntíku, ale spíš to udělat funkční. Aby se tam cítili dobře. Pomáhá mi, že jsem si to zažil i z druhé strany. Krátce v Evropě, s různými kapelami i v Čechách.
Co ještě kapela na turné ocení?
My jsme teď pořídili pračku se sušičkou. V klubu, který je smradlavá malá díra s malou backstage, vlezete za pódium a uvidíte tam elektrický krb a pračku se sušičkou. To jsou detaily, které dělají moc. Kapela si po dvou týdnech na turné chce přeprat ponožky. A když je to se sušičkou, má za pár hodin vyřešeno. Dva týdny po pořízení ji využily čtyři zahraniční kapely ze čtyř. Měl jsem velkou radost, i když to znamená náklady navíc. Náš klub bývá na evropském turné nejmenší, tak se snažíme vyčnívat jinak. Nemáme velké technické a finanční možnosti, ale potřebujeme, aby si nás z nějakého důvodu zapamatovali.
Pravda je, že bych byl občas rád, kdyby byl klub nafukovací a daly se tam dělat i větší věci. Ale díky tomu, že nepracuji jen pro klub, ale i pro promotéra, nejsem fixovaný jen na tenhle prostor. To se hodí ve chvíli, kdy přivezu kapelu, která Les vyprodá, jenže pak chce přirozeně dál růst, příště chce do většího. Díky spolupráci s Davidem se s nimi v tu chvíli nemusím loučit, ale můžu s nimi ten vztah budovat dál.
S kým se to už stalo?
Například s kapelou Seafret. Jejich bývalý tour manager je od vyprodaného koncertu v Lese můj dobrý kamarád, skvělý člověk. Před několika lety jsem s nimi absolvoval cestu od nás přes Storm do Lucerna Music Baru, kam se nyní vracejí. Dokonce jsem s nimi jel s kapelou teepee, s níž jsem se znal už z Plzně a dělal jí manažera, na evropské turné.
Prosincový koncert Declan Welsh and The Decadent West Motlík doporučuje nevynechat.
Jak se to vlastně v klubu podobné kapacity dělá, aby se koncerty vyplatily?
Je nutné říct, že koncerty této velikosti kapely většinou dělají v rámci svého prvního druhého turné. Počítají s tím, že to je investice. Jak ze strany kapely, tak promotéra. Honoráře v tu chvíli nejsou závratné. Jsou takové, aby se koncert dal ufinancovat, což lze jen ve chvíli, kdy se blíží vyprodání. Zbytek je pokus kapelu vybudovat.
Navíc v Čechách se kapela v malém klubu obvykle zastaví, když má volný večer třeba mezi Berlínem a Vídní. Tam dostanou v eurech i násobně vyšší honorář. Někdy na ně přijde i víc lidí, ale není to pravidlem. Jsou kapely, které fungují u nás, ovšem třeba v Německu o ně takový zájem není. Praha může být zastávka jen proto, aby neměly volný den. Malé koncerty jsou v tomhle pořád specifické.
Párkrát jsme zmínili dramaturgii. Jak v café V lese vzniká?
Pravidelně spolupracuji asi s pěti promotéry. S D Smack U, ve kterém jsem aktivně zapojený. S Fource Entertainment, kterým se většinou akce daří naplnit. Pak se Selection, samozřejmě s Rock for People, s nimiž dělám velmi rád. V poslední době jsme dělali některé koncerty i s Live Nation. Když mi promotér kapelu přiveze a postará se o propagaci, můžu ze strany venue jen udělat všechno, aby koncert proběhl dobře. Naplní se mi program a do klubu chodí lidi. Já jsem spokojený, ale nyní nám vyčetli v žádosti o grant, že máme málo vlastní dramaturgie.
Proč to tak je?
Vlastních akcí, kde jsme v roli promotéra, je minimálně, protože si je prostě nemůžeme dovolit. Nemáme rozpočet, bez grantů dvojnásob ne, abychom do toho risku mohli jít. Jenže granty jsou hodně postavené na tom, že člověk musí dělat nějakou rádoby koncertní sérii. A já tuhle hru moc hrát nechci. Nepotřebuju koncertům dávat marketingové nálepky jen proto, abych na ně dostal peníze. My chceme fungovat.
A nejde jen o zmíněný risk. Někdo na každém koncertu musí z hlediska propagace aktivně pracovat a s naší kapacitou je struktura klubu tak malá, že nemůžeme nabobtnat o dalšího člověka na plný úvazek, který by to měl na starosti. Tedy doufám, že brzy nabobtnáme, ale stejně se budeme držet modelu spolupráce s dalšími promotéry. Díky tomu, že u nás začaly fungovat zahraniční koncerty nejprve s Davidem a Rock for People, se postupně přidávali další a další promotéři. A já věřím, že u nás akce pořádají rádi.
Dramaturgie podle mě není jen samotné umělecké vedení, ale je to také – řekněme – provozní a produkční záležitost. Vytvořit podmínky, aby zde kapely chtěly hrát a promotéři u nás chtěli organizovat koncerty. Někdy také při dlouhodobé spolupráci promotérům některá jména navrhuji, když třeba vím o někom, s kým spolupracují a hodil by se k nám. A samozřejmě v rámci D Smack U děláme v Lese i věci, které jsem sám vytipoval.
Existují nějaké mantinely, kdo může v café V lese hrát?
Vždy samozřejmě chci, aby to bylo kvalitní. Žijeme z toho, co lidi utratí na baru. Pronájmy víceméně padnou v nákladech na naši produkci. Vypozoroval jsem, že když se o kapelu dobře postaráte, cítí se dobře. Když se cítí dobře, předvede dobrý koncert. Zadruhé platí, že když kapela předvede dobrý koncert, cítí se dobře lidi, užijí si večer a mají radost. A tak si jdou dát ještě jedno pivo.
Co koncerty českých kapel?
Café V lese si lze i pronajmout, a když přijdou lidi, jsem v podstatě schopný přijmout jakýkoli koncert. Kapely by měly dostávat prostor, mít kde hrát. Ale snažím se vyhýbat tomu, aby toho bylo příliš. Nejlépe se to dělá tím, že máme program zaplněný zahraničními koncerty. Ve chvíli, kdy udělám blbý český pivní rock, budou odrazem blbý pivní lidi. Na blbou kapelu přijde blbé publikum a úroveň zábavy klesne. Publikum je odrazem kapely. Každá subkultura naplňuje určité vzorce chování. Proto mám strašně rád malé pražské koncerty zahraničních kapel. Nehledě na žánr totiž přitahují specifický typ lidí, mezi kterými se cítím dobře. Většinou se chovají slušně, ale je s nimi zábava. Viz včera na Hives – to byla davová euforie.
Co pro vás zatím byly profesní vrcholy letošního roku?
Naprosto fantastické byly dvě věci. Zaprvé South by Southwest v Austinu. Po dlouhé době jsem měl možnost na showcase vidět mnoho skvělých koncertů, třeba Folly Group nebo Hamishe Hawka, kteří u nás budou vystupovat. Paradoxně to byla většinou jména z Evropy, ale tady byla o něco dostupnější než na evropských showcasech, kde jsou na ně ohromné fronty a kluby jsou malé.
A pak byl jedním z nejlepších dnů ten, kdy jsem měl Kašpárka v rohlíku v Korso Krymská. Dělat takový program je neuvěřitelně vděčné. Nepřijde jen klasické publikum, ale i spousta dětí. Sám mám čtyřletého syna, a když člověk vidí, jakou mají děti radost, je to fajn. Zároveň je to možnost ukázat, že Krymská není jen ulice plná barů pro ožraly. Příprava toho festivalu byla docela náročná, a když začal hrát Kašpárek, byl to opravdu hodně příjemný pocit. Korso Krymská jsme dělali podruhé, tentokrát v rámci Zažít město jinak. Snažíme se program vymyslet tak, aby nebyl moc nahlas a byl pro všechny. U akcí, které jsou ve městě a zdarma, to považuji za podstatné. Je to sousedská akce.
A co sousedi v Krymské… Jak funguje soužití?
Je to těžké, ale zároveň ta ulice funguje určitým způsobem několik let, takže když se tam stěhuje někdo nový, snad už ví, do čeho jde. Asi by bylo žinantní se tam nastěhovat a pak si stěžovat, že jsou tam bary a kravál. Snažíme se tomu jít naproti. Na větší akce máme security, nepouštíme lidi ven s drinky. Snažíme se návštěvníky ztišovat, a když jde do tuhého, sám první volám městskou policii. Přijde mi lepší zavolat, když potřebujeme pomoc, než nechat situaci vystupňovat, dokud nezavolá soused. Samozřejmě se to může stát, když jsou lidé rozvášnění a je teplo. Ale snažíme se s tím pracovat. My i všechny podniky v okolí.
Z většiny už tam podle mě dnes už ale bydlí lidé, co s tím počítají. Stále je to ale citlivé téma. I Korsem Krymská se snažíme ukázat, že zde je něco víc. Například spousta dobré gastronomie. Nebo podniky, které jsou důležité pro infrastrukturu čtvrti, třeba knihkupectví. V rámci Korsa jsme tam také nainstalovali tři stromy. Zatím jen dočasně, ale máme dlouhodobě sen s tou ulicí udělat víc i v tomhle ohledu. Myslím si, že to bude trvat, ale že se to povede.
Oblíbená písnička, která jistě zazní na podzimním turné Lenky Dusilové.
Jak vnímáte konkurenční kluby? Zdá se mi, že máte rozhodně nejnabitější program.
Třeba to tak nepotřebují… Pro nás je stěžejní mít akci téměř každý den, abychom se uživili. Nechci se srovnávat, ale myslím, že jsou tu kvalitní kluby. My jsme sice nejmenší, ale i Kasárna či Underdogs jsou skvělé prostory. Všichni mají své publikum a svůj druh akcí. V tomhle jsme my velmi univerzální. Na podzim u nás bude Ivan Mládek, což je skvělý kontrast s As December Falls z Anglie, kteří budou večer po něm. To bude vůbec zajímavý týden. Následuje česká kytarovka, potom de facto world music – Katarina Máliková… Mám pocit, že v tomhle ohledu vše funguje.
Co dalšího vás na podzim čeká?
Jezdím jako tour manager s kapelou Lenky Dusilové. Má spoustu sólových koncertů, já jezdím jen na ty s kapelou, která v tomto složení funguje asi rok a půl. Sešla se v ní spousta fantastických muzikantů, a hlavně – ještě fantastičtějších lidí. To je z toho, co dělám, ten koníček. Příjemná odpočinková záležitost. Na podzim jedeme turné.