Nahrávku plnou všemožných vlivů a hudebních stylů dokončovali pod tlakem. Rozhodli se otevřít další kapitolu, žánrovou tvrdost ještě víc rozbili rozmanitostí. Proč si užili Rock for People víc než vlastní křest? Jak probíhala jejich spolupráce s Redzedem? A kam vlastně jedna z nejoriginálnějších tvrdých kytarových part na české scéně míří? Na to odpovídají kytarista Rony Janeček a zpěvák Martin Čupka.
Křest alba The New Past je už nějakou chvíli za vámi. Zůstala vám na něj nějaká zvláštní vzpomínka?
Rony: Hmm… Mamka udělala dort.
Martin: A jo! My jsme vlastně dostali kapelní narozeninový dort!
Rony: Zásadní bylo, že jsme oslavovali výročí deseti let kapely, takže jsme vytáhli i skladby, které jsme dlouho nehráli. Pak jsme poprvé v rámci setu zahráli i akusticky, což běžně neděláme. To bylo taky fajn. A ještě jeden neobvyklý zážitek se tam přihodil, a to když baskytarista Filip hrál na našem koncertu poprvé na kytaru. Bylo to ve chvíli, kdy jsem vyměnil elektriku za akustiku a on si vzal místo basy moji elektrickou kytaru. Taky bylo super, že Martin kopal do lidí nafukovací balóny.
Martin: Ty balóny létaly rychleji a agresivněji, než jsem původně čekal, takže jsem celou dobu doufal, že tím nesejmeme nějakou dražší část vybavení, co jsme měli na pódiu. Byla to sranda a opravdu jsme si to užili.
Poslední vydaný klip k písni Paper Hearts z čerstvé desky The New Past.
Hodně se vypráví i o vašem koncertě na Rock for People, kde jste nevychytali nejlepší čas. Hráli jste proti Slipknot…
Rony: Brali jsme to tak, že si na Rock for People letos zahrajeme pro radost, protože bychom tam tak či onak stejně všichni z kapely jeli. Takže jsme si řekli: pojďme si tam zahrát a uděláme jenom malý akustický koncert. Chtěli jsme to hecnout, ale bohužel jsme nestíhali přípravu, a tak jsme nakonec zahráli standardně s elektrikama na menším pódiu. Ve výsledku si myslím, že to pro nás bylo mnohem jednodušší a lidi to asi víc uvítali. Byla to nakonec skvělá party, i díky té malé akustické stagi, kde jsme hráli nahlas!
Takže jste si to užili pomalu jako v klubu.
Rony: Byla to fakt šílená party. Náš zvukař říkal, že PAčko šlo totálně do červených a že ho tam skoro odpálil, takže byla sranda.
Martin: Od toho koncertu jsme neměli velké očekávání. Mysleli jsme, že na nás dorazí maximálně padesát fandů. Nakonec se to ale pod pódiem až neskutečně zaplnilo. Nechci kecat, ale mohlo tam být kolem tisícovky lidí. Vlastně jsme si to užili skoro více než samotný křest v Akropoli.
Opravdu?
Martin: Ta atmosféra tam byla fakt úžasná. Objektivně to asi nebylo lepší, ale jak jsme nic nečekali, bylo v tom mnohem míň stresu.
Rony: Na Rock for People jsme měli rozhodně méně zodpovědnosti. Nehráli jsme nové písně poprvé naživo jako v Akropoli. Byl to prostě takový party koncert. Letos to tam bylo ve všech ohledech super. Například i co se týče výběru jídla. Jsem vegan a obecně jím jen bezlepkové jídlo, přesto jsem se letos měl kde najíst. Najednou jsem si mohl letos vybrat třeba ze tří jídel oproti loňsku, kdy jsem jedl pořád to samé. Z koncertů jsem si moc užil The 1975. Úplně jsem se z toho podělal, jak to bylo skvělý.
Žánrovou různorodost John Wolfhooker potvrzuje i metalový singl Inferno.
Pojďme ale k vašemu albu The New Past. Co má ta „nová minulost“ v názvu symbolizovat?
Martin: Je podle stejnojmenné skladby. V té době náš bubeník Adrian četl knihu 1984 od George Orwella. Ten song se při tvorbě pohyboval hodně v politických vizích o lidské budoucnosti a dystopických myšlenkách. Zároveň velká část písní z té desky se točí okolo času, takže nám to připadalo příhodné.
Chápu tedy správně, že jde o minulost, která se v různých etapách opět navrací?
Martin: Přesně tak, do určité míry se opakuje to, co se dělo před několika desítkami let, a lidi jsou stále stejně slepí jako předtím. Když se nepoučíme z chyb minulosti, dovolíme, aby se opakovaly. Spousta lidí, co neuvažuje samostatně, lehce uvěří v dezinformace. A to je problém…
Chtěli jste na téhle desce více prezentovat vážnější témata? Připadá mi, že od vydání EP 606 z minulého roku k tomu teď více tíhnete. Je to volání: Zamyslete se nad sebou?
Martin: Nějak vyloženě koncepčně jsme tu desku nebrali. Na albu jsme všichni reflektovali to, co se v našich životech a celkově ve světě odehrává. Chtěli jsme ty myšlenky přetavit do textů. A ve finále na desce není moc veselých písniček, ale určitě jsme neplánovali někomu nastavovat zrcadlo. Ale je pravda, že původně na té desce byla jedna tak veselá písnička, že jsme ji nakonec vyřadili, protože nezapadala do celku.
Rony: Spíš než kázat lidem, co mají dělat, tak skrze tu desku poukazujeme na věci, které se nám nezdají správné.
Jak jste tedy přemýšleli nad koncepcí? Připadá mi žánrově možná až zbytečně různorodá.
Martin: Když to ale srovnáš s naším posledním EP 626, tak ne zas tak moc. Samozřejmě, jsme si vědomi širšího žánrového záběru. Na druhou stranu se nám nechtělo mazat písně jen proto, že některé jsou více metalové a některé popovější. Myslím, že celkovou náladu alba drží určité prvky, jako jsou třeba syntenzátory nebo i některé popové postupy. Do značné části to produkoval Rony, takže k tomu může říct více on.
Rony: Co se týče té žánrové rozmanitosti, myslím, že to je znak, který provází John Wolfhooker dlouho. Omezovat se žánrově jen kvůli tomu, že vydáváme album, mi připadalo dost nepřirozené. Každý v kapele má totiž rád jiné písničky a celkově jinou muziku. Také každý tvoříme jiným způsobem, takže za mě bylo logické, že když si poslechneš výsledek od začátku do konce, nebude to jenom metalcore. To by nečekal ani žádný z našich fanoušků.
Kromě starších syntenzátorů jsme využívali i devadesátkového způsobu samplingu. Popsal bych to asi tak, že v podstatě neustále sampluješ muziku, až ti z toho vznikne něco unikátního. Když se ale nezaměřuješ na primární nástroje a posloucháš všechny ostatní věci okolo, zjistíš, že to jsou právě ty vedlejší zvuky, které celou tu desku drží po kupě.
Například?
Rony: Vypíchl bych skladbu Ice Queen. Kdybys vzal všechny metalové prvky a dal je pryč, zůstane ti z toho totální elektro funk. Vždycky, když z těch skladeb na desce vyndáš basu, kytaru a bicí, tak ti z toho vyjde nějaké elektro. Určitě jsme taky chtěli využít současných moderních prvků a vložit je do našeho kapelního zvuku, který je postavený na tom, že prostě mícháme žánry.
Zrovna ke skladbě Ice Queen jsem se chtěl dostat, protože mě na desce baví asi nejvíce. Je to dané hlavně vokálem. Mám pocit, že jste se všichni na té desce posunuli. A to jak individuálně po herní stránce, tak jako celá kapela po skladatelské. Vnímáte to tak i sami?
Rony: Songwriting je pro nás prvořadý a hudba ho zkrátka dotvaruje a otvírá atmosféru. Vycházeli jsme z toho, že jsme měli demo, které bylo postavené na melodiích, kytaře a akustikách. Myslím, že jsme i více zjednodušili proces skládání. Dřív jsme hodně skládali složitě komponované riffy, na kterých naše muzika dost stála. Zkrátka se každý víc předváděl.
Martin: Když to porovnám s předchozím albem 313, to bylo hodně postavené na riffech a vysokých zpěvech. Teď jsme všechno orientovali směrem k samotným písním a snažili se víc experimentovat jak se zvuky, tak také s vokály. Ty jsou často i o dost v nižších polohách. Například songy jako Ice Queen nebo Drive bychom si na 313 nedovolili dát, protože jsme tehdy chtěli udělat víc „heavy“ album. To samozřejmě neznamená, že bych byl na 313 méně hrdý. To v žádném případě, ale posunuli jsme se teď zas trochu jiným směrem.
Pro singl Tidal Wave si skupina pozvala i Bena Cristovaa.
Vy jste kapela plná relativně velmi úspěšných producentů. Jak si ale třeba ty, Rony, vyhovíš s Filipem Vlčem? Nenastávají mezi vámi spory ohledně nahrávacího procesu? Jak to bylo u The New Past?
Rony: Záleží na tom, jaké písně jsme zrovna dělali. Ale vlastně jsme to řešili tak, že kdo byl zrovna za počítačem, byl v tu chvíli ten hlavní producent s finálním slovem. Samozřejmě, vzájemně jsme chápali svoje pohledy, ale většinu času jsem byl za kompem já. Myslím si, že jsme schopni spolupracovat, a to nejen v John Wolfhooker, ale také na jiných projektech, jako producentské duo. My jsme se vlastně od sebe navzájem vždycky všechno učili, takže spolu nemáme vůbec žádný problém. Jasně, občas řešíš určité problémy s egem, které vznikají v každé kapele. Taky u nás byly takové momenty, ale celkově si umíme vyhovět. Před nahráváním jsme se předem domluvili, že to víc budu produkovat já.
Filip ale také dělal pár songů a hodně kapele pomohl. Byli jsme totiž trochu pod tlakem, protože jsme měli pevný termín křtu. Dokončování desky tedy mělo dost přísný deadline, s čímž jsme se museli vypořádat vůbec poprvé. I proto třeba song Use Me mixoval Filip, protože já bych to už prostě nestihl. Bylo to dost náročné období.
Myslím si, že do budoucna už půjdeme jednodušším směrem. Produkčně jsme to úplně šíleně vybláznili… Taky bychom se asi chtěli víc vrátit ke svým kořenům.
A jste s tou deskou ve výsledku spokojení?
Rony: Za mě rozhodně! Jsem pyšný na všechny kluky v kapele a jak to dopadlo. Jasně, kdybych si tu desku teď otevřel, tak bych ji mohl ještě klidně tři další hodiny upravovat a kroutit na ní čudlíkama. Je to, jako když si dáš kérku, taky ji můžeš pořád rozvíjet a dobarvovat. Ale tady máš nakonec deadline.
Martin: Na každém songu najdeš vždy něco, co se dá trochu změnit, a donekonečna tě můžou napadat nové věci. Nám termín pomohl, abychom se zbytečně nezasekávali. Myslím, že se nám to album mega podařilo.
Rony: I když ty finální práce, to byly prostě tři týdny v kuse dvanáctky a absolutně žádný čas na nic okolo.
Přesunul bych se teď konkrétně k písní Free Your Mind, ve které vám hostuje Redzed. Pokud vím, jednalo se o jeho vůbec první spolupráci s metalovým projektem…
Martin: Hodně kapel mu psalo už předtím a nikdy to nakonec nedopadlo. Jsem proto moc rád, že u nás to ve finále klaplo. Ten nápad se zrodil, tuším, už před čtyřmi roky.
Rony: Jo, ten nápad byl vlastně můj, protože mi přišlo fajn dosadit jeho hlas zrovna do té skladby.
Martin: Zamýšleli jsme se nad tím, že bychom zkusili spolupráci s někým, kdo dělá jiný žánr. Objevil jsem tehdy Redzeda a připadal mi hodně cool. Zjistil jsem, že se vzájemně sledujeme na Instagramu, a napsal jsem mu, jestli by neměl chuť dát něco dohromady. Odpověděl, že jestli ho to bude bavit, tak s tím nemá problém. Jenže pak jsme dlouho nesložili song, kde bychom si řekli, že se tam Redzedův hlas hodí. Jeden večer jsme pak měli dva oddělené skládací „sešny“, kdy jsem byl já s Filipem ve studiu a Rony s Adrianem na chatě na Slovensku. V té době jsme všichni hodně poslouchali k-pop a každý z nás složil jednu k-popovou písničku. U toho nás dohromady napadl základ pro Free Your Mind a ten jsme Redzedovi poslali. Během několika hodin nám pak hned poslal refrén.
Rony: Chtěli jsme Redzeda hlavně proto, že by se nám hodil na rapové pasáže, protože jeho hlas je prostě dokonalý a drsný. Když poslal překvapivě jen refrén, řekl jsem si: Wow, to je super, ale co ty rapové party? Ty jsme nakonec vymýšleli sami, ale myslím si, že se to všechno pěkně textově propojilo. Za mě se to opravdu povedlo.
Souhlasím. Nicméně jsem nedávno dělal rozhovor s metalcorovou skupinou Severals. Kluci mi říkali, že se o Redzeda taky snažili, ale řekl jim, že si nedokáže představit dát svůj hlas do metalové skladby, protože se v tom necítil úplně dobře.
Martin: Myslím si, že právě kvůli tomu udělal právě ten refrén, a ne rapovanou sloku. Když jsem se ho na to pak ptal, říkal, že ho tam k tomu nic nenapadlo. Je možné, že mu prostě nevyhovují metalové sloky. Nám ale stejně moc pomohl, protože díky němu máme v té skladbě fakt skvělý refrén.
Na písni Free Your Mind hostuje populární rapper Redzed.
Na desce máte ještě jednoho hosta, japonského rappera Judiciouse Broskiho. Jak vás napadlo do Cobalt Blue oslovit umělce z druhého konce světa?
Martin: Ten song jsme měli v podstatě hotový, akorát jsme si říkali, že by se pro jeho outro hodil nějaký rap. Navíc ta písnička měla takový hodně japonský vibe. Když byl Filip na dovče v Japonsku, přešel kolem stánku s hranolkama, kde je jeden týpek prodával, a dělal to s takovou flow, že se ho Filip rovnou zeptal, jestli by nám nechtěl něco zarapovat na albu. Ten týpek byl Judicious. Zbytek je historie.
Trochu mě překvapilo, že se host objevuje jen v závěru skladby. A to ještě v takové nenápadné formě. Proč jste se pro to rozhodli?
Rony: Znáš subžánr phonk?
Něco mi to říká.
Rony: Když si pustíš to outro, tak to je přesně v tomhle stylu. V tom žánru je zpěv přesně takové nepodstatné mrmlání na výrazném beatu. Když si to pustíš, tak tam je zase slyšet hromada samplů. Každopádně ten závěr vychází z phonku, a proto je vokál záměrně tak utopený.
Jak vnímáte John Wolfhooker v roce 2023 po žánrové stránce? Přiznávám, že jsem měl vždycky problém vás nějak zaškatulkovat, a po nové desce s tím mám ještě větší problém.
Rony: Já si myslím, že bychom se všichni chtěli někam zařadit. Ale upřímně, zas by nás to asi brzy začalo nudit… My se totiž vždycky z ničeho nic rozhodneme dělat songy, které jsou ovlivněné jinými žánry a za vším si vždy stojíme. Myslím, že to je naše velká výhoda, ale zároveň i nevýhoda.
Každopádně si myslím, že se tohle nezmění, protože by to pro nás ani nebylo přirozené. Kdybychom se třeba rozhodli udělat songy ve stylu 1999 a udělat tak celé album, v životě ho nedokončíme a strašně se pohádáme.
Martin: Naší identitou je, že jsme hudební chameleoni. Neděláme nic účelově. To, že uděláme na desku songy metalcorové, punkrockové nebo alternativní rock, je pro nás přirozené. Dusilo by nás, kdybychom v tomhle neměli volnost.
Cítíte se vlastně víc jako česká nebo jako slovenská kapela?
Martin: Navzdory tomu, že jsme v kapele tři Slováci, si myslím, že jsme česká kapela. Základnu máme v Praze a mnohonásobně více odjetých koncertů v Česku. To samozřejmě neznamená, že bychom neradi hráli na Slovensku, ale co se týče fanouškovské základny a fungování kapely, tak jsme prostě víc tady. Je ale zajímavé, že jsme teď nedávno hráli poprvé v Košicích a velmi mile nás to tam překvapilo. Čekali jsme, že přijde maximálně pár desítek fandů, a nakonec z toho byl příjemně zaplněný koncert. Určitě plánujeme hrát na Slovensku více.
Rony: Co se týče zahraničí, chceme určitě více cílit na Německo, které dává pro naši kapelu větší smysl, a víc si tak rozšířit fanouškovskou základnu. Ale zpátky k tvé otázce. Určitě jsme víc česká kapela. Tady Maťo má i české občanství, takže jsme vlastně z půlky Češi!
Martin: Haha, ano, dá se to tak říct.
Se singlem Chupacabra skupina poprvé výrazně prorazila.
Jaké jsou teď plány John Wolfhooker přes léto? Budou nějaké koncerty nebo i nové skladby?
Martin: Na léto máme potvrzených několik festivalů, ale po pravdě, měli jsme v plánu teď především na chvilku vydechnout. Chceme určitě pracovat na nových věcech a do konce roku ještě vydat nějaké nové songy.
Rony: Ale jak říká Maťo, hlavně si teď na chvilku oddechnout!
Seznamte se
John Wolfhooker jsou česko-slovenská rocková kapela složená ze čtyř muzikantů. Jmenovitě kapelu tvoří basák a producent Filip Vlček, zpěvák Martin Čupka, kytarista Rony Janeček a jeho bratr Adrian Janeček za bicí soupravou. Kapela byla založena v roce 2013, a ani po deseti letech na scéně nepřestává experimentovat se svým zvukem. Jejich čtvrtá studiová deska The New Past vyšla letos začátkem května. Opět se jedná o pestrou nahrávku plnou fúze rozmanitých žánrů a neotřelých hudebních postupů. I proto se dá skupina jen s obtíží žánrově zařadit, obecně by se však dala popsat jako rocková i metalová. Svým přístupem a místy překvapivou kombinací hudebních proudů jsou John Wolfhooker jednou z nejoriginálnějších skupin domácí alternativní scény.