Kromě zajímavostí z letošních příprav vypráví, jaké to je cestovat po světě s cílem přivézt českému publiku ty nejlepší možné hudební zážitky.
Pocházíte z Ostravy. Chodil jste na Colours ještě předtím, než jste se stal součástí týmu?
Přiznám se, že jsem tam byl do té doby jen jednou, a už tehdy jsem si říkal, že by bylo úžasné pomáhat dělat takový festival, a už další rok se mi to povedlo. Kromě Majálesu jsem neměl zkušenosti ani s žádnými dalšími festivaly, zato jsem v Ostravě pořádal klubové koncerty a pracoval jsem pro Kulturní centrum Cooltour, takže jsme připravovali i jiné akce než koncerty. Z koníčku se přirozeně stávala práce, a když mě pak Colours oslovili, byla to jasná volba.
Oslovili oni vás, nikoli vy je?
Je to tak, pořádal jsem tehdy akci PechaKucha Night, což jsou komponované večery zaměřené na různá témata z oblasti umění a kreativity. Odehrávají se v produkci různých lokálních pořadatelů po celém světě. Jednou jsme ji měli v Dolní oblasti Vítkovice, kde tehdy dělala manažerku aktuální výkonná ředitelka Colours Petra Řezníčková. Asi se jí líbilo, jak ta událost, kterou jsem měl celou produkčně na starosti, funguje. Oslovila mě, jestli jí s produkcí Colours nechci pomáhat. Tehdy ještě jako sezónní brigádník. Takové nabídky se neodmítají. První rok jsem pomáhal s věcmi, jako jsou smlouvy brigádníků. Což znamenalo třeba tři tisíce smluv. Následně jsem je pak například školil, staral jsem se o navigační systém v areálu a vykonával další produkční práce, během kterých člověk pozná, jak festival a jeho kolečka uvnitř fungují. Jsem za to zpětně moc rád. Přiznám se, že z toho prvního roku si jen těžko vybavuji, co tam hrálo, protože jsem byl na pozici, která řeší úplně jiné věci než dnes, když se staráme o program. Tehdy bylo hlavní, aby všechno hladce běželo a lidé byli spokojení. A během festivalu to znamená skoro nonstop práci.
Jako dramaturg festivalu už, předpokládám, v podstatě nonstop pracujete celoročně.
Ano. Pro produkci jsem sezónně pracoval dva nebo tři roky a moc mě to bavilo. Když pak přišla možnost přeskočit do oddělení bookingu kapel, tehdy se uvolnila pozice, která se starala o domlouvání českých kapel, mohl jsem si vybrat. A protože jsem organizoval vlastní koncerty, cítil jsem, že k tomu mám blízko – když jsem se měl rozhodnout, jestli dál organizovat ploty nebo kapely, inklinoval jsem jasně k té hudební části. A přes české kapely jsem pomalu přecházel přes malé zahraniční kapely k těm větším až největším. V dnešní době se Zlatou řešíme kompletní program Colours i Meltingpotu už spíš dramaturgicky a máme skvělé kolegy, kteří to pak dotáhnou. Letos začínám devátý rok v týmu festivalu.
Tedy už nemáte na starosti samotný booking?
Když se dnes domluvíme, že bychom o nějakou kapelu stáli, dělám často první výkop – napíšu agentovi, zda by u nás kapela mohla hrát, a posílám první nabídku. V momentě, kdy si potvrdíme zájem, předávám práci šikovným kolegům, který řeší smlouvy, příjezdy, odjezdy a celou tu mravenčí práci, bez které by to nešlo.
Vy během roku cestujete po celém světě na showcase festivaly – rodí se v současné době dramaturgie festivalu právě na těchto akcích?
Je to tak – showcase festivaly jsou v tomto ohledu na prvním místě. Na většině z nich hledáme kapely, které nejsou v programu největším písmem, ale tvoří přibližně osmdesát procent programu. Co v dnešní době ale prodává lístky, jsou ta největší jména. Ta ale na showcaseových akcích tolik nehrají, ty můžeme vidět na velkých festivalech, takže jejich domlouvání probíhá trochu jinak. Ale i je se snažíme vidět před pozváním na Colours naživo. Můžete nějakou kapelu opěvovat, ale může se stát, že na vlastní oči zjistíte, že už nejsou v dobré formě nebo nemají energii nebo nekomunikují s publikem. Jednoduše, že to nefunguje. Stává se to i u velkých hvězd, o kterých bychom si mysleli, že budou skvělé volby. V červnu jsme byli například na Primaveře, obrovském barcelonském festivalu, kde vystupovali Depeche Mode, Kendrick Lamar, Rosalía a další. Některé kapely nás nadchly a u jiných, a neříkám, že jsou to ty, které jsem nyní jmenoval, jsme si řekli, že jsme o nich uvažovali – pouze do této chvíle.
Takže se snažíme vidět co nejvíc. Nelze předem navštívit koncerty úplně všech, ale máme statistiku, že nějakých osmdesát pět procent interpretů máme osvědčených na vlastní kůži. Je to pro nás důležité. Zážitek, který si člověk z festivalu odnese, se odehrává v určitý moment a je to trochu magie. A my si chceme být jistí, že naši vystupující mají potenciál ho vytvořit a nic ho nenaruší.
Zmínil jste, že osmdesát procent programu tvoří malé kapely…
Pořád si myslíme, že festivaly mají být především o objevování – samozřejmě vás často naláká něco velkého, ale poté musíte mít možnost jít objevovat své nové osobní headlinery, které dosud neznáte. A v tomto ohledu bychom si bez showcase akcí počínali docela těžko. Když člověk shání třeba nejlepší kapely z Brazílie, rozhodně nestačí se podívat třeba jen do statistik Spotify. Proto věříme svým přátelům, kolegům a odborníkům na místní scénu, kteří to pro nás předvyberou.
O Colours of Ostrava se už dlouho říká, co zmiňujete – že objevování kapel z nejrůznějších zemí je opravdu to zásadní, co festival nabízí. I pro mě je to akce, kde si pravidelně uvědomím, že hudba po celém světě je opravdu pestrá. Je pro vás přesto pro prodej vstupenek opravdu zásadní, kdo je headlinerem?
Z podstatné části rozhodně ano. Je pravda, že už jsme si vybudovali vztah s velkou částí publika, které nám věří a ví, že i kapely, o nichž nikdy předtím neslyšeli, budou opravdu dobré.
Ale bohužel, nebo spíš bohudík, je to už opravdu velký festival. A tak i když se snažíme o to, aby našemu výběru programu důvěřovalo co nejvíc lidí, je těžké jich přesvědčit padesát tisíc, kteří přijdou bez ohledu na ohlášené hvězdy. Protože každý už dnes řeší, na které akce půjde. Nabídka je obrovská, a kromě toho v létě nemáme konkurenci jen v ostatních kulturních událostech, ale soupeříme i s dovolenými, odjezdy na chalupu a dalšími možnostmi, jak trávit hezké dny. Takže i když máme věrné fanoušky, za které jsme velmi vděční, bez headlinerů se festivaly našich rozměrů neobejdou. Žijeme v komerční době.
Zmínil jste nedávnou návštěvu Primavery a jistá zklamání. Co jste tam naopak objevili?
Velké festivaly jsou důležité, protože tam kapely vidíme v podobném prostředí jako u nás. Paradoxně největší objev pro nás nastal na nejmenší scéně. Dvě holky z Madridu jménem Amore. Nejde je skoro najít na sociálních sítích, mají jen Instagram. Našli jsme je náhodou tak, že jsme si sedli k nějaké partnerské prezentaci na koncert asi pro 150 či 200 lidí, a byl to nejúžasnější koncert všech tří dnů obrovského festivalu. A to třeba již zmíněná Rosalía nebo Fred Again byli skvělí.
Takže Fred Again dobrý?
Úžasný. On je úkaz. Pořád tu někde byl a produkoval, ale teď se rozhodl, že pojede první tour, také napálil pro promotéry obrovskou cenu. V rámci elektronické hudby je velmi inovátorský, všechno je naživo a celá show je velmi civilní. Člověk má pocit, že toho kluka zná. Že mluví přímo na něj. Kape z něj pot, utírá si ručníkem svoje pulty. Protože je to člověk a je to během toho koncertu vidět. To se mi moc líbilo.
Jaké festivaly vás inspirují nikoli po hudební stránce, ale z hlediska prostředí, atmosféry a ostatního programu?
V poslední době je naší největší inspirací South by Southwest v Austinu. Jezdí tam tři sta tisíc lidí a festival se odehrává v celém městě a je spojený s obrovskou konferencí, kde vystupují lidé jako Mark Zuckerberg, Tim Ferris nebo Will Smith. Něco jako Meltingpot, ale větší. Proto nás to baví, protože co se týká diskuzního fóra Meltingpot, které se odehrává současně s Colours, nemám moc srovnání. Dnes už máme víc Meltingpot scén než hudebních pódií. Kde jinde se učit než od těch nejlepších. Nicméně Zlata Holušová často jezdí naopak i na daleko menší osobité akce, které jsou spojené třeba s jógou nebo nějakou specifickou hudbou – a ty nám připomínají, že nestačí soustředit se jen na velké věci, ale je nutné připravovat i minizážitky, kam se dostane třeba jen padesát lidí. Stejně jako jsou takové drobné střípky často největším zážitkem pro nás, budou jimi i pro naše publikum.
Filip Košťálek jezdí s týmem Colours vybírat kapely mimo jiné do Izraele.
Příkladem toho je letos nová Cacao Stage?
Například. To je scéna inspirovaná Kostarikou či Bali. Baví mě představa, že půjdete z koncertu řekněme Macklemora, náhodou projdete kolem Cacao Stage a tam vás něco uhrane. Takové výzvy se snažíme pro lidi chystat.
Jaká byla letos z hlediska dramaturgie největší výzva?
Výzva je to každý rok, protože je to trochu alchymie a trochu gambling zároveň. Letos jsme pociťovali, že jsme kvůli covidu plus jednomu postcovidovému roku, který byl celý jinačí, ztratili čtyři roky přirozeného vývoje a odrostla nám celá skupina kapel. Narážím třeba na kytarové kapely, na oddíl takzvaných legend, které třeba utlumují svou činnost nebo hrají méně a méně. Hodně si vybírají, vyráží na kratší turné. A vlastně jich není moc, až bych skoro řekl, že jich je strašně málo. To bychom třeba byli rádi, kdybychom letos měli. Mluvím o interpretech jako Robert Plant, The Cure a další kapely, které jsme v minulosti také přivezli. Letos buď nejedou, nebo jedou jinam či v jiném období.
Nedávno jsem o podobném problému mluvila s promotérem bluesových koncertů – poslední generace opravdových velikánů žánru už má svůj věk…
Je to tak, mění se to. Na druhou stranu, když jsem si nedávno na našem Facebooku přečetl komentář, že už to nikdy nebudou Colours z éry 2010 až 2017, zamýšlel jsem se nad tím a říkal jsem si, že to přece ani nejde. Vždyť je to šest až třináct let zpátky. Změnily se generace, trendy, řada interpretů z té doby už jednoduše ani neexistuje, zbyl jen jejich odkaz. Pořád se ale snažíme třeba zrovna kytary mít. I my je máme rádi a máme pocit, že je potřebujeme, ale třeba zrovna na Primaveře jsme sledovali, že velká část koncertů byla bez kapel, třeba jen s dýdžejem. A velká část byla na playback nebo halfplayback, což pro nás bylo šokující. Pak jsme se rozezpívali na legendách typu Sparks, o kterých by si člověk mohl myslet, že už to mají trochu za sebou, ale nás strašně bavili, protože je to živá hudba. Takže i my se s tím pereme. Naše publikum je náročné, a to je dobře.
Jaké nejzajímavější pracovní cesty za hudbou jste díky práci pro Colours zažil?
Nejraději vzpomínám asi na tři. Na Izrael, kde pořádají showcase vyloženě pro lidi z branže, který je zaměřený na jazz, elektroniku a rock. Izraelci dokážou vytvořit prostředí, že se cítíte jako doma, a díky tomu vše prožíváte trochu jinak. A každý muzikant je zde geniální. To jsem nikde jinde nezažil. Zároveň jsou tam všichni interpreti velmi příjemní a chtějí se angažovat – prodat se, takže se s nimi hezky spolupracuje. Izrael je pro hudbu úžasná země. Tam se snažíme vracet, každý rok odtud přivezeme čtyři nebo pět kapel. Koncerty se konají v Jeruzalémě i Tel Avivu, takže poznáte i místní kulturu. Cítil jsem se tam trochu jako na školním zájezdu, na němž jste ale s lidmi, kteří připravují obrovské festivaly a produkují obrovské kapely.
To máme jednu akci, jaká je ta druhá?
Rencontres Trans Musicales v Rennes. To je zimní festival, koná se v halách. Chodí tam padesát tisíc lidí a mě fascinuje tím, že tam není jediný headliner. Ani pro Francouze. Oni jen hledají trendy, často je to dost divnohudba, a přesto je to obrovský festival. Jednou jsem se tam rozbrečel na indonéský dívčí heavy metal. Mám rád tyhle zážitky, které absolutně nečekáte. To jsou kapely, které neznáme ani my, i když posloucháme hudbu denně. A často vás naprosto odrovnají.
A do třetice?
To je kdekoli, kde jsem byl se Zlatou daleko od Česka. V roce 2018 jsme byli v Brazílii, a to byla pracovní cesta, kde byla důležitá jak skvělá hudba, tak poznávání. Uvědomil jsem si tam, jak jsme v Evropě privilegovaní. Opravdu žijeme na nejúžasnějším místě, nejbezpečnějším. Máme všechno a není to vůbec samozřejmost. Byť to zní, že jsem se vzdálil od tématu – od naší práce, ale podle mě je to přesně naopak, protože festivaly jsou o soudržnosti. Můžete na nich zažít něco, co běžně v životě nezažíváte. My tohle chceme poskytovat – rozmanitost, unikátní prožitky, lidskost, poznávání a setkávání se. I proto je na Colours pořád spousta kapel z Afriky, Jižní Ameriky, ze zemí, kde to nemají jednoduché. My jim někdy i trochu pomáháme, ale zároveň pomáháme té naší společnosti – pomáháme jim vnímat to jinak.
Některé koncerty člověka dostanou zcela nečekaně. Tak jako tento indonéský metal.
Jsou velké scény, na kterých je na Colours taková hudba často prezentována, ideálním prostředím? Mluvili jsme o tom, že často se největší zážitky odehrají na menších pódiích, kde je kontakt mezi publikem a kapelou jednoduše bližší. Nestane se třeba, že něco vidíte v Brazílii a v Ostravě to pak tak nevyzní?
To se v podstatě nestává, protože když kapelu na takovou scénu dáme, věříme, že tam může dobře fungovat. Co se ale stává často, že některé kapely, byť jsou fantastické, nepřivezeme. Protože si řekneme přesně tohle – že na ně tu správnou scénu nebo prostředí nemáme. Nebo že patří spíš do klubu. Ani do Gongu nemůžeme dát všechno – pořád je to sál pro patnáct set lidí. I když je na sezení. To nás občas limituje, že nemáme správnou konstelaci. Ale většinou platí, že když je v kapele energie a hudba je dobrá a originální, nemáme strach, že by to v programu nefungovalo.
Domlouvání headlinerů se prý notně odehrává na International Festival Forum v Londýně. Jak to funguje?
Je to opravdu důležitá akce. Dlouho trvalo, než si na ní Zlata získala své místo. Dnes už nemusí dlouho stepovat, než dostane schůzku, kterou potřebuje. Už jsme v dobré pozici, kdy si na nás agenti rádi udělají čas, nebo i setkání sami iniciují. Vedla k tomu dlouhá cesta, ale je to potřeba. Je nezbytné se s agenty osobně setkávat, protože nejsme v konkurenci jen Česka nebo Evropy, ale celého světa. V termínu Colours se na světě konají desítky festivalů, kam kapely, o které stojíme, mohou jet. Pořád, i když se ten lidský rozměr občas ztrácí, že třeba už lidé tolik nevnímají hudbu, ale je to pro ně „jen“ práce, pořád jsme jenom lidi. Stále to takhle funguje, protože, když se známe, vědí, kdo jsme, co děláme, že společně pracujeme dlouho, a my vždy dodáme kvalitní zázemí a máme dobré publikum. Proto se snažíme agenty i vozit k nám na festival, aby to také viděli, stejně my chceme vidět kapely, které zastupují, na vlastní oči. Jsou to lidé, kteří komunikují s celým světem. A když si Ostravu s New Yorkem porovnají jen na papíře, nemusíme vyhrát. A samozřejmě je tu další rozměr – mnoho věcí se děje pod povrchem. Ne vždy vám někdo pošle mail s informací, která kapela chystá tour. Někdy se to stane, ale většinou je třeba se s těmi lidmi aktivně bavit, ptát se a zjišťovat.
Z kanadského showcase festivalu letos na Colours míří například Pierre Kwenders.
Jak byste srovnal pozici Colours v době, kdy jste začínal dělat booking, a dnes?
Podle mě byl rok, kdy jsem začínal s bookingem zahraničních kapel, pro festival zlomový. Bylo to v roce 2017, kdy jsme měli Imagine Dragons. Někdy tehdy nás podle mě začali vnímat jako součást velké evropské festivalové scény. I letos jsme získali ocenění, že patříme mezi deset nejlepších velkých festivalů v Evropě. Nemyslím si, že za to můžu já – je to výsledek dlouhé cesty týmu, který tam byl přede mnou. Stálo to spoustu peněz, úsilí a komunikace, ale dnes v rámci Evropy lidé z branže vědí, co jsou Colours, že se konají v Česku, občas vědí, že přímo v Ostravě, což je úplně zlaté. Pomaličku se nám daří na žánrových akcích ve světě dosáhnout na podobnou úroveň. Což je neuvěřitelné, když přijedete na Tchaj-wan nebo do Senegalu a znají tam náš festival.
Jezdíte dnes někdy na festivaly jen za zábavou?
Už to nedokážu oddělit. Ale když je něco opravdu dobré, dokážu se odvázat. Rozhodně jen nestojím vzadu se založenýma rukama. Někdy se prostě zapomenu a najednou je pět ráno.
Co byste letos z programu Colours doporučil?
To je těžká a zákeřná otázka. Každý bod programu měříme na lékárenských vahách a na všem se musíme shodnout. Moc se ale těším třeba na Pierra Kwenderse na Glo stage, což je můj osobní objev z Montrealu. Člověk, který hraje afrobeats, nebo řekněme R&B. Zpívá francouzsky a anglicky a do toho míchá sedm afrických jazyků, kterými skoro už nikdo nemluví. Míchá tradici, něco, co mizí, s tím, co je teď trendy. To máme rádi. Pak se těším například na objev z Izraele – Haze`Evot. Pět holek, hrají punk, rock, do toho rapují. Je to energická a divoká směska. Je vidět, že to nehrají. Opravdu takhle divoké jsou. Oslovil jsem je už po koncertě, pak jim poslal oficiální pozvání. Vypracoval jsem mail, se všemi detaily, končil otázkou, jestli s nimi můžeme počítat. Dlouhý dopis to je. Odpověď zněla „Sure.“, tedy jistě. Tak jsem napsal ujišťovací dotaz, jestli přijímají všechny podmínky a položil doplňující dotazy. Napsaly „Yes.“. Dopadlo to. Přijedou. Tedy doufám. Takové malé izraelské dobrodružství. Ať nejmenuji jen hudebníky z malých scén, tak se také těším na Toma Grennana. Totálně popové jméno. Jel jsem na něj do Německa, tam jsem si zrovna sedl úplně nejdál, co to šlo, a bral jsem to docela s rezervou. A s každým dalším tónem jsem se zvedal a najednou jsem byl skoro v první řadě a skandoval jsem jak patnáctiletá fanynka. Skvělé písničky má. Hudba nezná hranic.
Burna Boy může být obrovským překvapením letošních Colours.
Jedním z hlavních hvězd je letos Burna Boy. Obrovská aktuální hvězda, kterou zde ale, upřímně, skoro nikdo nezná. Toho jste viděl?
Tak to je zrovna onen vzácný úkaz – nikdo z nás ho naživo neviděl. Objevil jsem ho sice v Austinu, ale přes rozpoznávací aplikaci Shazam. Jeden DJ hrál skvělou písničku, tak jsem si ji vyhledal. Tehdy kolem něj ještě nebylo takové haló. Nyní jsme viděli, co se kolem něj děje, a bavili se s agentem, který ho zastupuje. Říkal, že by to šlo, ale je to neskutečně drahé, na to že zde nemá takovou pozici. Ve světě je ale nyní obrovská star. A protože rádi trochu šokujeme a vozíme věci, které tu nikdy nebyly, vzali jsme ho. V Evropě má jen pět koncertů, teď v Londýně vyprodal stadion pro osmdesát tisíc lidí. Troufnu si říct, že to je něco, co děláme na Colours jedinečně – jdeme někam, kde v Česku žánrově ještě nikdo jiný nebyl, ale pořád se držíme své podstaty. Afrika k nám patří. On je teď největší nigerijský umělec a bude to obrovská show. Dokazují to jak jeho koncerty, které sledujeme online, tak jeho šílený technický rider plný věcí, které jsou zde v podstatě k nesehnání.
Máte nějaký ryze osobní dramaturgický sen?
Jednu věc bych chtěl, i když na prvním místě je pro mě uspokojit publikum Colours. Ale mě ještě na gymplu formoval Kid Cudi. Asi bychom ho nemohli pozvat, protože je to přesně ten rap bez kapely, jen s dýdžejem, který by naše publikum asi nevzalo dobře. Ale hodně mě ovlivnil a nikdy jsem ani na jeho koncertě nebyl, takže doufám, že se na něj někdy podívám, byť si myslím, že u nás to nejspíš nebude.
Přestože za hudbou cestuje neustále, svého oblíbeného rappera Kida Cudiho Filip Košťálek naživo nikdy neviděl.
Puzzle Filipa Košťálka
Kromě samotných Colours of Ostrava a Meltingpotu, o nichž mluvíme v rozhovoru, je Filip Košťálek součástí týmu, který v Ostravě připravuje Festival v ulicích a hudební konferenci a showcase Czech Music Crossroads. Dříve ve svém domovském městě pořádal i další akce, ale na to je stále méně času: „Strávím pracovně mimo republiku třeba osmdesát dní ročně. Na dění v Ostravě mimo festival bych se rád podílel víc, i když se o to svým způsobem snažím, ale promotérství na klubové scéně je podle mě každodenní práce,“ vysvětluje. „Naštěstí pár lidí, kteří se jí v Ostravě věnují, je. Žije zde například Kulturní centrum Provoz, kluby Dock či Barrák. Já jsem pět let organizoval klubovou noc a různé menší akcičky, ale teď na to nemám kapacitu, protože i malá akce stojí spoustu úsilí. Věnuji se nyní naplno festivalu a jsem rád ostatním nápomocný třeba co se týká kontaktů. Jezdím po světě za Colours a Meltingpot, ale mám pocit, že trochu i za Ostravu. Pořád mám v sobě, že řadu zážitků mám ze zdejší klubové scény či kaváren.“