Přijedou jako hosté krajanů In Flames, díky nimž sami začali dělat muziku. Společné turné je proto milníkem v jejich kariéře. Kytarista Harald Barret, jenž kapelu založil, si udělal čas na velmi otevřený a osobní rozhovor uprostřed několikadenního nahrávání nového projektu, který bude venku koncem letošního nebo začátkem příštího roku.
Barret hovoří o tom, jak Imminence všechno budovali sami od nuly, bez peněz, vztahů, kamarádů. A co všechno pro ně znamená blížící se turné.
V průběhu pandemie natočili čtvrté studiové album, a protože chtěli zůstat v úzkém kontaktu s fanoušky, připravili pro ně mimo jiné i několik online live sessions.
Kým pro vás byli a jsou In Flames?
Jak můžete vidět na našich účtech na sociálních sítích, jsou pro nás neuvěřitelným zdrojem inspirace. Obzvlášť pro mě a Eddieho. Známe se od mých třinácti, chodili jsme spolu na střední školu a spojila nás láska k muzice. Když jsme vyrůstali, kapelou, která nás nejvíc oslovovala, pro nás tou největší a naší nejoblíbenější byli In Flames. Kapela, ze Švédska jako my, která navíc zhruba před deseti lety zásadně vyrostla na mezinárodní úrovni. Oslovovala nás velmi silně hudebně i textově. A po celou dobu s námi nějak zůstávala.
I teď?
Člověk roste, hudebně se posouvá a rozšiřuje obzory, ale jeho dětští hrdinové nikdy nezmizí.
Jak se tedy stalo, že s nimi pojedete turné?
To je dobrá otázka. Rodilo se to velmi pozvolna. Teď budu velmi osobní, protože zmíním něco, co jsem doteď nijak veřejně nesdílel. Procházel jsem dost těžkým obdobím, když mi loni zemřel táta na rakovinu. V září jsem se vrátil do rodného domu a spolu s mladším bratrem jsme balili a vyklízeli. Zabralo nám to víc než týden. V tom rozpoložení jsem jednoho rána zapnul telefon a najednou si všiml, že Anders Fridén, frontman in Flames, označil Imminence. Okamžitě mě napadlo, že to musí být nějaký fake účet, ale když jsem ten příspěvek otevřel, zjistil jsem, že je to opravdu jeho oficiální profil. Byla tam výzva: Podívejte se na Imminence ze Švédska! Udělalo mi to ohromnou radost a hned jsem to všem psal a volal. No a pár lidí z hudebního průmyslu, se kterými jsme v kontaktu, nám řeklo, že by se nedivili, kdyby to vedlo k něčemu většímu.
Stačilo pár měsíců…
Tehdy jsme jim nevěřili a říkali jsme, že dost těžko a že něco takového přece nemůžeme očekávat. Ten pocit byl ale nádherný, protože Anders tohle nedělá často. Miluje muziku, a pokud objeví něco, co se mu opravdu líbí, dá o tom lidem vědět. Nevím přesně, kolik času od té doby uplynulo, ale za nějakou dobu nás skutečně kontaktoval management In Flames s dotazem, jaké jsou naše plány na rok 2022. Nastínili nám jejich představy ohledně turné Flames a zeptali se nás, jestli by nás to zajímalo. Samozřejmě že jsme řekli ano. Začátkem letošního roku přišla konkrétní nabídka.
Viděli jste se i s kapelou?
Letos v létě, a to nás taky totálně dostalo, jsme se přímo s kapelou osobně setkali na festivalu Nova Rock v Rakousku. Přišli nás pozdravit a říct nám, že se těší na společné turné, a Anders zmínil, že ho naprosto uchvátil refrén Heaven in Hiding a podobně. Bylo úžasné něco takového právě od něj vyslechnout. Tím spíš, že tenhle a další refrény v našich písních zní tak, jak zní, právě proto, že jsme poslouchali jeho kapelu, takže je to neuvěřitelně cenné uznání.
Dokážete popsat ten pocit, když přišla rozhodující nabídka?
Dozvěděl jsem se to po telefonu ve chvíli, kdy jsem poprvé po šesti letech seděl u kadeřníka. V tu chvíli jako bych se vrátil do těla mého patnácti nebo šestnáctiletého já, cítil jsem to nadšení teenagera pro muziku v době, kdy objevuje věci a zkouší je poprvé, a to všechno nabývá na intenzitě, když je vám dvacet nebo třicet. Po tom oznámení jsem znovu měl ten fantastický pocit z nově objeveného. Opět jsem si uvědomil, jakou mám radost z takového uznání. Jsme kapela přes deset let a každý každičký krok vzhůru na jakémsi pomyslném žebříku děláme úplně sami, nedostali jsme nikdy nic jen tak, všechno jsme si vybudovali sami. A pak přijde někdo, kdo je váš dětský idol, a řekne vám, že děláte dobrou práci. Je to tak úžasné, taková pocta.
Oficiální video k titulní písni z loňského čtvrtého studiového alba Heaven in Hiding.
Gratuluji.
A je to úžasné tím spíš, jak nevypočitatelný tento styl života je. Byli jsme na mizině, měli jsme problém udržet si přátelství, protože jsme pořád byli někde pryč, udržet partnerské vztahy, jezdit na turné a zároveň chodit do práce je taky hodně náročné. Vím, že tím prochází mnoho umělců. Ovšem když pak přichází jednotlivé radosti a úspěchy, víte, že to všechno stojí za to. Že díky vaší neohraničené lásce k hudbě se pak může dít něco ohromného.
Je kapela rodina?
Osobně je všechny považuji za rodinu, kluky z kapely i naše nejbližší spolupracovníky. Myslím, že díky tomu je propojení s naším publikem tak silné. Chceme, aby lidé cítili, co cítíme my. Chceme, aby věděli, že jsou součástí naší rodiny. Všechno, co děláme, ať je to hudba, merch, videoprudukce, cokoli děláme v tomto duchu, je to část nás pro všechny.
Jste zakladatel kapely. Jak vznikala?
Uf. Před mnoha lety, když jsem byl teenager, tak jsme s kamarádem ze školy chtěli založit melodic death metalový projekt, který by zněl jako In Flames. Začali jsme spolu zkoušet a dělali jsme příšerné songy. Jen bicí a kytara, ani jsme neměli pro kapelu žádný název. Byl jsem iniciátorem, ale Imminence vznikli až o pár měsíců později, když se k nám připojil Eddie a tehdejší baskytarista a druhý kytarista.
Co vás motivovalo k založení kapely? Pokud vím, nejste z hudební rodiny.
Opravdu, v rodině nemám žádné hudební ani obecně umělecké základy. Rodiče měli hudbu rádi, ale nikdy nebyli přímo milovníci muziky. Když jsem jako teenager objevil alternativní žánry jako rock a metal, bylo to nejspíš něco, co jsem potřeboval, co jsem hledal. V polední pauze jsme jednou přišli ke spolužákovi, který dostal akustickou kytaru, a ten mě začal učit základní riffy ze Smoke on the Water a tak. Bylo pro mě strašně složité pochopit, jak to funguje, co mám dělat s prsty, protože jsem nikdy před tím neměl v ruce žádný hudební nástroj, ale chytilo mě to a bavilo mě to, takže jsem přemluvil mámu, aby mi koupila mou vlastní akustiku. Pak už jsem hrál pořád, úplně jsem se do toho ponořil a doslova zamiloval. Časem jsem dostal k Vánocům elektrickou kytaru a hrál jsem ještě víc. Přirozeně jsem pak chtěl hrát i s ostatními. Měl jsem sen, že jednou budu na pódiu s vlastní kapelou stejně jako mí idolové, třeba budeme až tak dobří, že jednou nahrajeme vlastní album.
Jejich skladby v akustických úpravách mají úplně jiný náboj, energie připomíná spíš práci současných top písničkářů než coreovou či metalovou kapelu.
Neměl jste cíl být slavný, vydělávat spousty peněz?
Dlouho jsem nevěřil, že bych toho mohl tolik dokázat. Nenarodil jsem se s hudebním talentem od Boha a k tomu, kde jsem teď, vedlo intenzivní cvičení, velká dřina. Rozhodně mě tedy nenapadlo, že bych mohl jako muzikant dosáhnout něčeho velkého. Nešlo ani tak o hudební kariéru, i když o té jsem samozřejmě tajně snil, ale o bezpodmínečnou lásku k muzice, proto jsem se chtěl naučit hrát a psát vlastní písničky. Myslím, že člověk musí milovat ten proces a umění jako takové.
Teď už jste profesionálové nebo je ještě potřeba udělat další zásadní kroky?
Pokud něco děláte profesionálně, aspoň u nás ve Švédsku to tak bereme, pak si tím vyděláváte peníze na živobytí. Můžu říct, že jsme dosáhli bodu, kdy už jsme profesionální kapela. Už nejsme jen skupinka kluků, kteří si hrají ve zkušebně pro radost, což je samozřejmě taky absolutně v pořádku. Vlastně ano, už jsme profesionálové a to je fantastické.
Čím je pro vás hudba?
Úplně vším. Hudba může vlastně úplně za všechno v mém životě. Je to kapela, je to i moje boční práce, která je také velmi úzce spojená s hudbou. Všechna má přátelství i kamarádství tady ve Švédsku i napříč celou Evropou vznikla díky muzice, společným turné, psaní, sdílení zájmu o stejnou muziku. Všechny zásadní vztahy v mém životě se tvořily díky hudbě, což mi život ohromně obohatilo a formovalo mou současnou identitu, způsob, jak se dívám na svět, co chci se svým životem dělat, dala mu smysl a cíl. Je to něco, k čemu se můžu vždycky vrátit. Vždycky v ní najdu naději.
Napadlo vás někdy se kvůli kariéře odstěhovat do jiné země?
Chvíli jsme si dělali srandu, že se přesuneme do Německa, protože je to země, kde máme ohromnou podporu, kde například v jednom městě vyprodáme klub tři večery po sobě, je to nám zaslíbený trh. Vybudovali jsme si ale pevná přátelství a máme rodiny tady, ve Švédsku, takže si myslím, že tu nejspíš zůstaneme.
Kdo vymyslel váš slogan From Sweden with love?
Tuším, že to napadlo Eddieho. Chceme tím vyjádřit, že pocházíme ze Švédska, narodili jsme se tu, vyrostli jsme tu, možná se vyjadřujeme jiným způsobem než jiné kapely, například z Británie a Ameriky, odkud většina této muziky nebo muziky obecně pochází, naše hudba má jiné pozadí, je tam jiná inspirace. Co děláme, chceme nabídnout a sdílet tak, jak to cítíme. Plus všechno, co děláme, děláme s láskou, nikoli s hrdostí nebo idealistickým marketingem, ale s láskou.
Už víte, s čím vyrazíte na listopadové turné s In Flames?
Ještě uvidíme, jaký prostor dostaneme a jaké budou možnosti. Mohla by přijít řada lidí, kteří nás vůbec neznají, proto se jim budeme chtít představit. Doufám, že se nám podaří přichystat program, který si všichni užijí.
Seznamte se
Imminence jsou pětičlenná metalcore kapela ze švédského Trelleborgu. V roce 2009 ji založil kytarista Harald Barret, k němuž se brzy připojil zpěvák a řadu let také tvůrce vizuálů a videí Eddie Berg, jenž zároveň ozvláštňuje hudbu hrou na housle. Dalšími členy jsou kytarista Alex Arnoldsson, bubeník Peter Hanström a služebně nejmladší baskytarista Christian Höijer, který v Imminence působí čtyři roky. Dosud vydali čtyři studiová alba, poslední Heavean in Hiding loni v listopadu. Nedílnou součástí jejich tvorby jsou mnohdy až hypnotické vizuály, které umocňují působení hudby a vyvolávají hlubší emoce. Mají za sebou také vyprodané akustické turné v kostelích. Snaží se nabízet ekologický a udržitelný merch a podporují organizaci Sucide Zero, jejímž cílem je vylepšení systému péče o lidi ohroženými sebevraždou.